Článek
„My milenci, chtějí nás oddělit, chtějí nám zabránit v tom, abychom byli šťastní. My milenci, zdá se, že nás čeká peklo, nebo železo a oheň. Je pravda, že blázni a zlí lidé nám ubližují, dělají si z nás legraci, ale nic není zřejmější než láska,“ zpíval Jean-Claude Pascal v roce 1961 na šestém ročníku Eurovision Song Contest. S písní Nous les amoureux nakonec soutěž vyhrál. Text písně lze v primárním smyslu chápat jako boj dvou milenců proti předsudkům tehdejší společnosti, ve skutečnosti odsuzuje – aniž by to široká veřejnost tehdy tušila – potlačování homosexuální lásky a předpovídá budoucí vývoj postojů k ní, jak později sám zpěvák přiznal.
Matka nebo sestra
Jean-Claude Pascal se narodil 24. října 1927 v krásné budově na okraji Champs-de-Mars, nedaleko Eiffelovy věže, a jeho skutečné jméno znělo Jean-Claude Villeminot. „Moji rodiče byli velmi krásní a velmi mladí,“ svěřil se později. Otec, Roger Villeminot, pocházel z bohaté rodiny textilních podnikatelů. Zemřel bohužel ve věku dvaceti pěti let, když jeho synovi bylo pouhých šest měsíců. Matka, Arlette Lemoine, byla potomkem slavných francouzských krejčí a návrhářů a svého syna porodila v pouhých osmnácti letech. Jean-Claude jí nikdy neoslovoval mami, říkal jí jednoduše Arlette a svým přátelům ji představoval jako svou sestru.
Později vzpomínal, že měla anglické vzdělání a byla dlouho oslavována jako jedna z nejkrásnějších a nejvtipnějších žen v Paříži. Po smrti jeho otce se znovu provdala a měla ještě jednoho syna Daniela, který byl o šest let mladší než Jean-Claude.
Herec velmi vzpomínal i na své babičky, zejména na babičku z otcovy strany, kterou označoval za jednu ze dvou lásek svého života. Byl velmi pohledným chlapečkem a také velmi bystrým. Nesnášel lži dospělých a všemu chtěl dokonale porozumět. Žil životem privilegovaného dítěte. Miloval zámek Château de Brion, který patřil jeho prarodičům z matčiny strany, z něhož byl nádherný výhled na záliv Mont-Saint-Michel. To místo si uchoval hluboko v srdci a vracel se tam i v dospělosti.
Do Štrasburku vstoupil první
Svá studia označoval za chaotická. Navštěvoval Collège Annel poblíž Compiègne, kde mezi jeho spolužáky patřil budoucí herec Michel Piccoli. Byl také zapsán na Lycée Janson de Sailly. Pak jeho život ovlivnila válka. A mladičký Jean-Claude nehodlal jen nečinně přihlížet. V září roku 1944 doma oznámil: „Přišel jsem vás obejmout, protože zítra nastupuji do armády!“ Rodina ho označila za blázna. Bylo mu teprve sedmnáct let. Přesto odešel a připojil k 2. obrněné divizi generála Leclerca. Jako nejmladší ze skupiny asi deseti chlapců dostal jednoho dne za úkol doručit zprávu na velitelské stanoviště. Když dorazil na určené místo, nikoho nenašel. Dostal proto nápad vyhledat velitele na svém americkém motocyklu, a tak se dostal jako první francouzský voják do Štrasburku, který ještě nebyl osvobozen. Když si uvědomil, že německé jednotky evakuují město a míří domů, navzdory nepřátelské palbě se vydal zpět, aby varoval své nadřízené. Po válce za to obdržel Válečný kříž.
Po demobilizaci studoval na Sorbonně, ale ovlivněn rodinným prostředím na studium rezignoval a nastoupil do pařížského ústředí textilní firmy vedené jeho strýcem z otcovy strany. Osm měsíců trávil čas archivací. Byl z toho zoufalý. Na počátku léta roku 1946 potkal v Cannes Christiana Diora. Začal pro něj pracovat jako stylista a módní návrhář. Příliš úspěšný na tomto poli nebyl. Chyběl mu talent na kreslení, a proto se nakonec ujal úkolu rezervace modelek. Občas se podílel i na tvorbě oděvů. Elegantní zjev a umění oblékat se uplatnil i v modelingu a později řadu let platil za nejlépe oblékaného muže ve Francii.
Uhranulo mu divadlo
Spřátelil se například se slavným Hubertem de Givenchym. Jednoho dne se seznámil s Christianem Bérardem, který mu svěřil dva návrhy k vytvoření divadelních kostýmů pro Dona Juana. Přišly i další podobné zakázky. Jean-Claude byl prostředím divadla fascinován, zároveň měl již dost atmosféry v módním domě Dior, obzvlášť když si vůbec nerozuměl se svým kolegou Marcem Bohanem.
Herec v roce 1950
Začal snít o divadle, jeho světlech a kulisách, a na kariéru módního návrháře rezignoval. Dior a Givenchy se ho snažili přemluvit, on však byl neoblomný. Ale kostýmy, které tehdy připravil pro jednu z divadelních her, se ukázaly být příliš nákladné a nerealizovaly se. Jean-Claude se tak načas ocitl mezi nezaměstnanými. Útočiště našel u své babičky z matčiny strany. Jeho úspory se však rychle zmenšovaly a načas si proto našel novou práci. Nebyl ale spokojený, považoval se za neúspěšného a propadal se do depresí. Jeden z jeho přátel mu poradil, aby se přihlásil do Simonova kurzu, nejlepší dramatické školy té doby. „S tvým vzhledem bys měl být hercem,“ řekl mu.
Rodina s hercem nechtěla mít nic společného
Jean-Claude si vzal radu k srdci, v práci si vzal dovolenou a do hereckého kurzu se skutečně přihlásil. Babička mu dala požehnání. Rodina jeho otce se k tomu postavila zcela jinak. Byl svolán jakýsi rodinný tribunál. Dědeček a dva strýcové ho donutili přijmout pseudonym a přísně mu zakázali zneužívání jména Villeminot, protože si nepřáli, aby komediantstvím znesvětil jméno vážené obchodnické rodiny.
Jean-Claude tápal. Když se ho sekretářka Reného Simona ptala, pod jakým jménem ho má zapsat, nevěděl. Z vedlejší místnosti se v tu chvíli ozval hlas „Přestaň, Pascale… To neříkej, směj se!“ … „Jsem Jean-Claude Pascal ,“ řekl podvědomě. Adepti herectví Pierre Mondy a Pascal Mazzotti, jejichž hovor ze sousední místnosti zazníval, ho právě pokřtili.
Pascal v roce 1961
V kurzu mu to zpočátku příliš nešlo, měl ale štěstí, že disponoval doslova sloní pamětí. Pracoval na sobě jako šílenec a postupně začal dělat pokroky. René Simon mu předpověděl rychlou kariéru, což se také stalo. Na jevišti Pascal poprvé stál v Dámě s kaméliemi.
Hercem kostýmních rolí
Souběžně s rozbíhající se divadelní dráhou začal točit filmy. Před kamerou debutoval v roce 1949 ve vedlejší roli bavorského prince Alberta v historickém dramatu Boží soud. O dva roky později jej role ve filmu Šéf vynesla na přední místa plakátů. V padesátých letech již patřil k velkým idolům dívek a žen a běžně točil několik filmů ročně. Seděly mu historické kostýmy. K vidění byl v dobových trhácích jako Rozmarná Caroline nebo Syn sladké Caroline. Hrál i skutečné postavy francouzských dějin. Hraběte Axele Fersena si například zahrál ve filmu Kdyby Versailles vyprávěly.
Herec v roce 1968
Z páté dekády lze ještě připomenout filmy Špatné známosti, Rybář z Islandu nebo Krásná lhářka, kde v roli ruského cara Alexandra vytvořil mileneckou dvojici s Romy Schneider. To ale již pomalu a jistě nastupovala nová vlna, jejíž představitelé tvrdě odsuzovali komerčně zaměřenou produkci padesátých let. Kritika se snášela i na samotného Pascala, jako na jeden ze symbolů staré školy.
Přesedlal na zpěv
V šedesátých letech mu přestaly přicházet nabídky. Vyřešil to tím, že se začal věnovat zpěvu. A jeho vstup na pěveckou dráhu byl vskutku impozantní. V roce 1961 vyhrál již výše zmiňovanou Eurovizi. S krásným, hlubokým hlasem zazpíval baladu Nous les amoureux, která se na první pohled zdála neškodná a neoriginální. Na Eurovizi píseň triumfovala a nezpůsobila žádný skandál. Nikdo nepochopil skrytý význam skladby. Zvolená slova neumožňovala určit pohlaví protagonistů, ale v podtextu píseň vyprávěla příběh dvou mužů, kterým tehdejší společnost bránila ve svobodném prožívání lásky. Jean-Claude Pascal, sám homosexuál, zpětně uznal, že tento dvojí význam byl v mysli textaře Maurice Vidalina skutečně přítomen.
Zpěv se pro Pascala stal hlavní doménou. Začal točit gramofonové desky a vystupoval na koncertech. Ze světa filmových kamer pomalu a jistě mizel. Poslední hlavní roli získal v historickém snímku Zlatý salamandr. V celoevropském měřítku se znovu připomněl jako Osman Ferradji, velký eunuch marockého sultána, v závěrečném dílu romantické série o krásné Angelice, a sice ve filmu Angelika a sultán z roku 1968. Tím se jeho filmová kariéra prakticky uzavřela.
Nic není nečisté
V osmdesátých letech se Jean-Claude Pascal začal prosazovat rovněž jako spisovatel. Nejprve sepsal své vzpomínky, v nichž se zaměřil na svou filmovou kariéru, poté začal vydávat i detektivní romány a v psaní uplatnil i svůj zájem o historii. Film a televize jej již zcela míjely. Znovu ale začal hrát divadlo a v roce 1985 absolvoval i úspěšné turné po celé Francii i v zahraničí. Za své zásluhy v oblasti kultury obdržel Řád umění a literatury.
Soukromí si po celý život bedlivě chránil. Nesnášel, když kdokoli vnikl do jeho osobního prostoru, a neváhal se bránit, čímž si dělal nepřátele i ve svých vlastních kruzích.
Na veřejnosti byl vídán po boku největších krásek své doby, nikdy se ale neoženil a neměl děti. O jeho homosexualitě se šeptalo, on o ní nikdy nemluvil. Na konci života prohlásil: „Příliš jsem miloval život. Obdařen výbušnou povahou si nemyslím, že jsem se o něco připravil ve snaze o potěšení, která člověk dává a přijímá… Ničeho nelituji… Není nic nečistého kromě toho, co je nečisté.“
Závěr života strávil v naprostém ústraní a žil střídavě v Paříži a Tunisku. Onemocněl. Trpěl rakovinou žaludku a podstoupil několik operací, z nichž poslední, v nemocnici Baujon v Clichy, se ukázala jako fatální. Zemřel 5. května 1992. Bylo mu šedesát čtyři let. Veřejnost se o jeho skonu dozvěděla až s časovým odstupem, což poukazuje na to, že tehdy byl již dávno vyhaslou hvězdou.
Pascalův hrob
Na základě svého posledního přání byl zpopelněn. Část jeho popela byla rozptýlena v zálivu Mont Saint-Michel a v zálivu Hammamet v Tunisku, kde vlastnil vilu. Zbývající část jeho popela spočinula v kapli rodinné hrobky na hřbitově Montparnasse.
Zdroje:
