Článek
Zatímco pijete svou ranní kávu, v prosklených kancelářích korporátních center se odehrává tichý masakr. Nejsou u něj slyšet výstřely, jen tlumené cvakání klávesnic a šum serveroven. Algoritmy, ty neúnavné bytosti bez nároku na stravenky a dovolenou, právě teď s chirurgickou přesností odřezávají vrstvy středního managementu, analytiků a copywriterů. Svět byznysu se mění v digitální břitvu – je čím dál ostřejší, tenčí a efektivnější.
A pak je tu ten druhý svět. Svět, který najdete za masivními dveřmi s mosaznými klikami a v nekonečných chodbách lemovaných linoleem. Svět, kde se čas neměří v sekundách, ale v úředních hodinách. Státní správa.
Pohled na tyto dvě sféry připomíná pozorování dvou tektonických desek, které se pohybují opačným směrem. V byznysu je AI „predátorem“, který nutí každého k běhu o život. Pokud jako firma nezkrotíte umělou inteligenci do roka, konkurence vás nesní – ona vás prostě vymaže z trhu. V tomto světě se lidé učí žít s vědomím, že jejich přidaná hodnota musí být každý den vyšší než cena jednoho tokenu v jazykovém modelu. Je to svět krutý, ale fascinující svou schopností adaptace.
Jenže o pár ulic dál, na úřadě, jako by platila jiná fyzika. Zde se digitalizace nekoná proto, aby se ušetřilo, ale aby se k jedné agendě mohl pořídit další monitor. Zatímco soukromý sektor využívá AI k tomu, aby pět lidí zvládlo práci padesáti, státní aparát se chová jako pohlcovač času a peněz. Přibývají odbory, komise, zmocněnci a podsekce. Jako by stát byl imunní vůči evolučnímu tlaku. Úředník totiž nemá konkurenci. Nemůžete jít k „jinému ministerstvu dopravy“, protože tam mají rychlejší algoritmus a příjemnější chat-boty. Tento kontrast vytváří ve společnosti nebezpečné napětí. Na jedné straně stojí „třída efektivních“ – lidé z byznysu, kteří jsou neustále bičováni technologickým pokrokem, nuceni k rekvalifikacím a drceni tlakem na výkon. Na straně druhé bobtná „třída nepostradatelných“, chráněná hradbou zákonů o státní službě, razítek a procesů, které AI sice teoreticky zvládne za vteřinu, ale v praxi jim v cestě stojí desetiletá koncepce rozvoje informačních systémů.
Důsledek? Společenská schizofrenie. Člověk, který si v mobilu během tří vteřin sjedná hypotéku nebo přeloží text z japonštiny, narazí v kontaktu se státem na zeď z devatenáctého století. Tato frustrace není jen estetická. Je ekonomická. Menší a efektivnější skupina lidí pracujících „venku“ musí generovat čím dál vyšší hodnotu, aby uživila čím dál těžší a pomalejší státní stroj.
AI v byznysu je jako raketový motor. Jenže pokud tento motor namontujete na historický parník státní správy, který je navíc plný lidí odmítajících pustit kormidlo, výsledkem nebude rychlá plavba, ale dřív nebo později destrukce konstrukce.
Žijeme v době, kdy se nůžky rozevírají na maximum. Buď stát pochopí, že AI není hrozbou pro jeho zaměstnance, ale jedinou šancí, jak nebýt parazitem na výkonné ekonomice, nebo se dočkáme momentu, kdy se systém zlomí. Protože společnost nemůže dlouhodobě fungovat v režimu, kde polovina lidí žije v roce 2030 a ta druhá se stále ještě snaží pochopit, jak správně naskenovat formulář, aby ho mohl někdo na druhém konci vytisknout a založit do šanonu.
Pokud zredukujeme a zefektivníme státní správu, možná bychom za ušetřené prostředky mohli plošně spravovat rozbité silnice a chodníky, po kterých obyvatelé obcí tolik touží.
