Článek
Sedmnáctiletá Agam Goldstein-Almogová si sotva dokázala představit jen zlomek toho, co později poznala sama a s ní celá její země. 7. října 2023 vtrhlo do jejich kibucu Kfar Aza, ležícího v Jižním distriktu Izraele, asi tři kilometr od hranic s Pásmem Gazy, na sedm desítek teroristů a začali realizovat svůj ďábelský plán – vraždit a mučit, zaživa upalovat a znásilňovat nevinné lidi, jejichž jediným proviněním bylo, že jsou Židé a žijí ve své vlastní zemi. O život přišly toho dne desítky obyvatel kibucu včetně malých dětí; několik jich bylo uneseno, aby jimi mohli teroristé Izrael vydírat. Mezi nimi byla také Agam.
Té se ze dne na den změnil život. Jako když z nebeských výšin spadne člověk do jícnu pekla.
Sotva se ocitla v nepřátelském prostředí, pracovali teroristé na tom, aby co nejvíce změnili jej identitu. Nacházela se střídavě v prostoru mezi podzemními tunely, opuštěnými byty a školou, odkud byly odpalovány rakety. Musela nosit hidžáb a dlouhé šaty a neustále se dívat do země. Nařídili jí, aby recitovala islámské modlitby a přejmenovali ji na Salsabil*).
*) Jde o jméno pramene uvedené v Koránu. V súře 76, verších 17 a 18 je napsáno: „A dostanou tam napít z poháru, v němž je přimíchán zázvor, z pramene zvaného Salsabil.“
Během 51denního věznění jí bylo pouze pětkrát dovoleno osprchovat se. (Z jiných svědectví víme, že některá rukojmí neměla tuto možnost vůbec.) Trpěla pocitem, že v Gaze zůstane napořád. Zakázali jí plakat, přestože ještě předtím, než byla odvlečena, zavraždily teroristické bestie jejího tatínka a dvacetiletou sestru Yam. Někdy na ni únosci řvali, jindy se snažili získat si její přízeň ukradenými krémy a parfémy. V zajetí byla i s matkou Chen a dvěma svými bratry Talem a Galem ve věku devět a jedenáct let. Gangsteři je s nataženými zbraněmi varovali, aby nedělali hluk, protože kdyby Izraelci zjistili, kde se nacházejí, armáda by je všechny pozabíjela. Byla to jedna z nesčetných lží, které vůči nim teroristé uplatňovali, aby si nad nimi udrželi absolutní kontrolu. Agam soudí, že únosci dobře věděli, že kvůli nim jsou v bezpečí. Proto se kolem nich drželi ve velkých skupinách.
Svůj první rozhovor pro zahraniční média po svém listopadovém propuštění poskytla v pobřežním kibucu Šefajim severně od Tel Avivu, kde stovky Izraelců vysídlených ze zničených domovů našly útočiště. Byla to doslova oáza proti tísnivému zápachu v tunelech a extrémnímu vyčerpání po nekončících psychických útrapách. Ve svém svědectví znovu a znovu stáčela řeč k více než 130 rukojmím, která v Gaze zůstala a k nimž ani Červený kříž nemá přístup. Nejmladší z nich, Kfir Bibas, dovršil 18. ledna 2024 první rok svého života. Jak řekli jeho příbuzní v Izraeli, byly to „nejsmutnější narozeniny na světě“. Agam zná řadu podrobností o zážitcích těch, kdo v zajetí zůstali, ale vzhledem k jejich ochraně je nemůže sdílet. Říká, že na ně neustále myslí, snaží se být jejich hlasem. „Nic jiného dělat nemůžu,“ dodává stísněně. Když se v neděli 14. ledna zúčastnila v Tel Avivu akce, kterou bylo připomenuto, že gangsteři Hamasu drží rukojmí už stý den, poslala jim jako člověk, který ví, o čem mluví, symbolicky několik otázek: „Dali vám dnes dost jídla? Jste ještě spolu, nebo vás rozdělili?“ A v osobním duchu: „Zase ti ublížil? Znovu se tě zeptal, jestli jsi vdaná, jestli by tě mohl dát do vztahu s někým z Gazy? Vstoupil zase k tobě do sprchy, svlékl pyžamo, které ti dal, a dotýkal se rány od kulky, kterou tě postřelil, a která opravdu bolela?“ Hned ale dodala, že chování tohoto teroristy způsobovalo ještě větší bolest.
Ve vzpomínkách se Agam ještě vrací k onomu hrůznému ránu 7. října. Zločinci – někteří ve vojenských uniformách, jiní v džínách a sandálech - ty, kdo z rodiny zůstali živí nahnali před dům a ji samotnou odvezli do Gazy v ukradeném autě, které patřilo její matce. Cestou si uvědomila, jak málo toho na sobě má. V době útoku byla ještě v posteli, unesli ji pouze v krátkém pyžamu. V Gaze je gangsteři hlídali střídavě uvnitř a venku, někdy dva teroristi, jindy šest. Jeden byl učitel, další říkal, že studuje na univerzitě. Zírali na ni v malých temných prostorech den po dni, týden co týden. Tvrdili, že Izrael ji opustil, že zůstane v zajetí roky a že se provdá za místního muže. Aby ji psychicky deptali ještě víc, připomínali izraelského vojáka Gilada Šalita, uneseného zločinci Hamasu v roce 2006 a drženého v zajetí pět let. Pro sedmnáctiletou dívku k zešílení. Však také Agam řekla, že se ona a ostatní se dostaly na svobodu těsně před tím, než ztratily zdravý rozum.
Týden před propuštěním strávila se členy rodiny týden v jednom z tunelů, kde se setkala s jinými šesti zajatými ženami. Některé bylo ošklivě zraněné. Agam s matkou jim pomáhaly obvazovat rány tenčícími se zásobami. Jedna žena, které se na místech stehů na kůži začaly tvořit strupy a obvazy měla celé černé od opakovaného používání, řekla, že se těší, až se jí dostane v Izraeli náležité péče. Mezi propuštěnými bohužel nebyla.
Některé ženy byly drženy o samotě, zvlášť od ostatních, jen se svými vězniteli. Řekli Agam a její matce, některé hned, jiné po několika dnech, s velkými obtížemi a v slzách, že byly sexuálně zneužity. Teď měly někoho, komu se mohli svěřit, u koho si mohly psychicky ulevit. „Plakaly jsme spolu,“ přiznává Agam. Ona sama ale novinářům neřekla, jestli byla sexuálně zneužita.
V neděli 26. listopadu 2023 ráno se do jejich úkrytu v tunelu přiřítili teroristé a řekli jim, aby byly připraveny, že v devět hodin dopoledne budou propuštěny. Zde se projevila zákeřnost věznitelů. Sdělili to i dívkám a ženám, které toho dne propuštěny být neměly. „Možná zítra, inšálláh, dá-li bůh, zítra, zítra.“ Kruté, falešné sliby. Některé nebyly propuštěny dodnes.
Propuštěné děti skončily i s rodiči v Dětské nemocnici Schneiderových v Petach Tikvě. Na první pohled byly hubené a bledé, některé měly lehká střelná poranění. Řada z nich dobře znala v arabštině pokyn „buď zticha“ („uskut“ – podle některých slovníků též „drž hubu“), jiným bylo nutné říci, že už nemusejí mluvit šeptem. Ale i u nezraněných dětí musel personál nemocnice dbát na to, aby jako podvyživené dostávaly správné porce a nebyly nepřiměřeným množstvím stravy poškozeny. V zajetí bylo jídla poskrovnu a matky často hladověly, jen aby něco zbylo pro jejich děti. Další zrůdnost ze strany teroristů: některá rukojmí byla před propuštěním omámena klonazepamem, „aby vypadala šťastně“. Jakmile účinek léku odezněl, docházelo u pacientů podle lékařů k projevům nočních děsů, stavům úzkosti a záchvatům vzteku.
Pro Agam, která v době rozhovoru byla na svobodě téměř tak dlouho jako v zajetí, je stále obtížné pochopit, že už je zpátky doma, byť ne přímo ve svém domě, ale v Izraeli. Kibuc Kfar Aza mezitím jednou navštívila a poznala rozsah zvěrstev, k nimž 7. října došlo. Její věznitelé jí opakovaně vtloukali do hlavy, že útok byl oprávněný a že se jednalo pouze o počáteční „závan větru“. V tom smyslu, že jich je 40 tisíc a ti všichni příště přijdou, ne pouze tři tisíce jako v říjnu. Agam a její rodině doporučili, aby se nevraceli do svého kibucu, ale přestěhovali se do Tel Avivu nebo New Yorku. „Křičeli na nás,“ vzpomíná Agam, „že ta země je jejich. Říkali, že jejich cílem je modlit se v Jeruzalémě.“
Na rozloučenou pro ni měli zločinci dva vzkazy. Aby si nepamatovala jejich tváře – a aby měla na mysli, že lidé v Gaze jsou dobří. To řekli člověku, kterému tito „dobří lidé“ zavraždili tatínka a sestru, zničili domov, způsobili nepopsatelné utrpení, přičemž ji s maminkou a dvěma mladšími bratry drželi padesát a jeden den jako rukojmí.
●
Volně zpracováno podle serveru The Washington Post.
