Článek
Jaroslava se narodila v Praze dne 25. dubna roku 1956. V rodném městě navštěvovala základní školu a jelikož byla pohybově nadaná, dělala gymnastiku a chodila do baletu. Její otec sice hrával s ochotníky, ona sama ale o herectví nesnila, divadlo ji ani trochu nelákalo. „Když jsme v šesté třídě předběžně vyplňovali rubriku povolání, moje kamarádky většinou psaly - herečka. Smála jsem se jim, chvíli jsem se rozhodovala a pak mi blesklo hlavou: Proč vlastně nebýt dětskou sestrou? Malé děti jsem měla už tehdy moc ráda, tak co . . .,“ vzpomínala kdysi v jednom z rozhovorů s Ondřejem Suchým. Její herecká kariéra nakonec začala zcela nečekaně: „Jedna z mých spolužaček, která rozhodnutí hrát ve filmu nezměnila ani v sedmé třídě, přinesla do školy zprávu, že je nějaký konkurs na filmovou roli pro děvčata. Sama se tam jít styděla, šla jsem s ní a pro legraci jsem se výběru podrobila také. Výsledek byl pro nás skutečně překvapující. Mě pozvali k dalším hereckým zkouškám, kamarádku ne. A bylo po kamarádství…“
Křehká Valerie v zajetí snových vidin
Jaroslava právě v konkurenci patnácti set děvčat získala titulní roli v poetickém filmu Valérie a týden divů. Filmařům doslova učarovala svým křehkým zjevem, hlubokýma očima a pohybovým nadáním. Snímek natáčel Jaromil Jireš podle surrealistické předlohy Vítězslava Nezvala. Ve filmu, který využívá logiku snu, se mísí romantika s až hororovými, a dokonce i lehce erotickými prvky. Valerie se zaplétá do svých představ a nedokáže rozeznat skutečnost od halucinace. Snímek upoutal svým netradičním pojetím doma i v zahraničí a něžná představitelka hlavní hrdinky diváky doslova učarovala.
Sama Jaroslava na film měla ale i jednu ne příliš příjemnou vzpomínku. „Točilo se upalování Valérie - čarodějky. Nic nebylo jen tak, všichni se snažili o co největší věrohodnost každé scény. V horkém letním dni mezi vysoko šlehajícími plameny mi moc příjemně nebylo. V poslední chvíli mě z provazů vyprostili a rychle jsem seskočila z hranice. Převlékla jsem se a vmísila mezi lidi, přihlížející natáčení. Najednou jsem zaslechla šeptající hlas: ‚No jó, tu holku opravdu upalují, oni za ni rodičům zaplatili.‘ Já vím, ten člověk si dělal legraci, ale dodnes mi při téhle vzpomínce běhá mráz po zádech a zdá se mi to někdy jako zlý sen,“ přibližovala atmosféru natáčení v dávném rozhovoru.
Obdivovali ji i v zahraničí, na konzervatoři o ni přesto nestáli
Jako Valérie zaujala natolik, že žádných dalších konkurzů se již účastnit nemusela. Coby ideální představitelka romantických dívek šla doslova z role do role. Krátce po dotočení Valérie se tak objevila v historické komedii Svatby pana Voka. Zahrála si i ve filmu Homolka a Tobolka, v dívčím románku My ztracený holky či v hudební komedii 30 panen a Pythagoras, kde ztvárnila Helenu Trojanovou. V sedmdesátých letech patřila mezi nejpůvabnější a nejobsazovanější české herečky, ale prosadila se i v maďarské kinematografii, kde si zahrála rovnou ve čtyřech filmech. Jmenovat lze snímky Krásné dívky, neplačte, Agnus Dei či drama Mraveniště. Nesmírně populární byla i v Polsku a ve Východním Německu. Všude vznikaly její fankluby, byla atakována stovkami dopisů svých obdivovatelů. Filmování ale nepřinášelo jen samá pozitiva. „Téměř celou osmou třídu jsem točila v Maďarsku. O to těžší situaci jsem měla ve škole. Nezbývalo mi, než se všechno učit sama a pak se podrobit zvláštním zkouškám,“ přiznala Jaroslava. Právě z Maďarska však obdržela nečekanou nabídku. Slavný maďarský režisér Zoltán Fábri, který učil herectví na akademii v Budapešti, jí nabídl, že pokud udělá státnice z maďarštiny, přijme ji ke studiu. Jaroslava ale v Maďarsku studovat nechtěla, a tak s díky odmítla. Podala si přihlášku na pražskou konzervatoř. Stalo se jí bohužel totéž, co mnohým jiným dětským hercům, nebyla přijata s vysvětlením, že její projev je deformovaný filmovou zkušeností. Vrátila se proto ke svému původnímu plánu stát se dětskou zdravotní sestrou. Při přijímacích zkouškách jí však řekli“ „Kdepak, filmaře nikdy. Školu byste možná dohnala, ale praxi ne.“ A tak se vyučila prodavačkou v Domě módy.
Neúspěch přivedl Jaroslavu k přesvědčení, že nedisponuje takovým talentem, aby se herectví mohla věnovat profesionálně. Považovala jej pouze za atraktivní koníček a hrála jen ve svém volném čase.
Filmaři na ni zapomněli
Ve dvaceti se vdala. Svého budoucího muže, Petra Poradu, poznala během natáčení svého prvního filmu. Byl sportovním gymnastou a pracoval jako artista varietní skupiny Revmatici. Prvotní jiskra přeskočila již během natáčení, Porada byl ale o devět let starší a Jaroslava v podstatě ještě dítě, chodit spolu začali tak až o několik let později. Nedlouho po svatbě přišly na svět dvě děti, Ondřej a Pavel. Jako maminka musela Jaroslava některé role odmítat a filmaři na ni začali zapomínat. V osmdesátých letech to s její kariérou začalo jít pomalu z kopce. Nebyla zvyklá se o role hlásit a nenaučila se o ně bojovat. Na konci osmdesátých let se ještě objevila ve větší úloze v seriálu Křeček v noční košili či v komedii Uf-oni jsou tady. Pak svět kinematografie opustila. V devadesátých letech absolvovala Kosmetický institut a společně se starší sestrou a matkou založila rodinnou kosmetickou firmu. Později údajně začala prodávat nábytek. Navzdory tomu, že její sláva dávno pohasla, zapsala se navždy zlatým písmem do dějin naší kinematografie.
Zdroje:
