Prvosledové hlídky: Po tragédii hrdinové. V běžné službě nahraditelní?

Po každé tragické střelbě slyšíme od policejního vedení, jak důležité je mít speciálně vycvičené policisty připravené okamžitě zasáhnout. Jenže když se začne řešit, co tato připravenost znamená pro samotné policisty a jejich služební podmínky, argumentace vedení zní najednou úplně jinak. Po 25 letech služby u Policie ČR si dovolím položit několik nepříjemných otázek.

Po tragické střelbě v polském Krakově 7. listopadu 2026 oznámila česká policie preventivní bezpečnostní opatření. V ulicích má být více policistů s dlouhými zbraněmi a balistickou ochranou, zejména tam, kde se pohybuje větší množství lidí.

Znovu se mluví o výcviku, vybavení a schopnosti okamžitě zasáhnout.

Není to poprvé.

24. února 2015 – Uherský Brod. Osm zavražděných lidí. Tragédie, která výrazně urychlila zavádění prvosledových hlídek.

10. prosince 2019 – Fakultní nemocnice Ostrava. Další střelba, další nevinné oběti. Znovu se připomíná význam rychlé policejní reakce.

21. prosince 2023 – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Tragédie, která otřásla celou republikou. Mezi zasahujícími byli také policisté prvosledových hlídek. Jejich připravenost a odvaha byly následně veřejně oceňovány.

Po každé takové události si znovu uvědomujeme, proč potřebujeme policisty schopné zasáhnout v prvních minutách.

Proč se ale o skutečném významu jejich připravenosti tolik mluví až ve chvíli, kdy dojde k tragédii?

Prvosledová hlídka není zásahová jednotka čekající na základně.

Jde o nejméně dvoučlennou motorizovanou hlídku policistů s rozšířeným taktickým výcvikem a speciálním vybavením, včetně dlouhých střelných zbraní.

Tito policisté běžně slouží v terénu. Současně jsou připravováni na mimořádné situace, ve kterých může rozhodovat každá vteřina.

A rozhodně nejde jen o aktivní střelce.

Prvosledové hlídky zasahují také při dalších událostech s bezprostředním ohrožením života. Policisté poskytují první pomoc, zastavují masivní krvácení, provádějí resuscitaci a používají automatizované externí defibrilátory – AED.

O podobných záchranách lidských životů pravidelně informuje samotná Policie České republiky.

Někdy musí policista během okamžiku rozhodnout o použití zbraně. Jindy klečí vedle člověka, kterému se zastavilo srdce, a snaží se ho přivést zpátky k životu.

V obou případech rozhoduje výcvik, vybavení a schopnost bezodkladně jednat.

U Policie České republiky jsem odsloužil 25 let. Byl jsem také členem prvosledové hlídky.

Během své služby v prvosledové hlídce jsem musel dvakrát použít služební zbraň.

Poprvé proti nebezpečnému recidivistovi, který ohrožoval další osoby a následně namířil zbraň také na mě. Musel jsem se rozhodnout během okamžiku.

Po zákroku byl muž v bezprostředním ohrožení života a jen díky okamžitému poskytnutí první pomoci z mé strany a následné neodkladné operaci přežil.

V souvislosti s mým zákrokem byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z těžkého ublížení na zdraví. Případ přibližně půl roku prověřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Výsledek? Moje použití služební zbraně bylo vyhodnoceno jako oprávněné. Obviněn byl nakonec muž, proti kterému jsem zasahoval.

Podruhé jsem musel použít služební zbraň proti agresivnímu psovi, který napadl dva dospělé muže a jedenáctiletého chlapce. Také toto použití zbraně bylo následně vyhodnoceno jako oprávněné.

Moje služba však rozhodně nebyla jen o použití zbraně.

Podílel jsem se také na záchraně několika lidských životů, včetně resuscitací a použití AED.

Neuvádím tyto zkušenosti proto, abych ze sebe dělal hrdinu.

Takovou odpovědnost nesou policisté prvosledových hlídek po celé České republice.

A nyní si dovolím říct něco naprosto otevřeně.

Z vlastní zkušenosti vím, že policejní zákroky někdy hodnotí lidé, kteří vůbec netuší, jak skutečná služba na ulici vypadá.

Mají funkce a pravomoc zákroky posuzovat. Mají čas jednotlivé situace zpětně rozebírat. To ale ještě neznamená, že skutečně rozumějí podmínkám, ve kterých se policista musí rozhodovat.

Osobně jsem takové hodnocení zažil.

Když jsem se těchto lidí ptal, jak jsem měl v konkrétní situaci postupovat jinak, chtěl jsem slyšet jasnou a proveditelnou odpověď.

Nedostal jsem ji.

Nezpochybňuji potřebu kontroly policejních zákroků. Jejich zákonnost musí být důsledně prověřována.

Ale kdo kritizuje rozhodnutí policisty, měl by být schopen vysvětlit, jaké jiné rozhodnutí mohl v dané chvíli skutečně udělat.

Je obrovský rozdíl mezi člověkem, který si může kamerový záznam přehrát znovu a znovu, a policistou, který stojí tváří v tvář nebezpečí a na rozhodnutí má jedinou vteřinu.

Samotná funkce ještě nikomu nezaručuje, že rozumí skutečné práci policisty v ulicích.

A právě tohle by si měli uvědomit i někteří lidé v policejním vedení.

A tady se dostáváme k tomu, co považuji za největší rozpor v přístupu policejního vedení k prvosledovým hlídkám.

Policejní prezident v rozhodnutí týkajícím se mých služebních podmínek připouští, že při nejzávažnějších událostech mohla být místně příslušná prvosledová hlídka vyslána bez ohledu na to, zda právě čerpala plánovanou přestávku.

Současně však obhajuje závěr, že během těchto přestávek bylo možné výkon služby přerušit. Běžné úkoly podle jeho argumentace mohly počkat a v případě potřeby mohly hlídku zastoupit jiné dostupné policejní síly.

A právě zde vzniká otázka, na kterou bych rád slyšel srozumitelnou odpověď.

Když dojde k tragédii, policie veřejně zdůrazňuje význam speciálně vycvičených a okamžitě připravených hlídek.

Když se ale posuzují jejich služební podmínky, hovoří o přerušení služby a zastupitelnosti.

Kdo tedy zajišťoval okamžitou připravenost ve chvíli, kdy vedení policie tvrdí, že prvosledová hlídka mohla výkon služby přerušit?

Byla skutečně zbavena svých služebních povinností?

Nebo se od ní nadále očekávalo, že při závažné události okamžitě vyjede?

A pokud měla být zastoupena, kdo byl připraven převzít její úlohu?

Nejde o zpochybňování práva policistů na přestávku. Právě naopak.

Jde o to, aby to, co policie označuje za odpočinek, skutečně odpočinkem bylo.

Že nejde o jednoduchou otázku, ukazují také oficiální odpovědi jednotlivých krajských ředitelství Policie ČR.

V Moravskoslezském a Středočeském kraji nebo v Kraji Vysočina byly v letech 2020 až 2022 prvosledové hlídky vedeny v režimu nepřetržitého výkonu služby.

Policisté mohli jíst a odpočívat, ale nadále zůstávali ve službě a byli povinni reagovat na neodkladné události.

V Pardubickém kraji však policie uvedla, že na tamních vybraných útvarech byly prvosledovým hlídkám poskytovány přestávky s přerušením služby. Pokud bylo během přestávky nutné řešit oznámení, operační důstojník podle krajského ředitelství využíval jinou dostupnou hlídku.

Pro takový rozdíl mohou existovat skutečné organizační důvody.

Ale jako bývalý policista považuji za naprosto legitimní otázku:

Jak je možné, že v jednom kraji policie považovala pokračující připravenost prvosledové hlídky za součást služby, zatímco v jiném bylo podle jejího vyjádření možné službu přerušit?

Pokud byly podmínky skutečně rozdílné, mělo by být možné veřejnosti tento rozdíl jasně vysvětlit.

A nyní se dostávám k tomu, co je pro mě osobně jedním z největších zklamání po 25 letech u Policie České republiky.

Čtvrt století jsem pracoval v bezpečnostním sboru, jehož základním posláním je chránit občany a dbát na dodržování zákonů.

Stejný respekt k zákonům jsem očekával také od svého zaměstnavatele.

Jenže moje vlastní zkušenost je jiná.

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v § 175 odst. 5 stanoví:

„Služební funkcionář je povinen rozhodnout o podání do 30 dnů a ve složitějších případech do 60 dnů od jeho doručení.“

Svou žádost jsem podal 14. srpna 2023.

Krajské ředitelství policie vydalo první rozhodnutí až 29. dubna 2025.

Po 624 dnech.

A tím řízení neskončilo.

Následovalo odvolání. Policejní prezident rozhodl až 14. srpna 2026.

Přesně tři roky od podání původní žádosti.

Samozřejmě vím, že při právním posuzování délky řízení je nutné zohlednit jeho celý průběh a případné zákonné důvody prodloužení.

To ale nic nemění na tom, jak hluboce mě taková zkušenost zklamala.

Při použití služební zbraně jsem měl na rozhodnutí jedinou vteřinu. Na vydání prvního rozhodnutí o mé žádosti potřebovala policie 624 dnů. A na konečné správní rozhodnutí jsem čekal celé tři roky.

Kdybych jako řadový policista neplnil své zákonné povinnosti, musel bych za to nést odpovědnost.

Když jsem v terénu rozhodoval o použití služební zbraně, musel jsem svůj postup následně obhájit.

O to víc mě mrzí, když instituce, které jsem věnoval velkou část života, postupuje při rozhodování o právech vlastních lidí takto pomalu.

Kdo jiný než Policie České republiky by měl jít příkladem v dodržování zákonů?

A proč se tak přísně posuzují rozhodnutí řadových policistů, zatímco několikaleté rozhodování o jejich právech jako by nikoho příliš netrápilo?

Právě tento rozdíl je pro mě obrovským zklamáním.

Prvosledové hlídky nepotřebují být po každé tragédii oslavovány jako hrdinové.

Potřebují kvalitní výcvik, odpovídající vybavení, jasná pravidla a především respekt k tomu, co se od nich skutečně očekává.

Nejde jen o bývalé policisty, ale hlavně o ty, kteří dnes oblékají uniformu, nastupují do služby a mohou se během několika vteřin ocitnout v situaci, kdy budou rozhodovat o lidském životě.

Pokud policie veřejně zdůrazňuje jejich mimořádný význam, měla by se stejnou vážností přistupovat také k jejich každodenním služebním podmínkám.

Měla by umět srozumitelně vysvětlit, jak zajišťuje jejich okamžitou připravenost a jaké povinnosti jim skutečně zůstávají během plánovaného odpočinku.

A měla by stejně důsledně respektovat práva lidí, od kterých očekává respektování zákonů za všech okolností.

Po každé tragédii slyšíme, jak důležité je mít prvosledové hlídky připravené.

Jenže tyto hlídky nejsou důležité až ve chvíli, kdy někdo začne střílet nebo kdy je potřeba zachránit lidský život.

Jsou důležité i ve dnech, kdy se naštěstí nic mimořádného nestane.

Nemělo by být stejně důležité, jak s těmito policisty zacházíme právě v takových dnech?

Autor odsloužil 25 let u Policie České republiky, mimo jiné jako člen prvosledové hlídky.

Osobní zkušenosti a hodnocení jsou vlastním svědectvím autora. Informace o rozdílných služebních režimech vycházejí z oficiálních odpovědí Policie České republiky. Popis stanoviska policejního prezidenta vychází z rozhodnutí ze dne 14. srpna 2026. Při přípravě a redakčním zpracování článku byla využita pomoc umělé inteligence. Osobní zkušenosti, názory a odpovědnost za obsah jsou výhradně moje.