Článek
Podle odborníků se z poruch příjmu potravy (PPP) dá zcela vyléčit. Lidé, kteří si ale touto nemocí prošli na vlastní kůži, často připouštějí, že jejich vztah k jídlu, cvičení a vlastnímu tělu zůstává i po letech tak trochu
Moje zkušenost
Budu vůbec někdy v pořádku? A kdy se to stane? Tyhle otázky se mi honily hlavou každý den. Krůček po krůčku jsem se hrabala ven z dlouholeté mentální anorexie. Přes ujišťování terapeutů, že když se budu snažit, uzdravím se, jsem byla na pochybách. Fyzicky už jsem na tom byla dobře, zvládala jsem fungovat v běžném životě. Ale PPP myšlenky ohledně kalorií, nutkavá potřeba pohybu tu byla stále.
Kde se terapeuti a pacienti potkávají
Odborníci i ti, kteří s PPP bojují, se na mnoha věcech shodnou. Kdo si procházíte PPP, víte, že to rozhodně není sprint, ale maraton. Uzdravení vyžaduje:
- Obrovskou vůli a odhodlání – bez vnitřního rozhodnutí se z místa nepohnete.
- Čas a trpělivost – je to dlouhá cesta plná každodenních drobných kroků
- Akci místo čekání – nemůžete čekat na den, kdy se vám „bude chtít“ najíst nebo přestat počítat kalorie. Ten den by totiž nemusel nikdy přijít. Musíte začít jednat i navzdory strachu.
Kde se pohledy rozcházejí?
Zlom nastává ve chvíli, kdy dojde na otázku, jak vypadá cílová rovinka.
Terapeuti a lékaři často říkají: „Ano, můžete se uzdravit zcela a úplně.“ Možná je to přirozená a důležitá součást jejich práce – chtějí své pacienty motivovat, dodat jim sílu a ukázat jim, že na konci tunelu je skutečné světlo.
Začala jsem se ptát lidí, kteří si touto nemocí prošli. Jejich zkušenosti jsou velmi podobné. Uslyšíte věty jako: „Stále mám vzadu v hlavě kalkulačku na kalorie.“ Nebo: „Když mám těžší období, automaticky začnu vynechávat jídlo.“ Mnozí popisují PPP jako bestii, která číhá za rohem na svůj okamžik.
Kdo má tedy pravdu?
Co vlastně znamená „být uzdravený“?
Abychom našli odpověď, musíme se na chvíli zastavit u samotné definice uzdravení. V medicíně i psychologii se za uzdravení z PPP považuje stav, kdy vymizí fyzické příznaky podvýživy či přejídání, obnoví se běžné tělesné funkce, jídlo přestane být nástrojem k řešení emocí a člověk dokáže vést plnohodnotný život bez nutkavých rituálů a strachu z přibírání.
Všimněte si, že v této definici nestojí, že z vaší paměti někdo vymaže vše, co jste se o kaloriích, váze a vlastním těle kvůli PPP naučili.
Malá daň za svobodu
Uzdravení z tohoto úhlu pohledu tedy vůbec nemusí znamenat, že na jídlo nebo váhu už nikdy v životě nepomyslíte. S trochou nadsázky to můžeme přirovnat k člověku, který se vymanil ze závislosti na alkoholu. Takový člověk může naprosto normálně a šťastně fungovat v reálném světě, jen si v určitých situacích – třeba na večírcích nebo rodinných oslavách – musí dát větší pozor a hlídat se.
Z mého pohledu jako někoho, kdo si PPP prošel, vyléčení neznamená, že mě už nikdy nenapadne žádná z těch toxických myšlenek, kterými jsem v období nemoci žila. Znamená to, že když taková myšlenka přijde, dokážu s ní správným a prospěšným způsobem naložit. Dokážu ji zpracovat, nenechat se jí ovládnout, nespadnout znovu do nemoci a prostě fungovat dál. A upřímně? Ta občasná opatrnost je jen malá daň za život bez ustavičné honby za uštváním se.
Cesta, která stojí za to
Možná teď stojíte na začátku své cesty a děsí vás představa, že hlas nemoci v hlavě nikdy úplně neutichne. Nebojte se toho. Rozdíl mezi nemocí a uzdravením není v tom, že myšlenky zmizí, ale v tom, kdo drží volant.
V nemoci řídí PPP a vy jen bezmocně sedíte na sedadle spolujezdce. V uzdravení řídíte vy. A i když z rádia občas zaslechnete známou, nepříjemnou melodii, máte plnou moc ji ztlumit, přeladit a jet dál svým vlastním směrem. Plné uzdravení je možné – a ten pocit svobody, kdy jídlo je zase jen jídlem a život je konečně o životě, za každý jeden krok rozhodně stojí.
