Článek
Letoun Aeroflot 141 byl v době osudného letu starý jen půl roku. Vzlétl z moskevského letiště Šeremeťjevo deset minut před sedmou hodinou ranní. Byl to zcela rutinní start. Stroj se postupně dostal až do výšky 10 650 metrů. Nad Varšavou pak začal opět postupně klesat směrem k zemi. Všechno bylo naprosto v pořádku. Let probíhal zcela bez problémů včetně přiblížení k dráze ruzyňského letiště. Na palubě letadla tehdy seděla mimo jiné i doprovodná kapela Evy Pilarové.
Stroj byl moderní a byl vybaven i elektronickým přístrojovým přistávacím systémem ILS. Nic neukazovalo na to, že by se snad přistání nemělo podařit. Také počasí letu přálo. Viditelnost byla dobrá. Okolí letiště nebylo zasněžené přesto, že panovala zima. Kapela se těšila domů. A pak to přišlo. Po potvrzení posledních údajů o přistání přestal pilot odpovídat. Letadlo se zřítilo asi 500 metrů před prahem dráhy. „Tato nehoda potvrdila platnost pověstného 1. Murphyho zákona, který je definován takto: Jde-li něco udělat špatně, určitě se najde někdo, kdo tak učiní,“ glosoval tragické završení letu Aeroflot č. 141 spisovatel a odborník na letecké nehody Ladislav Keller na stránkách Planes.cz.
Co se vlastně stalo
„Piloti během letu přesně dodržovali pokyny řídících letového provozu a nehlásili žádné potíže. Počasí bylo dobré a letadlo bylo ve vynikajícím technickém stavu – v provozu bylo teprve tři měsíce a v minulosti nemělo žádnou vážnější poruchu. Celý let probíhal normálně. Problémy se objevily až těsně před přistáním,“ uvedla ve své studii Letecké nehody v době normalizace v československém tisku Tereza Šírová. Podle studie letadlo sledovalo radiový paprsek, který navádí na přistání. Jenže pak se překlopilo nosem dolů a začalo klesat.
Letadlo přestalo reagovat na přitažení řídicí páky a nepomohlo ani zvýšit výkon motorů. Kapitánovi v tu chvíli bylo jasné, že na přistávací dráhu nedoletí. Snížil výkon motoru, aby snížil rychlost nárazu. Letadlo narazilo do země a postupně se odlomily části podvozku a jedno křídlo, pak se trup letadla se zbylým křídlem převrátil a konečně se zastavil. Kritický však byl fakt, že se z ulomeného křídla rozstříkl zbytek paliva a vzplanul od poškozených elektroinstalací. Požár se v troskách rychle rozšířil a zcela zničil vnitřní část kabiny pro cestující, do níž stále zatékalo palivo z poškozených nádrží.
Většina obětí neštěstí tak nezahynula po nárazu letadla na zem. Cestující v letadle uhořeli. Nebyla žádná možnost, aby se z hořícího trupu letadla dostali ven. Zemřeli v hořícím pekle. Většina přeživších se nacházela v přední části letounu nebo přímo v pilotní kabině. Odtud se s z letadla dostali ven buď okénky kokpitu, nebo otvorem po zlomeném křídle. Mezi šťastlivci, kteří dokázali opustit letadlo, byl i Petr Marcol, baskytarista Evy Pilarové. Ostatní členové bohužel takové štěstí neměli.
Sama Eva Pilarová na palubě letadla jen dílem náhody neseděla. Běžně sice létala společně s kapelou, tentokrát však letěla domů jiný spojem ze soukromých důvodů. Přesto ji pochopitelně tragédie velmi zasáhla. Vždyť při ní přišla o většinu členů své kapely.
Kapitán nebyl žádný nováček
Možná vás napadlo, že za tragédií stála zkrátka lidská chyba. Selhání. nezkušenost pilota. Tak to však nebylo. Kapitán letadla nebyl žádný nezkušený pilot. Šlo o jednačtyřicetiletého pilota s náletem 13 tisíc hodin. Druhým pilotem byl čtyřiačtyřicetiletý pilot, který měl nalétáno ještě o 1000 hodin více. Na tomto konkrétním typu letadla měli však oba nalétáno jen stovky hodin. To je pochopitelné, jelikož šlo o nový model.
Hasiči na místě havárie
Hasičské jednotky vyrazily na místo tragédie v 9:09 a do 9:20 požár dokázaly lokalizovat. Jenže i za tak krátkou dobu dokázal požár zničit značnou část trupu. Podle dostupných informací někteří zaměstnanci letiště zásah hasičů kritizovali. Prý neměli adekvátní oblečení ani vybavení a proto nemohli vniknout do vnitřku letadla. Kdyby měli na sobě azbestové obleky a k dispozici vyprošťovací techniku, mohlo být obětí katastrofy méně.
Nicméně samotní hasiči rozhodně za daných okolností dělali, co uměli a mohli. Nasazovali vlastní životy, aby se jim ty cizí podařilo zachránit. Nestačilo to. Šestašedesát osob přišlo o život. Letištní hasiči při zásahu spotřebovali celkem 51 900 litrů vody, což odpovídá 430 400 litrům pěny. Čtyři jednotky veřejného požárního útvaru Praha spotřebovaly dalších 9 500 litrů vody, což odpovídá 47 500 litrům pěny.
Co se vlastně tenkrát stalo?
Příčina tragické letecké nehody se pochopitelně začala vyšetřovat bezprostředně po havárii. Oficiální závěrečná zpráva však byla odtajněna až v roce 1999. Hovoří o tom, že asi ve výšce 70 metrů odpojil kapitán autopilota a hodlal přistát ručně. Jenže takřka ihned ztratil nad letadlem kontrolu. Stroj nereagoval na pohyb výškových kormidel a letadlo začalo prudce klesat. Druhý pilot proto chtěl zvýšit tah motorů. Jenže mu došlo, že už pád neodvrátí a tak tah opět raději snížil. Důvodem celá tragédie mohl být jediný přepínač horizontálního stabilizátoru.
Ruští vyšetřovatelé přišli s tím, že příčinou nehody bylo nechtěné přepnutí zmíněného přepínače z přistávací do letové polohy. Pracovní verze závěrečné zprávy ovšem uvádí zcela něco jiného. Hovoří o tom, že k přepnutí stabilizátoru patrně nikdy nedošlo a zůstal po celou dobu přistání v poloze pro horizontální let. To značně ovlivnilo řiditelnost letu, což měl potvrdit i palubní zapisovač, který prokázal použití maximální výchylky výškového kormidla před dopadem na zem. Proč tato část v oficiální zprávě zcela chybí? Je možné, že ji vyšetřovatelé vypustili zcela záměrně. Odpovídalo by tomu i následné stažení všech letounů Tu-154 z provozu a jejich úprava na verzi Tu-154A, která řešila právě problém s přepínačem stabilizátoru.
Nutno však dodat, že i nad touto teorií je možné se pozastavit. Nedává totiž smysl, jak si mohl autopilot do té doby se stabilizátorem nastaveným na 0° poradit tak snadno. Jakákoliv změna by se totiž zřejmě nestihla naplno projevit, protože v momentě, kdy kapitán letu přebíral nad letounem kontrolu, zbývalo do přistání 10–15 sekund s tím, že přesun stabilizátoru z 0° do přistávacích -5,5° zabere přibližně 27 sekund. Do určité míry tak může stále platit odůvodnění nečekanou vzdušnou turbulencí, na kterou již nebyli piloti schopni včas reagovat a stroj v nízké výšce už nebyli schopní zachránit.
