Článek
Čtrnáct dní jsem trpěl stále se zhoršujícími bolestmi hlavy. Naneštěstí moje praktická lékařka měla toho času třítýdenní dovolenou.
Z pondělí na úterý byla bolest tak nesnesitelná, že jsem o půlnoci vyrazil na pohotovost do FN Bulovka. Dostal jsem injekci a doporučení na neurologii.
S bolestí hlavy již snesitelnou, nicméně stále velkou, jsem v úterý ráno vyrazil na neurologii. Opět do FN Bulovka. Měl jsem sice doporučení, ale nebyl jsem objednaný. Byl jsem ihned přijat, vyšetřen, byla mi odebrána krev. Dostal jsem kapačku na zmírnění bolesti, a poté byl poslán na CT mozku. Na závěr jsem dostal recept na léky a žádanku na magnetickou rezonanci mozku. Pokud se stav opět zhorší, nemám prý váhat a mám přijet rovnou na neurologii. Kdykoliv, neurologická ambulance má nepřetržitý provoz.
Magnetickou rezonanci jsem chtěl absolvovat co nejdříve. Po pokusech objednat se jinde (nejbližší termín za tři týdny) jsem se obrátil, opět, do FN Bulovka. Magnetickou rezonanci jsem absolvoval ten samý týden v sobotu ráno (!).
Takže to shrnu. Během jednoho dopoledne jsem byl vyšetřen, byla mi podána kapačka, odebrána krev a provedeno CT, oboje s výsledky během té doby. Magnetickou rezonanci jsem pak absolvoval čtvrtý den. To vše v rámci zdravotního pojištění… pardon, zapomněl jsem na 90 Kč poplatek na pohotovosti a 60 Kč doplatek za dvoje léky.
Každý, s kým jsem během této anabáze přišel do styku, byl milý a vstřícný. Od doktorky a sestry na pohotovosti, přes doktorku a sestru na neurologii, saniťáky (přestože jsem na CT mohl dojít sám, podle předpisů jsem musel být odvezen 200 metrů tam i zpět), po personál na CT a magnetické rezonanci.
Možná mám štěstí, ale když už chtě nechtě musím po doktorech, setkávám se většinou s ochotou a vstřícným přístupem. Možná je to i tím, že tento přístup vnímám a uvědomuji si ho. Možná také, že se mi vrací to, co vysílám. Vždy se chovám slušně a mile, a to i v případech, kdy se mi to až tak úplně nevrací.
Nepochybně mám výhodu, že žiji v Praze, kde je prakticky veškerá lékařská péče dostupná. Vím, že nemálo lidí má problém sehnat svého specialistu, za vyšetřeními musí jezdit desítky, někdy možná i stovky kilometrů. Že leckde jsou dlouhé čekací doby na vyšetření či operační zákroky, a to i v Praze. Že v některých lékařských oborech je kritický nedostatek specialistů. Že návštěva zubaře může stát i celoživotní úspory. Znám nepříjemné zážitky lidí z mého okolí z jednání a přístupu lékařů.
Večer předtím, než se tohle událo, jsem v televizi sledoval předvolební debatu. Několikrát tam zaznělo, že české zdravotnictví je v katastrofálním stavu. Je jasné, kdo to teď tvrdí, a že před příštími volbami to nespíš budou tvrdit zase „ti druzí“. Chtějme lepší zdravotnictví, samozřejmě. Ale važme si současného českého zdravotnictví, tak skvělého jaké je, a važme si lidí, kteří v něm pracují. Protože i přes všechny „nepříjemnosti“ tady všichni dostáváme zdravotní péči, o které se mnoha lidem jinde může jenom zdát.
Nemám žádnou osobní zkušenost ze zahraničí, přesto si dovolím řečnickou otázku. V kolika evropských státech by se mi během jednoho dopoledne, a i následně, dostalo takové péče?
