Článek
Často se u lidí objevuje strach ze smrti, ze ztráty blízkých, z bolesti a utrpení.
A co takový strach ze ztráty dítěte? A teď si představte - ne, opravdu, pokud na to máte sílu - zkuste procítit tento typ strachu. Ochromující. Já ten strach znám. A prožila jsem i to, kdy se nehmotný strach zhmotnil v krutou realitu.
Ta marnost a bolest. Zlost a bezmoc. Smích přes slzy a pitomá vděčnost za to, že tady aspoň nějaký čas to milované dítě bylo. A znovu zlost a další bezmoc, tma a těžko, těžko! Pak už jen předat tu osůbku do rukou cizí ženy, zdravotní sestry.
Život jde dál, je třeba chodit do práce, jíst, spát. A opravdu, je to tak. A přichází další zloba. Pocity viny. Protože život přece nemá jít dál, svět se nemá dál točit a proč stále existuje smích a radost? K zlosti!
Dva roky po ztrátě syna se narodila dcera. Duhová. Duhátko. Vytoužená, milovaná. Lékařka prorokovala, že budeme s manželem ti nejlepší rodiče pro naši dceru. A to my byli. Chovali jsme, mazlili, uspávali, hráli si. A miminko? Plakalo, řvalo a vztekalo se. My jsme dál chovali, mazlili, uspávali a hráli si. Co na to dcerka jako batole? Plakala, řvala a vztekala se, škrábala a plácala nás, tahala se za vlasy.
Pojďte se se mnou ještě jednou ponořit do představy, prosím. Představte si, že jste máma duhátka, každý od vás očekává, že budete šťastná a mateřství si budete užívat. Taková očekávání druhých, to je síla, ale co teprv očekávání sama od sebe, to už je teprv silné kafe! Můžeme zpátky do představy? Toho dne už po sté sundáváte z komody řvoucí batole (jak tam ten prcek dokáže vylézt?), schytáte za to od dítěte parádní škrábanec pod okem a přemýšlíte, jak dovařit ten oběd, co se připaluje na sporáku a zároveň zajistit, že duhátko nevyleze opět do výšin a neublíží si. Nevím, jak Vy, ale já jsem frustrovaná. Až tak moc, že vzpouzející se holčičku okřiknu a dám do dětské ohrádky, kde vím, že si neublíží a nechám ji plakat. Sednu si ke kuchyňskému stolu a pláču taky. Zlobím se na sebe, že jsem neschopná. Zlobím se na malou, že není ani trošku klidná jako jiné děti. Zlobím se na manžela, který odchází do práce, když malá ještě spí a vrací se, když už spí, a to po sedm dní v týdnu. Zlobím se na příbuzné, kteří nemohou nebo nechtějí pomoct. Zlobím se na celý Vesmír a uvnitř křičím. Proč to musí být tak těžké? Vždyť já chtěla jen mít dítě… Proč kamarádky mají spavé, hodné děti, tetičky a babičky a proč já musím být na vše úplně sama?
Možná mě někdo z Vás chápe. Možná mě někdo z Vás odsoudí. A já tomu úplně rozumím. Protože já sama sebe chápu a zároveň se obviňuji. Možná se někoho z Vás kousek mého příběhu také týká. A víte co? Světýlko na konci tunelu existuje. Mám naději a věřím ve světlé zítřky. Ani dnešek totiž už není černý. O tom zase příště.
