Dohoda z Oslo 1993 aneb Nápis na zdi

Publikován byl 12. září pod titulkem „The 1993 Oslo Accord dismissed the writing on the wall“ (Dohoda z Oslo 1993 nebrala do úvahy nápis na zdi – bude vysvětleno).

Nejprve k autorovi. Joram Ettinger je bývalý izraelský diplomat a expert na izraelsko-americké vztahy, blízkovýchodní záležitosti a židovsko-arabskou demografii. Patří ke kritikům izraelsko-palestinského mírové procesu, tak jak byl nastartován 13. září 1993 na trávníku Bílého domu podpisem příslušných dokumentů. Signatáři byli izraelský premiér Jicchak Rabin a šéf Palestinské osvobozenecké organizace PLO Jásir Arafat; politickým sponzorem hostitel, US prezident Bill Clinton.

O jaký „nápis na zdi“ má jít? Jde o anglický idiom „the writting on the wall“, tedy ustálené slovní spojení naznačující předzvěst budoucí zkázy. Idiom nevznikl sám o sobě; jeho zdrojem je biblický příběh zapsaný v páté kapitole knihy Daniel. Jde o jeden z těch oddílů Starého zákona, jejichž obsah je relativně dobře znám i ateistům. Proto jen stručně.

Novobabylonský vladař Balsazar uspořádal opulentní hostinu pro svých tisíc hodnostářů. Patřičně rozjařen přikázal, aby do sálu byla přinesena kořist – zlaté a stříbrné nádoby uloupené v jeruzalémském Chrámu. Vladař a jeho hosté pak pokračovali v hodování, přičemž, jak čteme v Bibli, z těchto posvátných nádob „pili víno a chválili bohy zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné“. Vzápětí se u stěny hodovní síně objevila lidská ruka, která na ni napsala „Mené, mené, tekel ú-parsín“.

Král se zděsil, a protože mezi místními učenci se nenašel nikdo, kdo by dokázal nápis přeložit a vysvětlit, byl povolán Daniel. Jeden z těch, o nichž v Bibli čteme toto: na rozkaz předchozího panovníka Nabuchodonozora byli mezi Izraelci z královského potomstva a šlechty vybráni jinoši „bez jakékoli vady, pěkného vzhledu, zběhlé ve veškeré moudrosti, kteří si osvojili poznání, rozumějí všemu vědění a jsou schopni stávat v královském paláci a naučit se kaldejskému písemnictví a jazyku“.

Daniel nápis dokázal přečíst a sdělit Balsazarovi jeho význam: „Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehkým. Tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“ Bible uzavírá tuto pasáž sdělením, že ještě téže noci byl Balsazar zabit. Novobabylonská říše přestala existovat.

Onen nápis tedy poukazoval na blížící se katastrofu (pro Balsazara, nikoli Daniela). J. Ettinger vnímá jako předzvěst katastrofy také Dohodu z Oslo 1993, kterou ovšem její protagonisté a ti, kdo v ní naivně spatřovali začátek mírové koexistence, neviděli (tj. neviděli „nápis na zdi“).

Mezi ně počítá i významného komentátora novin The New York Times Toma Friedmana (třikrát ověnčen Pulitzerovou cenou), který v září 1993 Dohodu z Oslo charakterizoval jako „triumf naděje nad historií“ a Arafata označil jako napraveného teroristu, který se transformoval v státníka usilujícího o mír. (Důkaz, že i špičkový žurnalista se může fatálně mýlit – LS.)

T. Friedman podle J. Ettingera položil v červenci 2000 otázku, jestli je Arafat Nelson Mandela nebo Willie Nelson (u toho druhého není ovšem zřejmé, kterého W. Nelsona má na mysli; osobností s tímto jménem najdeme v americké společnosti i mimo ni bezpočet – LS). Podstatnější je ale tento Ettingerův postřeh: „Místo toho se měl zeptat: Kdo je Arafat? Jack Rozparovač, nebo Bostonský škrtič?“

J. Ettinger napsal, že v lednu 1979 prezident Carter umožnil v Íránu nástup ajatolláhů k moci za předpokladu, že budou „zaměstnáni traktory, nikoli tanky“. Naproti tomu v září 1993 přijal izraelský premiér Rabin Dohodu z Oslo a předpokládal, že Arafat bude „zaměstnán domácími otázkami nově zřízené palestinské samosprávy, nikoli terorismem“.

Obojí byl samozřejmě krutý omyl. J. Ettinger vysvětluje: „Architekti Dohody z Oslo 1993 podřídili 1400 let starou násilnou a neustále se posouvající blízkovýchodní realitu své touze po dosažení okamžitého míru. Odmítli číst následující „nápis na zdi“ o velikosti 72bodového (tj. palcového) písma:

- Dohoda z Oslo ze září 1993 vytáhla PLO z propasti a připravila tak cestu k bezprecedentní vlně terorismu.

- Přemístila velitelství teroristů PLO z Tuniska, Jemenu a Súdánu do Judeje, Samaří a Pásma Gazy, tedy ke klíčovému cíli palestinského terorismu - izraelským populačním centrům.

- Přesun ústředí PLO (v současnosti nazývaného Palestinská samospráva) byl jeho vedením otevřeně definován jako „trojský kůň“. Rozšířil potenciál terorismu PLO tím, že mu usnadnil přímou kontrolu nad arabským obyvatelstvem Pásma Gazy, Judeje a Samaří a výrazně zradikalizoval Araby v sousedním Izraeli.

- Dohoda dále zajistila „vítr do plachet“ tzv. fázovému plánu (to je realizovanému po etapách) PLO z roku 1974, který stanovil, že – bez ohledu na diplomatické dohody – se každá část území, které bude palestinským Arabům postoupeno „sionistickou entitou“, se stane odrazovým můstkem pro ukončení „okupace z roku 1948“ (rovná se likvidaci Izraele v hranicích platných do června 1967 – LS). Tento pohled na Dohodu z Oslo prezentoval Arafat prohlášení 13. září 1993 v jordánské televizi, zatímco na trávníku v Bílém domě dohodu podepisoval.

- Jak se dalo očekávat, dohoda přinesla zkorumpovanou a tvrdou teroristickou palestinskou samosprávu a vlnu bezprecedentního terorismu – včetně tisíců raket vypuštěných na izraelské civilisty – podněcovaného nenávistnou výchovou a kázáním v mešitách, zbožňováním arciteroristů a štědrými měsíčními příspěvky rodinám teroristů. Stanoveným cílem bylo traumatizovat izraelské židovské obyvatelstvo a přimět ho k emigraci.

Můj osobní závěr. To posledně jmenované sice palestinským Arabům nevyšlo, ale sotva lze zastřít skutečnost, že Izraelcům Dohody z Oslo místo kýženého klidu a pokojného života přinesly nebývalou míru teroru a tedy peklo na zemi. V tomto smyslu lze Oslo považovat za politický podnik, který totálně zkrachoval. Ukázalo se, že dřív se z tygra stane býložravec, než se palestinští Arabové vzdají teroru. Oslo považuji za negaci úspěchu, kterého Izrael dosáhlv roce 1982: odsun arafatovců v čele s jejich šéfem daleko od jeho hranic ztratil smysl, když jim bylo umožněno vrátit se, a to nikoli do sousedství historické Země izraelské, ale přímo na její teritorium. Chyba, obrovská, neodčinitelná chyba.