Článek
Smích byl jejím lékem, její obranou i vírou.
Nikdy se nestavěla do role oběti. I když přišla bolest, nemoc nebo smrt, brala to s nadhledem:
„Já jen měním adresu,“ řekla jednou.
Její síla dojímá dodnes.
Smích ji proslavil, ale skrýval i příběh ženy, která se odmítla vzdát, i když jí život bral všechno.
.
Dítě války a smíchu
Plzeň, rok 1936.
Město vonělo uhlím, chlebem a obavami z války.
Helena vyrůstala v rodině, která měla k přepychu daleko.
Otec byl voják, matka žena z lidu – praktická, přímá, tvrdá.
Později v rozhovoru pro Reflex (1999) přiznala, že dětství nebylo šťastné, ale naučilo ji smát se i ve chvílích, kdy by jiní plakali.
„Když se člověk směje, neumí se bát,“ řekla tehdy.
Byla dítě války – ale i smíchu, který se stal jejím štítem.
.
Herečka, kterou nikdo nečekal
Na konzervatoř ji nevzali. „Byla jsem moc velká a moc upřímná,“ smála se později v rozhovoru pro Na plovárně s Markem Ebenem.
Začínala v komparzu, hrála malé role a čekala, až si jí někdo všimne.
A všiml.
Režisér Zdeněk Troška, který ji obsadil do Slunce, seno, jahody (1983), později vzpomínal v knize Slunce, seno, Troška:
„Helena byla síla přírody. Když vešla na plac, bylo jedno, jestli svítilo slunce nebo lilo – všechno rozsvítila sama.“
Tahle role z ní udělala legendu. Její smích, hlas a gesta se zapsaly do české kultury stejně trvale jako hlášky filmu samotného.
.
Smích jako zbraň
„Já nejsem vtipná proto, že chci. Jsem vtipná, protože jinak bych to nepřežila,“ řekla pro iDNES.cz v jednom z posledních rozhovorů.
Lidé ji milovali pro energii, která z ní sálala – ale málokdo tušil, kolik bolesti se za ní skrývalo.
Smích byl pro ni způsob, jak přežít, a ne herecký trik.
Na place byla nespoutaná. Uměla přebít i Vladimíra Menšíka, který o ní řekl:
„Helenka? To je dynamit. Vždycky jsem měl strach, že mě rozesměje v nejvážnější scéně.“
A měl pravdu.
Pro ni neexistoval okamžik, který by se nedal obrátit v úsměv – byť jen na chvíli.
.
Žena, která se nebála být jiná
Helena nikdy nesplňovala ideál krásy.
A právě to ji činilo jedinečnou.
„Vadilo by mi, kdybych byla prázdná, ne když jsem velká,“ odpověděla jednou redaktorovi MF Dnes, který se jí zeptal, zda ji trápí postava.
Tímhle postojem zbořila tabu.
Byla symbolem ženské sebeúcty dlouho předtím, než se o „body positivity“ vůbec začalo mluvit.
Nebyla krásná podle módních měřítek – byla krásná tím, že se za nic neomlouvala.
.
Syn, kterého ztratila
Největší bolest jejího života přišla v roce 2003, kdy zemřel její jediný syn Jiří Růžička – herec známý z Discopříběhu.
Byl jí vším.
Spolu natáčeli, smáli se, dělali si legraci z bulváru.
Když přišla diagnóza rakoviny, stáli při sobě.
„Máma se tvářila, že je všechno v pohodě, ale věděla jsem, že trpí víc než já,“ řekl tehdy Jiří v rozhovoru pro Blesk magazín.
Po jeho smrti se Helena nezhroutila. Šla druhý den na natáčení.
„Kdybych zůstala doma, už bych nikdy nevstala,“ řekla.
To nebyl cynismus. To byla síla.
.
Nemoc, která ji nezlomila
Když u ní samotné objevili rakovinu tlustého střeva, reagovala po svém:
„Tak aspoň vím, co mě zabije, můžu se připravit,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas.
Odmítala se litovat, odmítala ticho.
Na chemoterapii nosila šátky s květy, smála se doktorům i pacientům.
Jedna z ošetřujících sester o ní později řekla:
„Když přišla do nemocnice, bylo slyšet smích z konce chodby. Ona zlepšovala náladu i lidem, co ji léčili.“
Na otázku, čeho se bojí, odpověděla jednoduše:
„Jen toho, že už nebudu mít komu říct vtip.“
.
Víra, která objímá
Helena Růžičková věřila v Boha – ale ne v toho přísného, kostelního.
Její víra byla o naději, o lidech a o laskavosti.
„Není důležité, v co věříš. Důležité je, jestli umíš být člověk,“ řekla v pořadu Uvolněte se, prosím Jana Krause.
Pomáhala dětem z dětských domovů, dávala peníze bez řečí.
Nikomu o tom neříkala, protože si nemyslela, že dobro se musí ukazovat.
Věřila, že každý může udělat svět lepší – třeba jen tím, že se usměje.
.
Smrt, která neztišila smích
Zemřela 4. ledna 2004 v Německu, daleko od domova, ale s hlavou plnou plánů.
Chtěla se vrátit, dotočit film a napsat knihu o odvaze žít.
„Já se nebojím smrti,“ řekla krátce před koncem.
„Já se bojím zapomenutí. Tak pište, ať to nezmizí.“
A nezmizelo.
Každý rok o Vánocích, když běží Slunce, seno…, slyšíme její smích.
Je to smích, který přežil čas, bolest i smrt.
.
Odkaz, který přežil
Helena Růžičková nebyla dokonalá.
Byla živelná, tvrdohlavá, lidská.
A možná právě proto byla skutečná.
Zdeněk Troška to shrnul nejlépe:
„Helena byla člověk, kterého si nepřestaneš vážit, ani když ti leze na nervy.“
Její příběh je víc než filmová role.
Je to připomínka, že i když se svět drolí, smích je způsob, jak zůstat celí.
.
Slova autorky
„Když jsem psala tenhle příběh, měla jsem pocit, že Helena stojí za mnou.
Jako by říkala: ‚Neboj se toho napsat. Život není o tom, kolik máš času, ale co v tobě zůstane, když odejdeš.‘“
Helena Růžičková byla víc než herečka.
Byla symbolem ženské síly, která se směje, i když jí život hází rány.
.
A proto žije dál.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Profil autorky
Lucie Vítková – Osudy, které žijí dál
Píšu o lidech, kteří nás naučili žít naplno – i když už tu nejsou.
O životech, které neuměly skončit.
💌 lucievitkovaosudy@seznam.cz
