Článek
Milý čtenáři,
tento blog vzniká proto, abych se mohl vypovídat ze svých zkušeností z politiky. Vzniká proto, abych mohl někde ventilovat frustraci z věcí, které po cestě politikou potkám, a možná taky proto, abych si měl kde utříbit myšlenky.
Rozhodně nevzniká proto, abych si na někoho nebo na něco stěžoval. (Na to jsou oficiální kanály.) Nevzniká ani proto, abych zde někoho o něčem přesvědčoval. (Mám tu pseudonym, a vůbec, k tomu slouží kampaně.) Jsem si vědom povinnosti zachovat mlčenlivost, nemluvit o spoustě věcí a nejmenovat různé lidi… takže budu mluvit obecně a bez konkrétností.
Ale budu zde vyprávět příběhy. Příběhy, které se mi staly, které mě zaskočily, překvapily mě nebo jiným způsobem chytily za pačesy moji pozornost. Ne všechno se nezbytně musí stát mně, takže některé příběhy mohou být i převyprávěním.
Nuže, myslím si, že úvod máme za sebou. Jdeme na to.
Jak jsem se stal politikem
Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že se začnu zajímat o politiku. Nejen jako obyčejný čtenář novin nebo sledující nedělních debat. Kdepak. Že se začnu zajímat do hloubky. Že půjdu ke zdroji, budu hledat, proč a jak a kdo a s kým, a znáte to. A nebylo to unáhlené rozhodnutí. Stál za ním bezpočet rozhovorů se ženou a spousta zvažování a přemýšlení. Ono to totiž není jen tak. Ono se totiž musí zvážit, kolik času a úsilí tohle „zajímání se“ zabere.
A protože žena to dělat nechtěla, i když o tom mluvila (moc dobře věděla, do čeho mě to uvrtává), tak to nakonec zbylo na mně. Začal jsem opatrně. Řekl jsem si: „Malý krůček, ať se nezahltím,“ a šel jsem na svoje první zastupitelstvo. No to jsem si dal. To jsem viděl věci. To jsem slyšel věci. A tam ve mně něco zapadlo na své místo a řekl jsem si: „Tak takhle ne, tohle z dálky nepůjde.“
Totiž abyste rozuměli. Já jsem šel na první zastupitelstvo v tu nejhorší možnou chvíli. U nás se řešily větrníky. (Kdo ví, ten ví.) A tak jsem si ho řádně užil. Slyšel jsem a viděl jsem, jak funguje řádné zasedání zastupitelstva, jak se řeší věci, které je třeba vyřešit, i když se třeba řeší trochu blbě a možná ne tak úplně podle zákona, ale co už. A pak to přišlo. Na řadu se dostala diskuze. A občané, notně podpoření úsilím několika vlivných (alespoň tak mi to přišlo a s odstupem mi to tak připadá čím dál víc), se začali vyjadřovat. A diskuze to byla záživná. Občané něco řekli. Zastupitelstvo ústy pana starosty nebo místostarosty něco řeklo. Pak zase občani něco řekli. A zastupitelstvo něco řeklo. A pak zase občani a… dovedete si to představit. A já tam seděl a přemýšlel jsem, jestli by nebylo dobré, kdyby se ty dvě skupiny navzájem začaly trochu poslouchat.
Ono totiž poslouchat se musí umět. Poslouchat neznamená, že něco slyším a pak něco řeknu. Poslouchat znamená, že přemýšlím nad tím, co slyším. A tady jde moje frustrace na obě strany diskuze. Zastupitelstvo něco říká (opět hlavně ústy pana starosty a místostarosty), ale co kruci z toho občané pochopí? Obzvlášť když zastupitelstvo mluví deset minut a vám jde hlava kolem z toho, kde v té záplavě slov je nějaká myšlenka. On tam v publiku sedí malý český člověk, který má starost, který se zajímá a chce vědět, ale nemá šanci se na první dobrou zorientovat ve vysokoškolské přednášce. A tak tam sedí a nechápe, o čem to zastupitelstvo mluví. A pak dostane slovo (ten malý český člověk), a tak jde a začne mluvit. A jeho proslov je stejně dlouhý jako ten zastupitelův a stejně zmatený a neutříděný a zmítaný emocemi a stejně nepochopitelný.
Obě dvě strany za těmi svými projevy měly myšlenku. A ani jedna strana ji nedokázala vyjádřit tak, aby ji ta druhá pochopila. A pak nemáme být jako společnost rozdělení. Ale tady se nás musím zastat. To není naše chyba. To není něco, co bychom mohli mávnutím kouzelného proutku nechat zmizet. Ale je to něco, o čem bychom měli vědět a bavit se. Jako já a moje žena. Ona vysokoškolačka (a navíc z prestižní ciziny) a já jenom českej vyšší odbornej. A pak se o něčem bavte, když ona na mě aplikuje svoje vysokoškolský metody a rozebírá mi ještě nedokončenou větu, protože potřebuje vědět, jak si vykládám tenhle a tamten termín. A já frustrovanej, že mě ani nenechá doříct myšlenku a nesnaží se mě pochopit (což mimochodem dělala přesně těmi otázkami). No prostě, trvalo nám, než jsme se naučili, kdo jak mluví a co kdo slyší. A teď si do toho dejte politicky ožehavé téma.
Jeden by řekl, že v té politice ti zastupitelé tohle budou vědět. Že nám přece vládnou (i na těch lokálních úrovních) ti nejschopnější z nás? No, to by jeden sice řekl, ale pak by narazil na realitu. A narazil by tvrdě. Ono je totiž rozdíl mezi tím vědět a znát a tím myslet si, že vím a znám. A asi nebudu první, kdo napíše, že do politiky nechodí nutně lidé, kteří skutečně vědí a znají, ale spíš lidé, kteří si myslí, že vědí a znají. (Hloubavému čtenáři doporučuji nastudovat si Dunningův–Krugerův efekt.) A tihle lidé jsou všude. A tváří se, že vědí. A protože se tak tváří, tak ti, kteří nevědí, jim to pak věří. No, byl jsem jedním z nich. Myslím tím jednoho z těch, kteří věřili, že ti v politice vědí a znají. Škoda, byla to sladká nevědomost. Ale přišel jsem o ni.
A teď bych měl na svou obranu napsat, že já takový nikdy nebudu. Že se nenechám semlít a budu svědomitě a řádně vykonávat svoji zastupitelskou činnost. Jo, to já bych napsal rád. A moc. Ale víte co? Jeden by neměl slibovat něco, co se mu pak může jako bumerang vrátit. Já se třeba někdy v budoucnosti začnu chovat jako blbec a on se mi takový slib vymstí. Ale protože já jsem osoba přemýšlivá, tak já to udělám fikaně. Já to slíbím politicky. (Abych to mohl v případě potřeby v budoucnosti trochu obrátit.)
Já se budu vší silou snažit to udělat tak, abych z lokální politiky měl prospěch nejenom já, ale i co nejvíc lidí kolem mě.
Tak a máte to. Díky za pozornost a příště na čtenou.
Váš Lord Vetinari (To si taky nastudujte, kdo to je.)
