Článek
Je krásné sobotní ráno. Za okny zpívají ptáčci a od hladiny rybníka se odráží sluneční paprsky. Vstáváte s tím skvělým pocitem, že jste se vyspali celých OSM hodin. Nikam nespěcháte. Vaše milá a usměvavá žena stojí u sporáku, ze kterého se line nádherná vůně míchaných vajec a slaniny. Těšíte se na snídani se svou druhou polovičkou a v dobré náladě se přesouváte ke stolu. Cestou kouknete z okna a hele. Modrá obloha bez mráčků. S hlavou plnou nápadů na dnešní den usedáte za stůl a před vámi přistává talíř s jídlem.
Moment. Nebouchl o ten stůl nějak moc? Zvedáte hlavu a před vámi není žádné nebe bez mráčků. Spíš pořádné bouřkové mraky. Vaše milá a usměvavá žena už není ani milá ani usměvavá. Zírá na vás jako kobra na svou oběť a s dramatickými gesty pokládá na stůl kečup. Přemýšlíte, co jste ji provedli. Vždyť ještě včera měla tak dobrou náladu. Taktéž měla pochopení pro vaši absenci u večeře a nijak se nezlobila za to, že jste zaplnil koš na prádlo hromadou věcí z fitka.
Docházíte k závěru, že nic, co jste v tom krátkém časovém úseku udělal, ji nemohlo naštvat. Přesto vás stále pozoruje tím nervy drásajícím pohledem. Jste naprosto zmatení. A tak uděláte logickou věc. Zeptáte se.
„Miláčku, stalo se něco?“ Několik sekund je ticho. Vraždící pohled se přesune opět na vás a nakonec se vám dostane vysvětlení. „Nic.“
Tu samou otázku pokládáte v pravidelných intervalech po zbytek dne. Po zbytek dne se neděje „nic“. Pořád na vás zamračeně zírá. Nic neříká. Bouchá do věcí a občas si dramaticky povzdechne. Jste stále zmatení.
Nakonec to vzdáváte a pustíte televizi. Po pár minutách se za rohem objeví hlava. S rychlostí blesku žuchne na sedačku vedle vás a jen tak mimochodem před vás položí hrnek kávy a váš oblíbený moučník. „Jé. Můžu se dívat taky?“ Usmívá se na vás jako sluníčko. Jste velmi zmatení.
Co se tady vlastně stalo?
Vraťme se k tomu jednoduchému slovíčku „nic“ a pokusme se o jeho vědecký rozbor.
Zaprvé. Pokud žena odpoví „nic“, je to vždy NĚCO. Škála možných problémů je široká. Od absence u večeře, až po cokoliv, co se událo s týdenním předstihem. Doporučuji se vrátit v čase hoodně dozadu a zanalyzovat i věci, které se vám zdají bezvýznamné. Pro nás totiž významné JSOU. Všechny do puntíku.
Zadruhé. Ženská hrdost. Na otázku „Stalo se něco?“ by někdy nevystačila ani A4. Jako žena můžu potvrdit, že někdy se nám toho hlavou honí opravdu hodně. Snažíme se být skvělou manželkou, přítelkyní, kuchařkou, hospodyní, matko…Taky se snažíme vypadat u toho všeho dobře a přitom si zachovat svou vlastní identitu a být skvělou a příkladnou feministkou bořící tradiční postavení ženy ve společnosti. Ale tohle všechno vám říct nemůžeme, protože pak bychom si přiznaly, že nám to všechno nejde. Takže prostě… NIC.
A zatřetí. To je snad jasný, že se něco děje, ne? Vždyť vám to pořád naznačujeme. Naznačovat něco je těžká disciplína. Fakt jo. Zkuste si to někdy.
Takže… všechno jasné? Ne? Jak je to možný? Vždyť jsem vám to tady celou dobu naznačovala! Vy se vůbec nezajímáte!
Tak teda ještě jednou. Pokud se ocitnete v situaci popsané výše, doporučuji následující postup.
1) Zeptejte se, co se děje. Zajímejte se. Bude to špatně, protože se přece „nic“ neděje. Co se pořád staráte?
2) Neptejte se. Akceptujte odpověď a pokračujte jakoby nic. Bude to špatně. Proč se o ni vůbec nezajímáte??
Závěr? Cokoliv uděláte, bude špatně. Máte-li pocit, že vaše žena trpí rozdvojením osobnosti, tak nezoufejte. Tohle není ten nejhorší problém.
My ženy totiž někdy samy nevíme, CO se stalo. Je to taková jedna velká nerozluštitelná záhada vesmíru.
Užijte si tedy svou kávu a milou a usměvavou ženu. Ona vás má pořád ráda. Jen někdy neví, jak to říct.
