Článek
Nadejde-li čas a člověk dozraje k určitému stupni poznání, je ochoten, snad i přinucen vyjít ven ze své ulity a riskovat, je jedno proč a v jaké době, třeba i za hlubokého míru. Pustit se ze svého poklidného jezera do rozbouřených vod v úzké křivolaké soutěsce, odkud slyší hluboký hukot vzpěněných peřejí, také výkřiky plavících se odvážlivců. Pověsti tradující se mezi lidmi na onom klidném jezeře říkají, že jen nemnozí, kteří se do soutěsky pustí, dorazí k cíli. Kamarádi zrazují každého, kdo i jen pomyslí na vstup do průrvy, od „neuváženého“ kroku. Jedni pro skutečnou bázeň o přítele, druzí ze závisti. Vědí totiž, že tam na druhé straně je i jejich domov, ale bojí se tam sami za sebe doplout. Proč tedy tu cestu dopřát druhým?
Často tam do skalních vrat člověk nevjede s jasnou hlavou, nýbrž intuitivně, a někdy ani neví, že ho tam jeho činy a rozhodnutí už dávno dovedly. Myslí, že je na jezeře, ale události už se kolem něj valí. A má jen jeden pokus na projetí. Cesta zpět neexistuje. Oprava neexistuje. Projet na 72 % až 81 % nelze. Ani na 99 %. Buď, anebo. Nezbývá než se bít. Snad si na cestě na chvilku odpočine v protiproudu, než ho peřej vtáhne zpět.
Nemá smysl se vzpouzet, když čas dozraje
Někdy prostě člověku nezbývá než se vydat na cestu. Není vyhnutí.
Rozjede se, protože pocítí, že má ve svých jen mírně zčeřených vodách sice všeho dostatek, ale jeho konání něco chybí a přestává smysluplně žít, je všeho přesycen. Ozývá se spalující marnost a přesvědčení, že má být už dávno pryč. Chybí mu rozeběhnout se jako gazela po stepi.
Dá se do pohybu, protože pochopí, že kdo se zastaví ve své životní pouti, vzdá se vývoje a vyhne se naplnění povinností, kdo zavrhne jiskru v sobě, kdo kráčí jen setrvačností dál (a je to tak lákavé a jednodušší, setrvat v pohodlí než se snažit), ten se bude oblouzen jen matně rozpomínat, že má být jinde. Zkamení. Jako v té pohádce, kde princ jde na horu pro cosi a po cestě se mu nabízejí sladkosti světa i útočí hrůzné obrazy. Jakmile se pootočí, strne. V té pohádce zkamení fyzicky, nepohne se. Ale lze jeho znehybnění chápat i jako zastavení svého rozvoje, jako setrvání ve světě, kde už není čemu novému se naučit, jako volbu mdlé, lepkavé a upocené budoucnosti, jako podpis směnky, která mu sice dá rychle bohatství a zbaví ho rizik života, ale zaplatí zmrtvěním duše či její ztrátou, zaplatí opuštěním své podstaty.
Přijmout životní výzvu a vykročit děj se co děj
Vykročí, protože mu dojde, že je lepší v soutěsce plné těžkostí včas hledat řešení a přijímat rozhodnutí, včas se pustit do nepříjemných věcí a přijmout životní výzvu, možná složitou a nebezpečnou, než vyčkávat. Člověk neuteče zkouškám. Čím později opustí klamavý klid, tím bouřlivější proudy jej čekají a půjde mu o všechno.
Vykročí a hodí bez uvažování za hlavu zaměstnání, postavení či slávu, majetek, zábavu, všechny ty už zlehka zahnívající jistoty a bezpečí, příjemné zvyky, a zakotví v jiných profesních sférách, stráví nějaký čas v lesích na samotě či na cestách po Indii s pár dolary, vrhne se do práce pro nadaci v Africe. Jde jinam, než by ho chtěli vidět jiní.
Vykročí a vyvlékne se z vlivu svých protivníků, ať už lidí nebo situací, s nimiž se opakovaně utkával v bojích. Sice ho deptali, ale zároveň ho nutili k posunu. Teď už je zápolení s nimi zbytečné.
Rozbít štíty, přestat sám sebe znesvobodňovat
Vykročí a odejde od zvyklostí a schémat, k nimž ho v dobrém dovedl život, rodiče, společnost, víra. Tedy jakési tradiční štíty, které ho dříve chránily v rozbouřeném světě a umožnily vyzrát, ale teď už mu nejsou k ničemu, dokonce ho znesvobodňují a brzdí. Rozbít štíty, celý ten první, dosavadní svět, udělat něco, co zcela vybočuje z minulosti, je těžké. Člověk se bojí zahodit nejen výhody, ale i problémy toho prvního světa. Starosti třeba i hodně tíživé, ale přitom tak důvěrně známé. Vždyť k němu léta patřily. Může si na ně sáhnout. Tvoří určitou, byť složitou jistotu. Neumí si představit cestu bez nich. Bez nich si připadá nahý, ohrožený. Bylo by krásné oproštěn od nich ulehčeně vzlétnout.
Ale co když v novém světě, zbaveném dosavadních zvyklostí, budou očekávat nesnáze jiné a větší? Než tak, než volit budoucnost nejistou a jen možná krásnou, není lepší podržet si to své? A tak člověk může ten svůj štít před sebou zoufale držet, za každou cenu se vyhýbat cestě dál a zarytě vzdorovat vnějším vlivům. A až štít neudrží a vypadne mu z ruky, zjistí, že vnější tlak, jakmile už ochranu zahodil, zmizí. Není k němu totiž další důvod. Ten tlak splnil svůj úkol, přiměl člověka dát se do pohybu.
Starý svět s sebou nebrat
Kdo se vydá do soutěsky (to neznamená pohrdnutí prvním systémem), nesmí si vzít nic z dřívějška. Jinak tam na druhé straně vybuduje ten samý svět. Ale pokud dopluje, možná tam něco ryzího z prvního světa nalezne. A když se v tom druhém světě zaběhne, nezíská jej navždy. Přijde další nutkání.
Nerozum anebo výhra?
Kdo nezažil něco podobného, může považovat směřování lidí, kteří uposlechli intuici a našli odvahu vykročit z obecně uznávaných pravidel, za nerozumné, nelogické, za pád do nejistoty a možná i chudoby. Lidé z okolí budou nechápavě a varovně pokyvovat hlavami. Budou se třeba i zle dívat na člověka, který už není s nimi.
Ale mýlí se. Ten „nerozum“ je nerozumem jen v jejich pohledu, nikoli nahlíženo očima toho druhého; vždyť neznají jeho uzpůsobení, předpoklady, zátěže. Proč jej tedy posuzovat? Pokud někdo najde, co v sobě nalézt má, a vystihne svůj nejoptimálnější rytmus, vnitřní program a poslání, získá odolnost, vitalitu, chuť. Pak, ať je na konci cokoli, i kdyby šel poutí plnou zvratů, vše překoná a najde smysl života mimo svůj současný prostor. Najde štěstí a souznění a řád. Dojde, kam má dojít. Naplní své já. Vyhraje. Vždyť jde domů. Co může chtít víc? Nejít za svým srdcem, za svou životní cestou, je chyba a pohrdnutí darem vývoje. Avšak – kdo vykročí, může jen vpřed.
Poznámka na okraj
To vše platilo i pro jedince, kteří se v minulosti rozhodli jít za cenu rizika smrti do odboje proti nacismu, komunismu. Prostě museli, ač se to jiným z té doby zdálo nerozumné, ač se to zdá nepochopitelné i dnešnímu člověku.
Text je mírně upraveným textem z mojí knihy Nezhojené rány národa (2012) věnované politickým vězňům 50. let a jejich rodinám.
