Článek
Jak dlouho vydržím, jak dlouho vydržíš předstírat, že je ti dobře v tom, co žiješ? Komu můžeš vyslovit pravdu, zbyl někdo takový a pokud to uslyší, co se změní. Přijde úleva, prozření, procítění. Přijde větší pocit osamělosti a nepřijetí. Co bude? Co ti dává víru ráno vstát a jít? Co když ani děti, ani práce, ani vztah, ani ostatní vztahy nejsou už dost na to, abys něco skutečně cítil.
Je mi příliš mizerně z toho, jakej vedu život. Hledám duchovního učitele, který by se mě ujal a pozvedl mou churavou mysl víš.
Asi tak jako většina lidí člověk občas přijde do bodu, kdy už nechce potkávat další lidi, poznat někoho dalšího, nechce už nic zkoušet ani nikam chodit. Máš pocit, že tě každý jen využije, vezme si, co ještě zbylo a pak už nic. Přijdou na řadu duchovní otázky, vracení se do traumat, odpouštění všem, kdo nám ublížili, kdo nás nechali ve štychu, když byli, když měli zůstat nejmilejšími lidmi, „našimi lidmi“… jo, zklamání, které cítíš, jako hlínu po mohutném dešti. Je pravdivé a hmatatelné.
Co umíš, v čem si dobrej a co tě baví? Baví tak moc, že celá desetiletí bys mohl zůstat pohroužen v té činnosti a pořád ti dávala. A co když nic takovýho prostě není…
Můžeš se hodiny courat po loukách, po lesích, jezdit blátem. Můžeš začít hrát na tibetský mísy, začít dělat jógu, meditace, dýchání. Můžeš se prostřednictvím psychedelik dostat do hlubokých transů. Můžeš doslova odjet ze svojí hlavy a navodit si jiné vědomí. I manifestace funguje, pokud máš dostatek energie ji provozovat. Ale chceš to?
já ti nevím, je to taková groteska, taková marnost. Když chybí láska, prostě chybí.
Takové ty prchavé okamžiky štěstí, střípky, ze kterých se pak skládá celé tvé bytí. Jasně musíme být vděční, moc moc vděční za zdraví dětí…za?
Můžeš se začít milovat, přijít si jako světélkující bytost z jiných sfér, můžeš kouřit trávu, brát prášky na nervy, chodit makat do fitka, pít vodku a taky pivo…jenže. Samota a smutek dopadá.
Všichni jsme sami, stále a zoufale sami a pokud tam není pro nás ten „náš člověk“, pokud odešel nebo nepřišel, můžeš klidně chytit ranní let do Brazílie…
Tak pojeď se mnou na hranice Venezuely do stolových hor. Budu ti o nich vyprávět tisíce pohádek. Jenže já chtěla na cestu jen jediného člověka, možná jich pojede sto jiných, možná budou zajímaví, ale ten „tvůj“ zkrátka nepojede. Zůstane jen nevyřčená bolest hluboko uvnitř, hořkost a nepřijetí. A nepřijetí od toho, koho milujeme je to nejhorší, ať je nám 5 nebo 55.
Málo jsme se modlili, špatně jsme se modlili, naše vizualizace byli nepřesné. Všechno dohromady a nic. Je to zkouška, jen naše soukromá, vlastní.
Každý z nás má jinou.
