Článek
Na svět přišel jako Angel Ivanov Michajlov dne 4. října roku 1939 v bulharském hlavním městě Sofii. Pocházel z umělecké rodiny. Oba jeho rodiče byli operními pěvci a členy národního divadla. Matka Rajna Michajlova se stala dokonce bulharskou národní umělkyní.
Talent projevil ve čtyřech letech
A byla to právě ona, kdo ve svém synovi hudební talent objevil. Když byly malému Angelovi čtyři roky, musela si ho jednoho dne vzít s sebou na zkoušku do opery. Rozpustilý synek začal napodobovat operního pěvce a o jeho budoucím směřování rázem nebylo pochyb. V pěti letech již hrál na klavír, klidně i šest nebo sedm hodin denně. Po základní škole nejprve zamířil na francouzské gymnázium. Po maturitě se přihlásil na sofijskou konzervatoř, u přijímaček ovšem pohořel. Svého snu se jen tak snadno vzdát nechtěl, nezaváhal a vydal se do Československa.
Bylo mu pouhých osmnáct let a neuměl ani slovo česky, odvaha mu naštěstí nechyběla a na pražské Státní konzervatoř byl přijat. Jeho znalosti byly dokonce tak fenomenální, že školu dokončil již po roce a následně složil přijímací zkoušky na HAMU, kde studoval dirigování. Na živobytí si v té době vydělával všelijak. Hrál na klavír v různých podnicích, dělal topiče v hotelu Alcron. Rok dirigoval Vycpálkův smíšený sbor a zaskakoval jako pianista ve Filmovém symfonickém orchestru. Zlomovým okamžikem byl jeho konkurz do divadla Laterna magica, kde uchvátil přítomné dokonalou imitací Louise Armstronga a byl okamžitě přijat. V programu pak alternoval s Jiřím Suchým. Záhy začal působit i v Semaforu jako klavírista, dirigent, improvizátor a parodista.
Bulharské ozvěny v hudbě
Vystupoval i v televizi jako zpěvák a postupně se začal profilovat jako hudební skladatel. Skládal hudbu k populárním písním, které zpívali například Karel Gott, Hana Zagorová, Naďa Urbánková, Milan Chladil, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Černoch či Helena Vondráčková. Svými chytlavými skladbami pomáhal vytvářet popularitu těchto předních interpretů. Mezi jeho nejznámější písně patří Bam-Bam-Biri-Biri-Bam, Ten, kdo z pánů básníků, Hrajeme si na kohoutky, Mějte se rádi, Ať anděl strážný a mnoho dalších. V jeho skladbách se ozývaly znatelné bulharské vlivy, a to jak v jím složených populárních písních, tak i v dalších jeho hudebních počinech.
Kromě populárních písní tvořil také scénickou hudbu pro divadla a hudbu k muzikálům, nejčastěji pro teplické Krušnohorské divadlo. Pro film hudbu poprvé komponoval v roce 1963. Jednalo se o snímek Táto, sežeň stěně!. V roce 1968 se podepsal jako výhradní skladatel pod hudební film Bylo čtvrt a bude půl, kde si zároveň zahrál i poměrně velkou roli Cankara. Nově se tak začal věnovat i herectví. Ztvárnil například ještě nahluchlého školníka v hudební komedii Třicet panen a Pythagoras a několik dalších rolí.
Za osmašedesátý měl škraloup
Rok 1968 pro Michajlova zároveň znamenal i dobu, kdy se nebál odhalit své politické postoje. Otevřeně kritizoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a mimo jiné hrál na varhany ve skladbě Modlitba pro Martu, která se stala symbolem tohoto období. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat, dostal dočasný zákaz skladatelské činnosti v jakémkoliv médiu a některá jeho díla se nesměla vysílat nebo byla zničena. Po čase se však k práci vrátil a těžištěm jeho tvorby se stala filmová a televizní hudba. Jeho patrně nejúspěšnějším hitem, k němuž text napsal Pavel Kopta, byla v roce 1971 Saxana z Vorlíčkovy filmové komedie Dívka na koštěti, zahraná a nazpívaná Petrou Černockou. Kromě Dívky na koštěti napsal ale hudbu například i k filmu Metráček nebo k hudební pohádce Zlatovláska. Z večerníčků je známá jeho hudba k seriálu Káťa a Škubánek.
V sedmdesátých letech také společně s Eduardem Hrubešem, Jiřím Kalešem a zpěváky Achillem a Zacharem Michailidisovými a Bolkem Zemánkem obnovil hudební skupinu Komety. S programem Hvězdy světových mikrofonů pak vystupovali po celém Československu i v zahraničí. Angelo ve skupině zastával roli hudebníka, ale zároveň byl i konferenciérem a vystupoval jako imitátor. Kromě již zmiňovaného Louise Armstronga dokázal skvěle napodobit i Raye Charlese, Karla Gotta, Franka Sinatru a mnohé další. Dobová legenda říká, že kdosi poslal nahrávku Angela, jak imituje Raye Charlese, přímo jemu a ten s úžasem prohlásil: „Já bych se měl učit od něj.“
Život byl jeden velký flám
V pozdějších letech skladatelův tvůrčí proces začal více a více omezovat jeho bohémský život. Angelo měl jižanský temperament. Měl za sebou dvě nevydařená manželství, teprve v tom třetím se usadil. Vychovával tak dvě vlastní a dvě nevlastní děti. S oblibou prý říkal: „Mám velké srdce. Vejdou se do něj všichni.“ K jeho životnímu stylu patřily i nekonečné flámy. Žil naplno a jeho srdce jelo na plné obrátky. Na konci osmdesátých let mu začalo vypovídat službu. Angelo přestal prakticky pracovat, pouze učil na Pražské konzervatoři. Na konci života začal psát hudbu k připravovanému muzikálu Rex Oidipus, toto dílo však nestihl dokončit. Zemřel 7. července 1998 na srdeční selhání na své chalupě ve Valkeřicích u Děčína. Nebylo mu ani padesát devět let. Jeho hudba však žije dodnes.
Zdroje:
