Článek
Je důležité si uvědomit, že romská menšina se skládá z několika dalších sub etnik. V české republice žije pět romských skupin: čeští a moravští, slovenští, maďarští a olašští Romové. Jedno mají ale společné, a to diskriminaci, s kterou se na českém území setkávají. Většina původních československých Romů zahynula v koncentračních táborech jako například Lety u Písku. Konec války světové ale neznamenal pro Romy konec války o přežití. Od druhé poloviny padesátých let se komunistický režim zabýval tzv. cikánskou otázkou, KSČ došlo k názoru, že Romové jsou zaostalými občany a jediné řešení je nucená asimilace. Tato mentalita, dovolím si říci, v dnešním světě stále přetrvává. Idea, že Romové jsou zaostalý národ a potřebují pomoc od nás, civilizovaných občanů.
Helena Biháriová byla matka čtyř dětí, byla Romka žijící v Opavě. Po setkání s opilými (u soudu použito jako ulehčující okolnost, ale dle mého názoru, naprosto irelevantní) muži byla zbita a následně hozena do rozvodněného Labe s ostudným výkřikem, aby se umyla. I přes fakt, že trestní rejstříky vrahů vykazovaly minulé konflikty s Romy, byli odsouzeni za vydírání s následkem smrti a výtržnictví. O historii vrahů se soud až tak nezabýval, zajímalo je více jak si Biháriová vyd.ělávala, rodinnou situaci a její plavací schopnosti. Biháriová byla zavražděna v únoru, Labe bylo ledové, divoké a silné.headi, zbrojili se pálkami i řetězy a vycházeli do ulic. Jednou z prvních obětí se stal 23. února 1991 Emil Bendík. Dvacet osm mužů, ozbrojeni tyčemi a klacky věkem mezi 16 a 51 lety, napadli v Klatovech rodinu Bendíků a zapálili dům. Krátce po vraždě Emila Bendíka začali kolovat různé pohledy na motivy vrahů. Rodina Bendíků byla známa svou násilností a sám Emil Bendík spáchal za posledních šest let svého života devět trestných činů. Pravdou ale je i fakt, že Bendíkům přišli před útokem dva výhružné dopisy podepsané Ku-klux-klanem. Krátce po činu sepsalo bílé obyvatelstvo Klatov petici na obranu dvaceti osmi útočníků, ve které se psalo „Lidé se vzbouřili a vzali spravedlnost do svých rukou“. Nejvyšší trest udělen soudcem P. Polákem bylo odnětí svobody na sedm a půl roku.
Helena Biháriová byla matka čtyř dětí, byla Romka žijící v Opavě. Po setkání s opilými (u soudu použito jako polehčující okolnost, ale dle mého názoru naprosto irelevantní) muži byla zbita a následně hozena do rozvodněného Labe s ostudným výkřikem, aby se umyla. I přes fakt, že trestní rejstříky vrahů vykazovaly minulé konflikty s Romy, byli odsouzeni za vydírání s následkem smrti a výtržnictví. O historii vrahů se soud až tak nezabýval, zajímalo je více, jak si Biháriová vydělávala, rodinnou situaci a její plavací schopnosti. Biháriová byla zavražděna v únoru, Labe bylo ledové, divoké a silné.
Jako příslušnice majoritního českého etnika, ale z relativně velkou zkušeností z jiných zemí a podle mě otevřenějších pohledem na svět, z duše nenávidím větu „Já nejsem rasista, ale.“ Zatím ale většinou slyším pro mě neakceptovatelné poznámky a jen zřídka kdy návrh, jak situaci zlepšit. Sama zatím nevím, co přesně je potřeba udělat, ale doufám, že další generace v takovém prostředí nebudou muset vyrůstat. Zároveň doufám, že i toto mé zamyšlení k této debatě přispěje, a uvědomuji si, že více otázek pokládám, než na ně odpovídám. Uvědomuji si, že chyb se dopouští obě dvě strany, ale i nadále jsem zastánce názoru, že majorita musí odpracovat větší kus.
