Článek
Chudá, ale ze známé rodiny
Josefa se narodila do rodiny známého fotografa Antonína Haška. Přesto, že byl její otec známý, rodina nebyla příliš bohatá. Naopak. Josefa brzy ukončila gymnázium, které studovala a musela jít pracovat, aby rodině finančně pomohla. Do toho udeřila hospodářská krize.
Slánské se líbila myšlenka sociální spravedlnosti a už v 16 letech vstoupila do KSČ. V tu dobu stranu ovládal Klement Gottwald. Josefa se právě tehdy seznámila se svým budoucím manželem. Měli spolu tři děti. Rudolfa, Naďu a Martu. O nejmladší Naďu však manželé přišli. Nezemřela. Nadě byly pouhé tři měsíce, když ji v Moskvě za druhé světové války unesl někdo z kočárku.
Únos se samozřejmě vyšetřoval. Pachatele se však nepodařilo nikdy najít. Rodinu tato událost zdrtila. Po skončení války se vrátili Slánští do Čech, kde byla v únoru 1948 nastolena komunistická diktatura. Pro mnohé to byly těžké roky. Ne tak pro manžele Slánské. Dalo by se říci, že právě tehdy jim začali šťastné roky, které trvaly až do roku 1951.
Léčka na Slánské
Slánský se z vychvalovaného soudruha dostal brzy mezi spodinu. Souviselo to s hledáním československého Rajka. Hledání zrádců ve vlastních řadách se obával jak Gottwald, tak Slánský i další přední komunističtí činitelé. Ještě v červenci mu k narozeninám přichystali velkolepý banket. V září už prakticky přišel o moc a pak přišel listopad.
Do konce roku zbýval měsíc a kousek. Rudolf a Josefa Slánští byli pozvaní k Zápotockým na slavnostní večeři, aby se rozloučili se skupinou sovětských poradců. Po půlnoci se z večírku manželský pár vrátil domů. Klidná noc je však nečekala. Přepadli je ozbrojenci se samopaly. Ze Slánského udělali hlavu protistátního spikleneckého centra.
Řvali na ni čubko
Josefa se synem Rudou si nejdříve mysleli, že je přepadli západní agenti. Byli to však estébáci, kdo je přišel v noci navštívit. Manžela odvezli do cely. Zbytek rodiny prozatím odklidili na chatu blízko Štěchovic. Tam se Josefa shledala také s chůvou Růženou a dcerou Martou.
Po Josefě chtěli, aby dosvědčila, že její muž je zrádce. Měla také přiznat, že oba nenávidí Sovětský svaz. Odmítla. Proto ji na konci ledna 1952 převezli do věznice. Výslech trval až do začátku května. „Klícka asi dvakrát dva metry s červenou xylolitovou podlahou. Na stropě oslnivá žárovky. Pod oknem nic, v rohu podivná záchodová mísa - široká, nízká, přímo na zemi. A nad ní vodovodní kohoutek. Jsou to nevkusné podrobnosti, ale i ty měly svůj význam, bylo-li třeba dostat člověka duševně až na dno. Strážný viděl špehýrkou přímo na tu mísu. Kdo to neprožil, nepochopí, k jakým depresím to může vést, zejména u žen, je-li strážným muž. A tam, jak jsem později podle hlasů z chodby zjistila, u cel žen stáli muži a u cel mužů ženy. Musela jsem toho pekelného vynálezu první noc použít každou chvíli. Cestou jsem se nachladila a navíc působil zřejmě otřes spojený s uvězněním,“ popisuje Josefa Slánská pobyt ve vězení ve své knize Zpráva o mém muži.
Josefě vyhrožovali, že zabíjí obě jejich děti. Dozorci na ní pokřikovali nejrůznější nadávjy. QJídlo jedla ze země. Nepochybovala o nevině svého manžela. Ale na druhou stranu věřila v neomylnost strany. Podle jejích vlastních slov to bylo strašlivé morální peklo. Trvalo tři měsíce, než ji odvezli zpět k dětem. Výslechy ovšem neskončili. V obrovském procesu, ve kterém padlo jedenáct trestů smrti nevystoupila.
Poslední setkání
Bylo úterý 2. prosince. Den, na který Josefa Slánská do své smrti nezapomněla. Odvezli ji na Pankrác do místnosti rozdělené dvojitou drátěnou sítí. Poprvé od zatčení se viděla se svým milovaným mužem. Mohli si popovídat. Dotýkat se nesměli. Josefa však absolutně netušila, že svého muže vidá naposledy. Rudolf ji varoval, že je zle. Ona odvětila: „Proč, strana se o nás přece postará.“
Vzhledem k tomu, že už nebylo nutné, aby byla Slánská poblíž Prahy, přestěhovala je strana pryč. Ještě předtím ji navštívil vyšetřovatel Bohumil Doubek. Oznámil jí, že byl Rudolf popraven. Nevěřila. V šest hodin ráno přijela s dětmi do podhůří Jeseníků. Dostali vybydlenou chalupu nedaleko Bruntálu. Nesměli se s nikým stýkat. Později nastoupila Josefa jako dělnice v lisovně. Syn Ruda se nesměl vrátit do školy, šel tedy také pracovat.
Jejich život byl krutý. Vstávali ve čtyři ráno. Často museli i s teprve čtyřletou Martou šlapat deset kilometrů. Autobus kvůli počasí totiž nejezdil. Chalupa byla vlhká a malá dívka trpěla na astma i zápaly plic. Josefu trápily následky omrzlin z Ruzyně. V Razové museli vydržet do prosince 1955.
Tlak rodiny
Díky tlaku rodiny se pak mohli vrátit. Její maminka byla totiž předválečná komunistka. Do stálého zaměstnání však Josefu přijali až o pět let později. Věci, které jim STB zabavila, už se nenašly. Údajně se ztratily. A urna s popelem manžela? Ta prý byla zničena. Krutá rána pro už tak zlomenou ženu dalo by se říci. Režim by měla z duše nenávidět.
Jenže Josefa na komunismus nezanevřela ani na chvíli. V roce 1963 ji na její vlastní žádost vrátili členství a soudně rehabilitovali Rudolfa. Syn vstoupil do strany o rok později. Ze strany byla Josefa vyloučena roku 1968 a později podepsala Chartu 77. Znovu se ocitla v hledáčku StB, tentokrát jako disidentka bránící svobodu slova i své životní krédo: jsem sice holka z kolonky, ale já jim ukážu, nesmím se poddat. V březnu 1993, dva roky před smrtí, se Josefa dokonce kvůli natáčení dokumentu o své rodině vrátila na týden do Moskvy. Zemřela 1. listopadu 1995 ve věku 82 let
