Článek
Podobně se to má i s katolickou totalitou v období po Bílé hoře 1620. Její stoupenci odmítají pro protireformační období používat sousloví „doba temna“ a poukazují na řadu pozitiv, který porážka České konfederace a znovuzačlenění českých zemí do habsburské monarchie s jediným povoleným náboženstvím římským katolicismem (až do roku 1781) přinesla. Připomínán je vzestup barokního stavitelství nebo kladný vliv jezuitských učenců a katolické vrchnosti vůbec na rozvoj vzdělanosti v našich zemích. Obhájci pobělohorského režimu s krajními názory jsou dokonce ochotni tvrdit – v rámci absurdní hypotetické polemiky - že kdyby vítězem na Bíle hoře nebyly katolické armády, ale formace protestantských stavů, před germanizací našeho národa by nebylo úniku. (A nepomohl by ani slovutný vlastenec Bohuslav Balbín.)
V informačním věstníku (tištěném – webový odkaz zatím není k dispozici) spolku Exulant, který sdružuje navrátilce z pobělohorského exilu a jejich potomky, vyšel v čísle 2/2023 (rozesílán byl v minulých dnech) pozoruhodný článek Josefa Mundila nazvaný „Zamyšlení reemigranta“. Nastavuje realistické zrcadlo všem, kdo by chtěli pobělohorskou totalitu jednostranně idealizovat.
Ohlédnutí začíná připomínkou Tolerančního patentu císaře Josefa II, od jehož vydání uplynulo v roce 2021 240 let. Tento patent umožnil tajným evangelíkům, aby vyšli z ilegality a v rámci tolerance, jejíž parametry milostivě stanovila habsburská vrchnost, mohli relativně svobodně (ovšem s řadou byrokratických omezení) vyznávat jedno ze dvou protestantských vyznání – luterské nebo helvetské (kalvínské). Totéž se týkalo i třetí konfese – pravoslaví. Jiné křesťanské denominace povoleny nebyly, v to počítaje Jednotu bratrskou. Tedy: věřící oněch tří konfesí už nebyli pronásledováni, kriminalizováni, diskriminováni. To byl oproti předchozím poměrům bezpochyby zásadní pozitivní obrat – a díky za něj. Leč evangelíci, kdysi drtivá většina národa, byli dále jen trpěni jako věřící druhé kategorie. Na formální rovnoprávnost si museli počkat dalších osmdesát let, do vydání Protestantského patentu 1861.
Josef Mundil připomíná známou událost, která vydání Tolerančního patentu předcházela. O čtyři roky dříve, tedy ještě za panování Marie Terezie, se věřící na Valašsku stali obětí mimořádně zlomyslné katolické hanebnosti. Jezuitský misionář Jan Kořiska v součinnosti s olomouckým biskupstvím (v prosinci 1777 povýšeným na arcibiskupství) šířil mezi lidmi lživou informaci, že císařovna vydala Toleranční patent a že se tedy tajní evangelíci mohou bez obav ke své víře přihlásit. Za tím účelem byl lidu dokonce ukazován falešný dokument s úřední pečetí. Byla to odporná lest, které ovšem mnozí pochopitelně uvěřili – hovoří se o sedmi desítkách obcí a až 15 tisících věřících. Následovalo zatýkání a výslechy, věznění. Při zadržení tajného kazatele Pavla Hořanského v obci Růžďka na Vsetínsku byli čtyři evangelíci vojáky (převlečenými úředníky?) zabiti – Jiří Čaník, Štěpán Kapitán, Václav Žamboch a těhotná Kateřina Hořanská Černíková (odkaz ZDE); samotný kazatel byl poslán do doživotního vyhnanství v Sedmihradsku.
Autor zamyšlení v Exulantu dává k úvaze, zda po odhalení pražského pomníku Marie Terezie (2020) by nebylo od věci připomenout i osud kazatele Pavla Hořanského.
Platného Tolerančního patentu se tajní evangelíci dočkali až rok po smrti Marie Terezie, už za samostatného panování jejího syna Josefa II. Je hodno obdivu, že po 160 letech masivního a zhusta nekompromisního (brutálního) protireformačního útlaku, který začal v černém roce 1621 vypovězením kazatelů Jednoty bratrské z Prahy (březen) a teatrální popravou 27 vůdců povstání (červen), se k oběma evangelickým vyznáním přihlásilo na 70 tisíc věřících. Ano, byla to naprostá menšina, ovšem šlo o zdravé jádro národa, které nezradilo víru otců a zachovalo si svědomí a rovnou páteř.
K argumentu o pozitivním vlivu pobělohorského totalitního katolicismu na stavební rozvoj a přínos v oblasti barokní architektury lze uvést dvojí. 1. Do Tolerančního patentu se čeští evangelíci nemohli nikterak zapojit do budování okázalých církevních staveb, i kdyby nakrásně chtěli, protože jako církev oficiálně neexistovali – byli zákonem zakázáni. 2. A nemohli se stavebně projevit ani po vyhlášení patentu, protože císař v něm jednoznačně uvádí: „Co se týče modlitebny, nařizujeme výslovně, aby, kde toho ještě není, taková modlitebna neměla žádného zvonění, žádných zvonů, věží, ani veřejného vchodu z ulice, jenž by chrám představoval, jinak však mohou ji, z jakékoli hmoty chtějí, vystavěti, též posluhování jejich svátostmi a vykonávání služeb Božích jak v místě samém tak přenášením jich k nemocným v přináležejících filiálkách, potom veřejné pohřby s průvodem jejich duchovního mají býti úplně dovoleny.“ (Zdroj ZDE) Čili: nějaké honosné evangelické církevní stavby? V žádném případě!
Vyzdvihovat tedy katolické architektonické barokní klenoty z časů protireformace s podtextem „ještě že na Bílé hoře vyhráli katolíci, podívejte se, co nádherného tu po nich zůstalo“, čímž má být rafinovaně naznačeno, že kdyby vyhráli evangelíci, takovou krásu bychom tu dnes neměli je nečestný argument, propagandisticky hodně slabý. Snad ani není třeba vysvětlovat proč. (Někdo by to mohl označit jako chucpe.)
Josef Mundil v závěru svého zamyšlení uvádí, že srovnávat protireformaci s bolševickým režimem lze v mnoha aspektech. Zmiňuje kromě jiného emigraci, pašování zakázané literatury, ničení knih a seznamy zakázaných autorů ve všech knihovnách. (S tím vším se mnozí z nás osobně setkali - LS.) Když k tomu připočítáme pošlapání svobody, znásilnění svědomí a lámání páteře národa, pak - dodávám já – je s podivem, jak může někdo, kdo je veřejně známý jako přesvědčený antikomunista a stoupenec svobody, obhajovat pobělohorskou protireformační katolickou totalitu. Snad jednou naši potomci přes několik generací „nepřehlédnou“ to negativní, čím se zločinný komunistický režim vyznačoval, a nebudou ho adorovat s poukazem na to, že bylo vybudováno metro, zajištěno právo na práci a světu že jsme za vlády komunistů dali remosku, Semtex a kontaktní čočky.
