Vraždy, duchové, čarodějnice. Pověstná usedlost Pohádka nás přilákala svými tajemstvími

Rozhodli jsme se vydat se na Pohádku na vlastní kůži. Po cestě jsme poslouchali pověsti o Pohádce, abychom se na místo víc naladili a přiblížili si, co nás čeká. Zanedlouho jsme projeli obcí Čachrov, od které by měl statek být kousek.

Navigace nás vedla do obce Mladotice, kousek od Strážova, odkud jsme se měli vydat 2 km pěšky ke statku. Plní očekávání jsme přejeli ceduli s označením vesnice, ale něco nám nesedělo. Jednalo se spíš o jakousi osadu. Bylo zde jen pár baráků, a v podstatě hned, jakmile jsme přijeli na začátek Mladotic, byl to zároveň i konec. Jen pár desítek metrů od uvítací cedule byl zákaz vjezdu. Působilo to jako soukromý pozemek. Tento pocit v nás vyvolávali i dva muži, které jsme zde potkali. Jeden starší pán posedával na lavičce a upřeně zíral na auto, které jim vjelo na pozemek. Druhý se vynořil z poza rohu. Měl na sobě montérky a něco nesl v ruce. Pravděpodobně ho náš příjezd vyrušil od práce. Díval se na nás a s naštvaným výrazem šel směrem k nám. V hlavě mu určitě probíhalo, že jsme jen další zvědavci, kteří se chtějí vydat do lesů k Pohádce. Jeho pohled nám stačil na to, abychom usoudili, že tu nejsme vítaní. Neměli jsme z nich dobrý pocit. Okamžitě jsme se otočili a odjeli. Nechali jsme auto kousek od cedule značící začátek vesnice, zároveň dostatečně daleko, abychom nevyprovokovali lidi v ní. Opravdu jsme neměli náladu na nepříjemné rozhovory, i proto jsme se také k Pohádce vydali jinou cestou, než nám ukazovala navigace. Brodili jsme se vysokou trávou, než jsme se dostali na lesní cestu vedoucí směrem od Mladotic.

Cesta byla převážně do kopce, což spolu s teplotami, které ten den překračovaly 30 stupňů, nebylo úplně komfortní. Neutíkalo to. A nikde v dálce jsme statek neviděli. Na Pohádce jsem už jednou byla, asi 8 let zpátky. Tehdy jsem si ale netroufla se k ní přiblížit. Jediné, co jsem si pamatovala bylo, že před ní byla velká louka a Pohádka stála pod ní. Proto jakmile jsme se blížili k jakékoliv louce, rozbušilo se mi srdce nadšením a strachem zároveň. U první louky statek nebyl, ani u té druhé. Ačkoliv jsme šli s navigací, báli jsme se, že jdeme špatně a že Pohádku nenajdeme. Když nám navigace ukazovala cíl za 100 metrů, byla jsem hrozně zmatená, že statek nevidím. Cestu jsem si pamatovala úplně jinak. V hlavě jsem měla pořád vrytý pohled shora na Pohádku. Zamyslela jsem se, když přítel něco uviděl. „Podívej, střecha!“ řekl a ukázal směrem k ní. Ztuhla jsem. Opravdu jsme tu. Šli jsme blíž a hledali cestu přímo k budově.

Uvítala nás malá cedule „usedlost Pohádka“ připevněná na stromě. Hned za ní se nacházelo ohniště s lavičkami. Kolik lidí zde asi strávilo noc, bavilo se u táboráku a doufalo, že ucítí nějaké spojení s minulostí Pohádky? Šli jsme dál. Z oken jsme viděli hořící svíčku na kamnech v kuchyni. Rozbušilo se mi srdce. Co když tam na někoho narazíme? Strach ale rychle umravnil rozum a šli jsme ke vchodovým dveřím. Jakmile jsme vešli dovnitř, všimli jsme si staré, špinavé bundy visící na hřebíku. V tu chvíli mi ztuhla krev. Jako by tu někdo byl. Bydlel. Přišel z práce, pověsil bundu na věšák a šel si uvařit večeři. Měla jsem z toho strašně nepříjemný pocit. Všude jinde se válely odpadky, i oblečení po zemi. Proč zrovna tahle bunda byla pověšena na hřebíku hned u vchodu? Kdo jí tam pověsil? Čí bunda to byla? Mohla to být bunda Ivana Roubala, posledního obyvatele Pohádky, jenž na ní prováděl strašlivé věci?

Šli jsme dál. Místnosti byly v podstatě celé zničené, plné bordelu. Ve zdech byly díry, byli pomalované různými nápisy, především podpisy. Z Pohádky se stala atrakce. V kuchyni byla rozeznatelná kamna, na kterých byly svíčky. Zbytek místností od sebe nebyly rozeznatelné. Odpadky, oblečení a graffiti dokonale popisují každou místnost. Nemohli jsme vynechat ani chlév, který byl svědkem hrůzných činů již zmiňovaného vraha. Na zemi byly poházené cihly, rozbitá koryta, rozházené seno, kterým Roubal krmil svá prasata. Byla to jediná místnost bez malůvek. Ani odpadků zde tolik nebylo. Snad aspoň v téhle ponuré části budovy měli lidé respekt k zemřelým.

Jako poslední jsme zamířili na půdu. Schody na ní se nacházely hned u vchodu, právě na nich visela ona bunda. Celá budova velmi chátrá, ale půda se zdála opravdu nebezpečná. Zůstali jsme proto hned nad schody a jen si ji prohlíželi z bezpečné vzdálenosti. Bylo zde spousta děr, pár odpadků. Ani nepůsobila nějak velkým dojmem, přitom přízemí se zdá velmi rozlehle. Chvilku jsme zde pobyli a pak se rozhodli odejít.

Cestou zpět jsme se shodli. Pohádka v nás rozhodně zanechala nepříjemný pocit. Projít si to všechno, přemílat si v hlavě její minulost a přemýšlet, co se kde dělo, jestli stojíme na místě, kde se stalo něco strašného, jestli se minulost bude ještě někdy opakovat. Jestli nás čeká další Pohádkový příběh do sbírky.