Článek
Gian Maria Volonté se narodil 9. dubna 1933 v Miláně, ale vyrůstal v Turíně. Jeho mladší bratr Claudio byl rovněž herec, známý pod uměleckým jménem Claudio Camaso. Matka Carolina Bianchi pocházela z bohaté rodiny milánských průmyslníků. Otec Mario byl fašistický voják, který v roce 1944 velel Černé brigádě v Chivassu. Brigade Nere, Černé brigády, byly jednou z nejradikálnějších a nejbrutálnějších složek pozdního italského fašismu, skládaly se z fanatických fašistů a vedly po boku SS protipartyzánské operace.
Chudoba díky otci
Tato činnost otce rodiny způsobila, že Gian Maria strávil poslední část svého dětství v obtížných podmínkách. Mario Volonté byl po válce zatčen a odsouzen za to, že se ve své funkci velitele Černých brigád účastnil razií proti odpůrcům režimu, při nichž bylo spácháno mnoho vražd a loupeží. Sám způsobil smrt jedné osoby. Matka Carolina čelila rodinné krizi tím, že pronajímala pokoje v domě a rozprodávala cenné předměty. Mario za své činy dostal třicet let, odseděl si ale jen osm a v srpnu roku 1954 byl propuštěn. V dubnu 1960 se však do vězení vrátil, aby si odpykal dva roky za zabití. Tentokráte tu nepobyl dlouho. Propuštěn byl ze zdravotních důvodů a v roce 1961 zemřel v Turíně na rakovinu plic.
Herec na počátku své kariéry
Gian Maria ve čtrnácti letech opustil školu a rozhodl se najít si práci, aby pomohl matce. Několik měsíců mimo jiné trávil ve Francii jako sběrač jablek. V roce 1950 se vrátil do Itálie a začal navštěvovat hereckou školu v Turíně. V roce 1951 si odbyl svůj divadelní debut a následně se připojil k putovní divadelní společnosti. V roce 1954 se natrvalo přestěhoval do Říma, kde pokračoval ve studiích na dramatické škole. Studia dokončil v roce 1957 a svoji kariéru započal nejprve v divadle ve hrách Carla Goldoniho, a klasika Williama Shakespeara. Netrvalo dlouho a objevil jej film a televize.
Proslavil jej špagetový western
Před kameru se poprvé postavil v roce 1960. V roce 1964 si zahrál postavy padouchů Ramona ve westernu Pro hrst dolarů a India v Pro pár dolarů navíc. Filmy byly režírovány doposud neznámým Sergiem Leonem a Volonté nabídku přijal především z finančních důvodů a nebral to příliš vážně. První zmiňovaný titul měl premiéru ve Florencii v září téhož roku a po prvních dnech promítání začal přitahovat diváky, a to jak ústním podáním, tak chytrou propagační kampaní, která využívala krvavější scény. Za pouhé tři měsíce vydělal čtyři sta milionů lir, které do konce distribuce dosáhly tří miliard, a stal se tak předchůdcem žánru spaghetti westernů. V zemi westernů Spojených státech získaly oba snímky neuvěřitelnou popularitu a uznání a mladičkému Volontému zajistily mezinárodní slávu.
Volonté na počátku své kariéry účinkoval také v komediích Jízda na tygru a Brancaleonova armáda. Svoji všestrannost pak naplno prokázal v dramatech Bandité v Miláně či Aféra z titulní stránky. V roce 1967 si ho režisér Elio Petri vybral do hlavní role kultivovaného profesora Laurany ve filmu Každému, co mu patří… Příběh začíná lovem, při němž je zastřelen záletnický lékárník Arturo Manno a jeho přítel, doktor Antonio Roscio. Zatímco maloměšťácké smýšlení chápe násilný čin jako vraždu z vášně, levicový profesor Laurana vede pátrání na vlastní pěst úplně jiným směrem. Postupně rozmotává spletitou síť poměrů a intrik a za na první pohled obyčejnou vraždou odhaluje politické pohnutky. Sám se přitom dostává do hledáčku atentátníků. Volonté za svého Lauranu získal v roce 1967 Stříbrnou stuhu pro herce v hlavní roli.
Každému, co mu patří…
Tutéž cenu obdržel ještě dvakrát. Za postavu šéfa římského detektivního oddělení vražd, který ve filmu Podivné vyšetřování podřízne hrdlo své milence s přesvědčením, že on stojí nad zákonem, což je považováno za Volontého úplně nejlepší roli, a za postavu vědce v dramatu Kámen mudrců. V roce 1983 pak pro změnu získal cenu pro nejlepšího herce na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes za svoji účast na koprodukčním dramatu Smrt Maria Riciho. Další ocenění, tentokráte na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, získal za kriminální drama Aféra Moro, v němž ztvárnil uneseného italského politika. V roce 1990 byl prohlášen nejlepším evropským hercem a o rok později obdržel na filmovém festivalu v Benátkách Zlatého lva za své celoživotní dílo. Režisér Francesco Rosi o něm řekl, že „ukradl duši svým postavám“.
Svému politickému soudruhovi pomohl k útěku
Gian Maria Volonté platil za symbol angažovaného herce. Byl známý svým politickým aktivismem a otevřeně levicovými názory. Až do roku 1977 byl členem Italské komunistické strany, za niž byl v roce 1975 zvolen regionálním radním Lazia, ale po pouhých šesti měsících rezignoval. „Uvědomil jsem si, že mezi mou potřebou komunismu a politickou kariérou, kterou mi nabízeli, je propast. Chtěli ze mě udělat funkcionáře, politické zvíře zapletené do stranické politiky: Potřeboval jsem výzkum, kritiku, demokracii. Chápal jsem, že ztrácím svou identitu, a zvolil jsem si vztah sám k sobě,“ vysvětlil poté své pohnutky.
Jako politik Moro
V roce 1981 pro změnu pomohl svému příteli, levicovému aktivistovi Orestu Scalzoneovi, uniknout zatykači, který na něj byl vydán v souvislosti s plánováním ozbrojených útoků a spiknutím s cílem svrhnout vládu. Scalzone uprchl na lodi vlastněné hercem z Itálie na Korsiku a nakonec se uchýlil do Francie.
Volonté měl kromě filmu a levicové politiky rád i ženy. V roce 1957 se oženil s velmi mladou herečkou Tizianou Mischi, s níž se rozvedl v roce 1962. Tou dobou měl již roční dceru Giovannu s herečkou a poslankyní za Italskou komunistickou stranu Carlou Graviny. V roce 1968 se jeho partnerkou stala scenáristka a filmová režisérka Armenia Balducci, s níž se v srpnu roku 1983 oženil. Ani toto manželství nevydrželo. Posledních deset let svého života prožil Volonté ve svazku s herečkou Angelicou Ippolito.
Gian Maria Volonté zemřel náhle 6. prosince roku 1994 v řecké Florině, kde právě natáčel. Místo jeho posledního odpočinku je podle jeho přání pod stromem na malém hřbitově krásného sardinského ostrůvku Isola della Maddalena.
Zdroje:
