Článek
Děsivý přízrak antisemitismu znovu prochází Evropou. Jako by nás chtěl někdo transportovat zpět do minulosti, o které jsme byli přesvědčeni, že už se nesmí nikdy vrátit. Některé evropské země zjišťují, že mají na svém území „pátou kolonu“, která pochoduje ulicemi, vyhlašuje chalífát a znepokojuje jejich občany.
V České republice něco podobného prozatím nehrozí. Co můžeme tedy dělat, aby se minulost se svými hrozivými stíny nevrátila? Dokážeme pomoci Izraeli?
Vojenskou pomoc od nás zřejmě nepotřebuje. Co ovšem od nás bude opravdu naléhavě potřebovat, je pomoc proti diplomatické izolaci, do níž se dostává. Komplikují se jeho vztahy s arabskými státy. V srpnu obnovil Izrael diplomatické styky s Tureckem, dnes ale jejich vztahy rychle degradují. Stejně prudce se zhoršily ještě před časem velmi dobré vztahy Izraele s Moskvou.
Jakou roli zde může sehrát Česko? Obávám se, že děláme všechno proto, aby naše role byla úplně nulová. Těžko může Izraeli diplomaticky pomoci země, která se sama dostává do diplomatické izolace.
Jak je možné, že najednou nacházíme partnery jen v euroatlantickém okruhu? Především to vypadá, že komunikace mezi profesionálními diplomaty a politiky v zásadě vůbec řádně neprobíhá. Nebo jako kdyby politici doporučení diplomatů úplně ignorovali. Trapas, který zažil český premiér v Africe s Nigérií, skoro působí jako tichá pomsta.
Nakonec se zdá, že Česká republika žádnou promyšlenou zahraniční politiku zřejmě ani nemá. Tón v ní udává emocionálně hysterická dvojice paní ministryně obrany Jana Černochová a náčelník generálního štábu, generál Karel Řehka. Naše zahraničněpolitické působení se skládá především z nesmiřitelných postojů, povýšeného moralizování nebo aktivistického balení se do vlajek.
Upřímné vztahy s říší zla
Je čirou záhadou, proč po opakovaném vyhlašování, jakou je pro nás Čína hrozbou a nebezpečím, jede poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar do Pekingu ujišťovat, že máme zájem o „vzájemně výhodné vztahy založené na upřímném dialogu.“ Ví tady vůbec levá ruka, co dělá pravá?
Na české politické scéně dochází především k předhánění se v ostrých vyjádřeních na adresu těch, které odsuzujeme. Chováme se tak trochu jako ratlík, který zuřivě štěká všude kolem sebe, ale kterého už nikdo nebere vážně. Navíc to stejně zní pokrytecky, protože zároveň dokážeme být šťastni, když nás kvůli plynu přijmou v Kataru – v tom Kataru, který je organizátorem podpory Hamásu.
Podobně se tváříme, že nevíme, co se děje v Ázerbájdžánu nebo Saúdské Arábii, které přece jen potřebujeme. Kolikrát se také tváříme, že nevidíme, že se nám vlastně přeprodávají ruské suroviny. A takových dvojích metrů by se našlo…
V našem složitém světě umíme rychle zaujímat jasné a jednoznačné postoje na veřejnosti a sociálních sítích, které pokládáme za rozhodné a dostatečné činy. Diplomacie ovšem není reagování, ale spíš odhadování a předjímání vývoje. Jde o to nebýt stále zaskočen tím, co se děje.
Česká zahraniční politika nemá šanci získat zpátky svou váhu a autoritu, pokud se do ní nevrátí kompetence a realismus. Realistická politika ví, že pokračování pouze silového řešení v palestinsko-izraelském konfliktu bude posilovat pouze Hamás. Právě trvalá neochota řešit palestinskou otázku jinak než silou a technologickou převahou vedla k fanatickému a děsuplnému útoku Hamásu.
Výhradně vojenská a silová odpověď bude mít podobné důsledky i do budoucna. Izrael dnes potřebuje nové politické vedení a novou strategii, která kromě vojenské síly nabídne i perspektivu Palestincům. Čím dříve se to stane, tím lépe.
Ne fanklub, ale tvrdá práce
Dokonce i současný premiér Benjamin Netanjahu velmi oceňoval, když jsme z české strany před nějakými sedmi, osmi lety tajně organizovali kousek za Prahou schůzky izraelských a palestinských politiků a hledali cestu ze slepé uličky. Bohužel se v tom později nepokračovalo. Všichni se začali tvářit, že žádná slepá ulička není, žádný problém není.
Ale pokud neděláte každý den poctivou trpělivou diplomatickou práci, pak jednoho dne přijde revoluce, agrese nebo událost stejně hrůzná jako vraždění Hamásu poblíž Gazy, která pohne celým světem.
Může tedy Česká republika nějak pomoci Izraeli? Může, ale pouze za předpokladu, že si uvědomí, že zahraniční politika není budování fanklubu, že je to tvrdá práce, ve které musí politici pracovat s diplomaty a navzájem se respektovat.
Článek Lubomíra Zaorálka vyšel původně 15. listopadu 2023 v Mladé frontě DNES.
