Článek
To platí i o nejnovějším nápadu Donalda Trumpa, který představil v úterý večer (východoamerického času) 4. února po jednání s izraelským premiérem Netanjahuem. Řeč je o plánu pro Pásmo Gazy – stávající obyvatele vysídlit, zdemolované objekty srovnat se zemí, vybudovat středomořskou Riviéru, osídlit lidmi z celého světa, snad i včetně Arabů -, který nemá smysl hodnotit ani jako špatný, ani jako dobrý, ani nic mezi tím, protože je prostě pro Araby nepřijatelný. A tedy, i kdyby šlo o sebelepší developerský záměr, nerealistický.
Zmíněná extrémní politizace znamená, že Arabové, jmenovitě palestinští, neslyší na slogany typu „mírem k prosperitě“. Vzpomeňme, jak dopadl Trumpův mírový koncept z doby jeho prvního mandátu. Skončil u ledu. Ovšem neměli bychom přehlédnout, že v té době (září 2020) spatřily světlo světa Abrahamovské dohody, normalizace vztahů mezi Izraelem, Emiráty a Bahrajnem, později se připojil Súdán a Maroko. A právě touto optikou je užitečné na Trumpovu ideu nahlížet.
Co to znamená? Položme si nejprve otázku, jak velkou šanci na úspěch má zmíněný Trumpův plán pro Pásmo Gazy. Po mém soudu stejnou, jako úvahy o tom, že se Kanada stane 51. státem USA. Tedy nulovou. Jaký je tedy smysl toho, co v úterý 5. února v Bílém domě zaznělo? A je vůbec nějaký? Jistěže – a ne nepodstatný. Už léta je nám vnucována politická vize, že jediným smysluplným řešením tamního konfliktu je tzv. dvoustátní řešení. Izrael se vrátí na linii ze 4. června 1967, zatímco v Judeji, Samaří, ve východním Jeruzalémě a v Pásmu Gazy bude ustaven „stát Palestina“. Tato varianta, pracovně ji nazývám maximalistická (ultramaximalistická zahrnuje kromě právě uvedeného také území Izraele, tu prosazují teroristé a například íránský režim), zcela ignoruje bezpečnost Izraele a také skutečnost, že historické teritorium Judeje a Samaří si oprávněně nárokují vedle Arabů také Židé. Z toho plyne, že o konečném statusu sporných teritorií (Judea a Samaří) bude muset být rozhodnuto jednáním, rozumí se mezi reprezentací Izraele a neteroristickou reprezentací palestinských Arabů (ta druhá jmenovaná reálně neexistuje).
Jinými slovy „v šuplíku“ je víc variant řešení konfliktu Izrael – palestinští Arabové; dvoustátní řešení nesmí hrát roli zlatého telete. Resp. může, ale k žádnému smysluplnému výsledku to nepovede. Pokud tedy Trumpův plán pro Pásmo Gazy může být v něčem užitečný, pak nikoli ve své vlastní podstatě, ale v poselství, které nabízí „mezi řádky“. Že věci lze řešit i jinak. Čili: Má-li být v mírovém úsilí dosaženo pokroku, musí nastat to, čemu se říká změna smýšlení. Přičemž jiné uvažování předpokládá ochotu ke kompromisu. A právě to v přístupu nejen palestinských Arabů dlouhodobě chybí.
Dovolím si na závěr uvést myšlenku diplomatického reportéra portálu The Times of Israel Lazara Bermana, který ve své analýze 5. února napsal: „Trump může být odtržen od reality v regionu, ale jeho ochota překročit desítky let staré neúspěšné plány by mohla otevřít debatu o nových přístupech k palestinské otázce, což je výzva, která bude v nadcházejících letech zoufale potřebovat kreativní řešení.“ Pokud k tomu Trumpova iniciativa přispěje, jenom dobře.
Odkaz:
