Článek
Jsem obyčejná žena… a přesto mám pocit, že jedu nonstop maraton.
Ráno jsem se snažila tvářit, že jsem plná energie. Jasně. Vypadala jsem jak telefon, co se zapnul s 2 % baterky a jen doufá, že nikdo neotevře žádnou náročnou aplikaci.
A pak jsem si řekla, že to tak máme snad všechny. Nejsme líné. Jen prostě balancujeme tisíc věcí najednou — práci, vztahy, emoce, svoje tělo, svoje pochybnosti, a ještě se u toho snažíme být normální.Koukám na sebe do zrcadla a vidím ty vrásky na čele.. ,,to bude jen únava “. Uvědomila jsem si,že jsem ve fázi, kdy jsem unavená ještě předtím, než otevřu oči.
A nemluvím o takové té roztomilé ‚jsem unavená, dám si kafe‘. Myslím tu únavu, která ti vleze do kostí, sedne ti na ramena a dělá, že je součást tvojí osobnosti.
Ráno jsem seděla na posteli a přemýšlela, jestli fakt musím vstát… přitom navenek to vypadá, že fungujeme. Vždyť jsme přece ‚obyčejné ženské‘, ne? Jenže tahle únava není z lenosti. Je z toho, že každý den neseme věci, které nejsou vidět. Myšlenky, starosti, povinnosti, nálady, tlak, očekávání, které nikdo neřekl nahlas, ale nějak automaticky platí.
A nejvíc mě dostává, že se to po nás bere jako samozřejmost.
Že zvládneme práci, rodinu, vztahy, domácnost, slzy, emoce, hormony, všechny dramatické scénáře, co vzniknou v naší hlavě… a ještě se u toho máme usmívat, abychom nepůsobily ‚náladově‘.
Někdy mám pocit, že kdyby existovala cena za fungování i ve chvíli, kdy už týden jedu jen na sílu vůle a suchý šampon, tak mám doma celou poličku trofejí.
A víš co? Možná jsme ‚obyčejné‘.
Ale to, co zvládáme každý den, je všechno jen ne obyčejné.“
