Článek
Estella Blain patřila k nejkrásnějším hvězdám padesátých a šedesátých let. Narodila se 30. března 1930 v Paříži jako Micheline Estellat. Její matka pocházela z Lotrinska a otec měl baskický původ.
Herce viděla každý den
Estella vyrůstala ve skromných poměrech na Montmartru, nedaleko studií Pathé – Cinema, kde se během okupace natáčelo mnoho filmů. Měla tak možnost sledovat příchody a odchody zdejších umělců.
Rodiče ji v této pohnuté době raději i se sestrou odeslali na venkov k jedné rolnické rodině. Netrvalo dlouho a Estella napsala své matce o osobní tragédii, kterou tam prožila. Po návratu do Paříže strávila krátký čas v psychiatrické léčebně, protože jejím tvrzením o utrpení nikdo nevěřil.
Poté dokončila středoškolská studia a získala maturitu. Po válce začala zpívat v pařížských ulicích a vystupovala na terasách kaváren, aby si vydělala nějaké peníze. Překypovala touhou po úspěchu. Na počátku padesátých let se na několik měsíců zapsala na slavné Simonovy kurzy a pilně je navštěvovala. Jednalo se o nejprestižnější hereckou školu té doby.
Zrození Estelly Blain
A právě během hereckých kurzů tuto mladou ženu objevil režisér Hervé Bromberger a obsadil ji do role hrdinky filmu Les Fruits sauvages. Jako divoká dívka, která prchá se svými mladšími sourozenci přes Francii poté, co zabije svého otce, udělala dojem na diváky i filmové tvůrce. Dnes se jedná o zcela zapomenutý snímek, ale ve své době Estelle pomohl nastartovat kariéru. Role ovšem dostávala především díky svému zjevu. Byla přirozená blondýnka. V prvním zmiňovaném filmu se sice objevila jako brunetka, pak se ale vrátila ke svým mladistvým blond vlasům a podstoupila plastiku nosu.
Přibližně ve stejnou dobu potkala mladého herce Gérarda Blaina, zamilovala se do něj a provdala se za něj. Bohužel pro ni pohádka trvala sotva tři roky. Po rozvodu si ponechala manželovo příjmení a křestní jméno si vytvořila ze svého původního. Nadále tak již vystupovala pod jménem Estella Blain.
Umělecky se jí dařilo. Objevovala se v divadle, filmu i televizi. Z chudé, stydlivé holčičky se za krátkou dobu stala hvězda. Mohla si dovolit nákladný životní styl, krásné domy i kabriolety. Toužila se fyzicky podobat hollywoodským herečkám, ať se již jednalo o účes, styl oblečení, líčení či hluboký výstřih zdůrazňující smyslnost. Žila naplno. Hodně chodila do společnosti a pohybovala se v kruzích trendové Paříže. Stýkala se s umělci jako byli Serge Gainsbourg a Jacques Perrin.
Výrazné vedlejší role v nevýznamných filmech
Začala se prosazovat i mezinárodně, ale hrála pouze vedlejší role, protože producenti a režiséři se zajímali pouze o její krásu a výrazný vzhled. Točila sice několikrát ročně, mimo jiné také v Itálii a Německu, dostávala i poměrně velké role, ale její filmy neměly příliš vysokou kvalitu a dnes se jedná o zcela zapadlá díla. Zřídka pracovala s renomovanými režiséry, stejně tak se málokdy objevila vedle skutečných hereckých hvězd. V roce 1958 se podruhé provdala za Michela Bonjeana a v roce 1959 porodila svého jediného syna Michela. Ve stejném roce si koupila starý statek v Montfort-L'Amaury, který byl obklopený zahradou. Přírodu nadevše milovala.
Pozornost na sebe začala strhávat změnami účesů a plastickými operacemi, které jí měly zajistit mladistvý vzhled a přísun dalších filmových nabídek. Protože však nebyla nijak excelentní herečkou, její snahy se minuly účinkem a v šedesátých letech jejích rolí pozvolna ubývalo. Zklamána neúspěchem se začala věnovat zpěvu a soustředila se na divadlo. Filmů natočila již jen několik. U nás se v té době do paměti diváků zapsala jako královská milenka, markýza de Montespan, ve filmu Angelika a král.
Osobní život za nic nestál
Od roku 1963 byla podruhé rozvedená. V rozhlasovém rozhovoru s José Arturem uvedla, že „důležité je, aby doba, po kterou to trvá, byla dobrá… v naší době je mnoho rozvedených lidí, zejména hereček.“ V roce 1971 měla krátký románek s Demirem Karahanem, který rovněž nedopadl dobře.
Její neúspěšné vztahy a nevýrazná kariéra ji poznamenaly po zbytek života. Jediným mužem, na kterého se mohla skutečně spolehnout, byl režisér Pierre Lazareff , s nímž navázala hluboké přátelství. Jeho smrt v dubnu 1972 znamenala začátek jejího úpadku. Filmový průmysl se měnil a vyvíjel. Filmaři o ni už neměli zájem a nezvali ji ani do menších rolí. Na velkém plátně se naposledy objevila v roce 1974 ve snímku Vrtohlavá ovce. Poté svou hereckou kariéru ukončila a stáhla do soukromí. Rozhodně však nezahálela. Psala knihy a scénáře. Vnitřně se se situací bohužel nesmířila. Démoni z jejího dětství se znovu vynořili a pronásledovali ji. Došlo k latentnímu nervovému zhroucení, které bylo poháněno její křehkostí a citlivostí.
Nad koncem visí otazníky
Zvyk užívat antidepresiva jí nepomohl. Postupně se prohlubovala propast mezi veřejnou image, kterou si vytvořila, a její skrytou, skutečnou osobností. V letech 1977 až 1981 využila všech svých profesních kontaktů, aby získala práci pro svého syna, který se mnohem později stal hercem a režisérem. V roce 1981 se ještě jednou a naposledy postavila před kameru, byť již jen tu televizní. Objevila se ve filmu Modrý pták.
Ráno 1. ledna 1982 byla nalezena mrtvá pod mimózou na zahradě svého domu v Port-Vendres, který v té době sdílela se svým tehdejším partnerem, plukovníkem ve výslužbě. Střelila se do spánku partnerovou zbraní. Bylo jí pouhých padesát jedna let. Tisk v té době podával velmi odlišné verze o místě a čase její smrti, a dokonce se mýlil v jejím věku. Le Monde uvedl, že jí bylo čtyřicet sedm let. Také se objevily zprávy, že se již dříve pokusila o sebevraždu. Případ za sebou zanechal mnohé pochybnosti, protože se nikdy nenašel žádný dopis na rozloučenou. Příbuzní se s verzí o sebevraždě nikdy nesmířili a dodnes ji vyvracejí.
Tělo nebohé Estelly bylo převezeno do Toulouse a zpopelněno v krematoriu Cornebarrieu za přítomnosti mnoha umělců a filmových osobností. Na hereččino vlastní přání byl popel rozptýlen do moře.
Zdroje:
