Článek
Za propagaci homosexuality hrozí v Ugandě až dvacet let za mřížemi. A co jiného než propagace této odchylky od normálu (cizím slovem deviace) Pochody hrdosti jsou? Doživotím pak má být trestán samotný homosexuální intimní styk, v případě přitěžujících okolností hrozí i poprava.
Jako člověk, který dlouhodobě zastává názor, že homosexuální praktiky jsou podle Bible hřích, z hlediska sekulárního práva ovšem nikoli zločinem, cítím povinnost veřejně sdělit, že považuji ugandský zákon za nepřijatelný extrém. Přesněji: jeden ze dvou extrémů. Tím druhým, který nacházíme na opačném názorovém pólu, je úsilí o tzv. manželství pro všechny, tedy snahu uzákonit jako manželský svazek vztah dvou osob stejného pohlaví. Tím je posvátná instituce manželství stavěna na hlavu, devalvována, degradována.
Jakkoli s drakonickými tresty obsaženými ve zmíněné ugandském zákoně zásadně nesouhlasím, rozumím tomu, že ve své podstatě jde o reakci na úsilí západních progresivistů, kteří se snaží většinové společnosti doslova vnutit myšlenku – nemáme-li být ocejchováni jako obskuranti, tmáři bránící pokroku –, že jsme povinni akceptovat jejich pojetí „práv“, jmenovitě jde o „právo“ postavit stejnopohlavní svazky na úroveň manželství, což byl „od nepaměti“ svazek mezi mužem a ženou. (Nic na tom nemění historická skutečnost, že jedněch i druhých mohlo být víc než jeden/jedna.)
Zatímco ugandský antihomosexuální zákon 2023 (Anti-Homosexuality Act 2023) je Západě všeobecně kritizován a odsouzen, v zemi samotné je naopak mnohými vítán. Přiznám se, že mě zprvu také překvapilo, když jsem se dozvěděl, že nejvyšší představitel Ugandské církve (Church of Uganda – součást celosvětového Anglikánského společenství), arcibiskup Stephen Samuel Kaziimba Mugalu, v prohlášení vydaném 29. května, tedy poté, co prezident Museveni zákon podepsal, se o této legislativní normě vyjádřil veskrze pozitivně. Zastavme se u několika myšlenek z jeho vyjádření. Už proto, že v médiích převažuje propaganda progresivistů a homosexuální lobby, zatímco postoje z opačného pólu jsou vytlačovány na okraj.
Ugandská církev slovy svého nejvyššího hodnostáře „vítá svědomitou práci parlamentu a prezidenta při vytváření této legislativní normy“. Oceňuje větší ochranu dětí před groomingem, jakož i přísné omezení propagandy homosexualismu ve vztahu k dětem. Církev ovšem nepodporuje trest smrti za těžké homosexuální zločiny a místo něj doporučuje trestat provinilce doživotním žalářem. Arcibiskup dále uvádí, že homosexualita je Ugandě „vnucována vnějšími, tj. zahraničními aktéry proti naší vůli, naší kultuře a našemu náboženskému přesvědčení“. Tvrdí, že tito aktéři se převlékají do hávu lidskoprávních aktivistů, ale skutečná lidská práva morálně kazí tím, že do své agendy přidávají LGBTQ témata. Poukázal na to, že sama skutečnost, že velmi málo z domorodých jazyků má ve slovníku výraz pro homosexualitu, je důkazem, že tato záležitost není součástí místních kultur a komunit. „Toto je jedna z oblastí, v nichž je naše kultura v souladu s Biblí, která o homosexuálních vztazích nikde pozitivně nehovoří.“
Podle arcibiskupa by LGBTQ vztahy neměly být jako normativní záležitost propagovány ve školních osnovách, komiksech, tzv. lidskoprávních workshopech či na jakýchkoli jiných fórech. Soudí, že neexistuje žádná morální rovnost mezi vztahy LGBTQ na jedné a celoživotním heterosexuálním a monogamním manželstvím na straně druhé. Bible učí a vědecké studie dokázaly, že děti (nejlépe) prospívají, když jsou vychovávány matkou i otcem a za přítomnosti, zapojení a podpory své širší rodiny. „Toto je africká cesta, biblická cesta a je to cesta, která je nám ukázána skrze přirozené právo.“
Ačkoli se s postojem arcibiskupa Kaziimby nemusíme ztotožnit, nelze nezdůraznit jeden klíčový postřeh. Tvrdý antihomosexuální zákon je svého druhu sebeobranou Ugandy před ohrožením tradičních rodinných hodnot. Dopustím se spekulace. Kdyby praporečníci progresivismu a LGBTQ propagandisté nepřekračovali ve svých aktivitách pomyslnou červenou čáru, Uganďané by se necítili tak ohroženi a možná by tak krajně přísná norma ani schválena nebyla.
Jak jsem již uvedl, doživotní trest vězení za homosexuální praktiky je něco, s čím nelze zásadně souhlasit. V moderní civilizaci 21. století nesmí být takovéto praktiky trestné – a pokud někde jsou (Uganda, muslimské země aj.), je správné a potřebné to jasně a jednoznačně odsoudit. Na druhou stranu by mělo platit, že stoupenci homosexualismu by měli férově uznat, že ve svobodných demokratických zemích se těší stejným občanským a lidským právům jako všichni ostatní a nevynucovat si svého druhu privilegia, zhusta provokativním způsobem. Přispělo by to ke snížení napětí mezi progresivistickou a konzervativní částí společnosti. Jako užitečné považuji, dostane-li více prostoru realismus. Každý z nás se přece musí smířit s tím, že ne na všechno máme z toho či onoho důvodu „právo“. (Jeden příklad za všechny: ženatý muž nemůže uzavřít sňatek s jinou ženou; jednalo by se o trestný čin. Ptám se, proč tomu tak je? Může-li muž pojmout za ženu muže, proč by jiný muž nemohl vstoupit do manželství se dvěma ženami?) Domnívám se tudíž, že i homosexuálové by měli prokázat dostatek realismu a dobré vůle a smířit se s tím, že manželství je skutečně pouze a jenom vztahem dvou osob odlišného pohlaví.
Z mého pohledu člověka s konzervativními názory na fungování mezilidských vztahů se extremismu dopustila svým zákonem s drakonickými tresty jak Uganda, tak se ho dopustíme i my, pokud bude schválen zákon legalizující manželství stejnopohlavních dvojic.
Nejsem založením příliš velký optimista (v lehčím tónu řeknu, že od vyhnaní člověka z Ráje to na světě za moc nestojí) a navíc jako realista mám vážné obavy, že k jakékoliv nápravě ve smyslu návratu k tradičním hodnotám je poněkud pozdě. Džin progresivismu už byl z láhve vypuštěn.
.
Zdroje:
