Článek
V září roku 1978 se do kin dostal snímek režiséra Jana Schmidta Osada havranů. Film byl první částí trilogie o lidech z pravěku, jež vznikla podle literární předlohy stejnojmenného románu Eduarda Štorcha. Osada Havranů líčí osudy chlapce Havranpírka, kterého z rozvodněné řeky vylovil mladý lovec Sokol. Příslušníci havraního rodu ho málem zabijí, ale zachrání ho posvátné znamení, když se na něj snese havraní pírko. Osada Havranů chlapce přijme za svého a dostane jméno Havranpírko. Sokol poskytuje chlapci ochranu, vychovává z něj odvážného lovce a bojovníka. Další části trilogie jsou Na veliké řece a Volání rodu. Všechny tři díly se točily najednou. Do kin ale přicházely postupně.
Původně měl hlavní mužskou roli hrát sovětský herec Nikolai Jeremenko, ale nebyl schopen se naučit ani pár českých vět. Proto roli nakonec dostal tehdy ještě neznámý Jiří Bartoška. Havranpírkovi svoji tvář propůjčil Ludvík Hradilek.
Rodina talentovaných sourozenců
Tento dětský herec se narodil 11. července 1960 v Praze. Pochází z osmi dětí. Je bratrem Marie a Martina Hradilkových, kteří hráli Zuzanku a Péťu v dnes již kultovním filmu Na samotě u lesa. Jeho rodina byla silně nábožensky založená. On ale katolické výchově úspěšně vzdoroval. Celé dětství díky tomu prožil v nevědomosti. Absolutně nic netušil o zapojení svých příbuzných do podzemní církve. O tom, že byl jeho strýc Jan Konzal během sedmdesátých let tajně vysvěceným biskupem a jeho bratr Pavel tajně vysvěceným knězem, se dozvěděl až po revoluci.
V patnácti letech se stal studentem uměleckého truhlářství. V době studií do jeho života vstoupil film. Pro Ludvíka Hradilka byla hlavní role sirotka Havranpírka první a zároveň i poslední významná. Diváci si ho díky ní pamatují dodnes. Konkurz prý tehdy vyhrál proto, že hltal kuře přesně podle představ tvůrců. Měl z domova vzhledem početným sourozencům tu nejlepší průpravu.
Natáčení pravěké trilogie nebylo vůbec jednoduché. Protože v době kamenné nebyl na českém území rozšířen jehličnatý les, filmovalo se v lese lužním a v létě filmový štáb sužovali komáři. Režisér navíc chtěl do filmu sto padesát havranů a rekvizitáři je tři týdny odchytávali na Slovensku. Ludvík na plátně nakonec nepromluvil svým hlasem, nadaboval jej zkušený Roman Skamene.
Po uvedení filmů do kin se na nějaký čas stal idolem mnohých dívek a navíc si i slušně vydělal. Za honorář si pořídil motorku a nějakou elektroniku.
Kromě trilogie se Ludvík objevil ještě ve filmu režiséra Jiřího Menzela Báječní muži s klikou. V nostalgickém retro příběhu o počátcích kinematografie v českých zemích ztvárnil roli mladíka Friče.
Poslední chartista
Filmování v jeho životě bylo nakonec pouhou epizodou, kterou dodnes považuje za příjemnou zkušenost. Profesionálním hercem se nestal. Přicházely sice další filmové nabídky, objevily se i nabídky divadelní, Ludvíka to ale táhlo jinam. Po úspěšném dokončení střední umělecké školy truhlářské v roce 1981 se oženil s Terezou Muchovou a přestěhovali se spolu do domku na pražských Buďánkách. Ve stejné době si našel místo údržbáře v Knižním velkoobchodu. Přes svoji manželku se seznámil s místní disidentskou košířsko-malostranskou partou, do které patřili například bratři Topolové, Alexandr Vondra, Ivan Lamper a další. S nimi začal v roce 1984 vydávat samizdat Revolver Revue. „V roce 1984 přišel do Prahy Ivan Lamper, vtrhnul do téhle party i se svým zarputilým výrazem. A tak se rozhodlo, že se bude dělat časopis. Literární, velký, tištěný na cyklostylu, už ne psaný rukou. Já jsem byl v partě taková výjimka. Měl jsem zaměstnání, čili nějaký příjem, měl jsem pas, měl jsem řidičák a auto. Všichni ostatní byli umělci a měli modrou knížku na hlavu. Žili z invalidních důchodů nebo z různých brigád. A protože jsem měl ještě foťák a fotokomoru, obrátili se na mne, jestli bych jim nedělal fotky. Takže jsem s nimi byl v kontaktu vlastně hned od prvního čísla,“ vyprávěl Ludvík pro Paměť národa.
Pro Revolver Revue sháněl Ludvík Hradilek hlavně techniku – nakupoval papír, lepidlo, řezáky, jezdil pro tiskárny, cyklostyly a další nezbytnosti. Jako vlastník automobilu opakovaně podnikl cestu autem do ciziny. Seznámil se disidenty z Maďarska i Polska. Během roku 1989 se zúčastnil mnoha pouličních demonstrací a stal se mimo jiné posledním signatářem Charty 77. Dne 17. listopadu na Národní třídě nebyl, tehdy už bylo demonstrací tolik, že se pro něj stalo téměř nepříjemnou povinností na ně chodit. Navíc se intenzívně pracovalo na dalším čísle časopisu. Po revoluci působil patnáct let jako fotograf v týdeníku Respekt. V roce 2005 psal komentáře pro Hospodářské noviny. Od února 2006 začal pracovat jako autor fotoreportáží v internetovém deníku Aktuálně.cz.
Ludvík Hradilek se stal otcem tří dětí. Jeho synovcem je pak český kajakář Vavřinec Hradilek.
Zdroje:
