Článek
Někdejší relaci Nad dopisy diváků si většina pamětníků spojuje právě s Indrou Vostrou. Méně známý je fakt, že tato žena byla i známou zpěvačkou, což se jí v roce 1968 málem stalo osudným.
Zpívala v dívčím kvartetu
Indra Vostrá se narodila 10. října 1931 v Praze do rodiny Otakara Střítězského. V roce 1960 založila společně s Věrou Nerušilovou a Marií Pokštěflovou dívčí vokální pěveckou skupinu Inkognito kvartet, zaměřenou na swingové, folklórní i staropražské písničky. Složení kvarteta se během let proměňovalo, ale tři zakládající členky patřily až do srpna 1968 mezi stálice.
V roce 1968 často vystupovaly s orchestrem Karla Duby a právě s ním se v srpnu chystaly odjet do Ulánbátaru na Dny československé kultury, kam byli všichni společně pozváni. Turné mělo pokračovat do Sovětského svazu a trvat dva měsíce. Věra Nerušilová právě porodila a jet tedy nemohla. Indře bylo sedmatřicet let, byla podruhé vdaná a měla dvě dcery, tehdy šestnáctiletou Magdalenu a šestiletou Barboru, která se chystala po prázdninách do první třídy. Její účasti tak nic nestálo v cestě. Z kvarteta s ní jela ještě Marie Pokšteflová a Marie Sikulová.
Zpěvačky se 19. srpna sešly na ruzyňském letišti s kapelou Karla Duby, kterou kromě kapelníka tvořili bubeník Josef Poslední, saxofonista Jaroslav Štrudl, klavírista Ivo Moravus, sólista na trubku a zpěvák Jiří Jelínek a kontrabasista Karel Vágner, který sestavu posílil teprve nedávno. Ke skupině se přidali ještě sóloví zpěváci Dana Hobzová a Bohumil Vaněk, pěvecké duo Kupšovský–Racek a scenárista František Živný z Československé televize.
Naštěstí zůstala sedět
O den později přistáli umělci v Ulánbátaru, ubytovali se a šli spát. Někdy okolo poledne 21. srpna jim mongolští pořadatelé oznámili, že je zavezou k pomníku padlých sovětských vojáků. Karel Vágner a Jiří Jelínek seděli poblíž řidiče a všimli si, že na křižovatce brzdí jedničkou. Došlo jim, že má nejspíš v nepořádku brzdy. Jelínek se rozhodl, že v jízdě pokračovat nebude a omluvil se s tím, že veze jedné pracovnici české ambasády z Prahy droždí a musí jej předat. Vystoupil a autobus pokračoval v jízdě do kopců za městem. Události příštích minut popsal ve své vzpomínkové knize Karel Vágner takto: „Po pravé straně úzké silnice se tyčila skalnatá stráň, po levé padal příkrý sráz. Vtom proti nám vyjel automobil. Šofér se protijedoucího vozu lekl, vyhodil dvojku a snažil se zařadit jedničku, ale nešlo mu to – a v tu chvíli začal autobus couvat a za námi jelo nákladní auto. Řidič zcela nepochopitelně nasměroval volant doleva a začali jsme se sunout dolů do koryta polovyschlé řeky.“
Indra Vostrá si ještě po letech vybavovala, že někteří v autobuse vstali, aby viděli, co se děje. To se jim bohužel stalo osudným. Učinila tak i Dana Hobzová, která seděla vedle ní. Indra naštěstí zůstala sedět a ve chvíli, kdy se autobus začal kutálet dolů, si lehla na sedadlo a pevně se chytila. „Kutáleli jsme se – střídalo se světlo, tma, světlo, tma – čtyřikrát. Přistáli jsme na kolech v tom říčním korytu. Zvedla jsem hlavu a říkám si: My jsme dole a já jsem živá,“ vzpomínala na osudové okamžiky v jednom z rozhovorů.
Sbírala pasy mrtvých kolegů
Vyprostili ji ruští vojáci, jenž opodál stavěli pontonový most. Indra utrpěla šok, všude viděla jen krev, raněné a mrtvé. Zmateně pobíhala okolo a sbírala pasy a cennosti, aby se neztratily. Druhý den všechno našla u své postele svázané v balíku z prostěradla, teprve tehdy jí došlo, co v té chvíli dělala. Identifikace obětí nebyla schopná. Chopil se toho Jiří Jelínek. Na ni zůstala povinnost, najít mrtvým v zavazadlech šaty do rakve.
Jak se ukázalo, v autobuse smrti přišla o kamarádku Marii Pokšteflovou. Zemřela i Dana Hobzová, na kterou doma čekalo roční dítě, kapelník Karel Duba, Josef Poslední, Jaroslav Štrudl a Bohumil Vaněk. Pohřeb se konal 31. srpna ve Strašnickém krematoriu v Praze. Indra se tou dobou stále nacházela v Mongolsku, odkud se spolu s dalšími zraněnými dostala až o dva týdny později.
Vedoucí dopisového oddělení
Tragická událost byla v Československu zcela zastíněna invazí vojsk Varšavské smlouvy, ke které došlo shodou okolností stejného dne. Indra se dlouho léčila z těžkého traumatu, na druhou stranu si ale začala vážit každé minuty svého života.
Od roku 1975 působila jako moderátorka již v úvodu zmiňovaného televizního týdeníku Nad dopisy diváků, a především byla ve funkci vedoucí tehdejšího dopisového oddělení Československé televize se všeobecně známou, dnes již neplatnou poštovní adresou Jindřišská 16, PSČ 111 50.
Zemřela 21. února 2017 ve věku osmdesáti pěti let.
Zdroje:
