Článek
Její životní příběh je však mnohem bohatší a, co se týče životních zvratů, mnohem hlubší než filmové role, do kterých byla obsazována. Byla první manželkou slavného baletního mistra Vlastimila Harapese, prošla si zářivou divadelní dráhou, aby nakonec zakotvila tam, kde může lidem pomáhat nejvíce – v psychoterapeutické praxi.
Nezapomenutelná sekretářka Evička
Elena Strupková se narodila 30. června 1948 v Praze. K umění inklinovala od mládí – po zkušenostech v příbramském divadle zamířila na DAMU, kde v roce 1974 úspěšně absolvovala loutkářskou katedru. Loutkoherectví v sobě nese velkou nadsázku, symboliku a schopnost vdechnout život neživým věcem, což možná předznamenalo i její pozdější vnímavost k lidským osudům.
Po studiích se na nějaký čas vrátila do Městského divadla v Příbrami, od roku 1981 působila v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně, odkud se po politickém převratu v roce 1989 přesunula do obnoveného Divadla Za branou.
V sedmdesátých a osmdesátých letech patřila k vyhledávaným tvářím československého filmu a televize. Objevila se v dramatu Dny zrady, dětském snímku Brontosaurus, již zmiňované sci-fi Zítra vstanu a opařím se čajem či v oblíbeném seriálu Návštěvníci, kde ztvárnila učitelku.
Do povědomí široké veřejnosti se zapsala v roce 1980, kdy si zahrála v komedii režiséra Vladimíra Čecha Jak napálit advokáta. Po boku legendárního Miloše Kopeckého ztvárnila bystrou a půvabnou sekretářku Evičku.
Film plný trefného humoru, advokátních kliček a lidských slabůstek sice stavěl na hereckém koncertu hlavního mužského představitele, avšak Elena Strupková vnesla do příběhu ženský šarm, nadhled a komediální lehkost. Její Evička ukázala, že ani v ryze mužském a často upjatém právním světě se ženy neztratí – a leckdy dokážou věci zařídit mnohem lépe.
Stala se spoluzakladatelkou společenství Logos
Kromě herectví se Elena věnuje i malířství a již v roce 1980 se účastnila výstavy Herci malují.
Důležitou kapitolou jejího osobního života byl vztah s legendárním tanečníkem Vlastimilem Harapesem, jehož se stala první manželkou. Jejich sňatek měl ovšem specifický charakter – šlo spíše o přátelskou a lidskou dohodu. Harapes žil dlouhá léta po boku básníka Josefa Topola, zatímco Elena později našla hluboké partnerské štěstí po boku ženy, lékařky a psychoterapeutky Dagmar Křížkové, starší sestry moderátorky Ester Janečkové.
„Svoji orientaci jsem si začala uvědomovat na vysoké škole na divadelní fakultě a obrátila jsem se ke křesťanství ve svých pětatřiceti letech. Bylo pro mě těžké přemýšlet o své orientaci pozitivně, bylo to v sedmdesátých letech a neznala jsem žádnou ženu takto orientovanou, nevěděla jsem o tom nic“ řekla v jednom z rozhovorů. Když konvertovala ke katolické církvi, řešila, jak v ní otevřeně žít. Zajímalo ji, do jaké míry se může lidem svěřovat, jak o tom mluvit. Začala se proto scházet s několika přáteli, s nimž o těchto věcech diskutovala.
Jednou z těch, s nimž tyto otázky sdílela, byla právě Dagmar Křížková, která již před rokem 1990 podala inzerát do Katolického týdeníku, že by se chtěla seznámit s lidmi ochotnými věnovat se pastoraci homosexuálních osob. Ozval se jí dokonce jeden kněz a skupinka se poprvé sešla v roce 1993. Ze společných setkání vzniklo ekumenické společenství Logos, které poskytuje podporu věřícím z řad LGBTQ+ komunity.
Od divadelních prken k terapeutickému křeslu
Zatímco pro mnohé herce je divadlo a film celoživotní metou, pro Elenu Strupkovou se umění stalo odrazovým můstkem k hlubšímu zkoumání lidské duše. V devadesátých letech stála u zrodu Divadelní společnosti Petrklíč a působila jako ředitelka pražského divadla Miriam, kde propojovala uměleckou tvorbu s hodnotami křesťanství a humanismu. V divadle zároveň hrála a příležitostně se věnovala i režii.
Postupně ji to však táhlo k oboru, kde mohla lidem pomáhat přímou cestou. Využila své mimořádné empatie a vystudovala psychoterapii. Jako terapeutka začala provázet lidi jejich osobními krizemi, úzkostmi a životními křižovatkami.
Dnes je příběh Eleny Strupkové inspirativním důkazem toho, že člověka nedefinuje jen jedna škatulka. Byla múzou, filmovou hvězdou, divadelní režisérkou, malířkou i ženou, která se nebála jít vlastní cestou v osobním životě. A ačkoliv se z filmových kamer stáhla, její role chápavé terapeutky a člověka s velkým srdcem má ten nejhlubší možný rozměr.
Zdroje:
