Článek
Ve veřejném prostoru se čím dál častěji objevují narativy, že demokracie je v ohrožení. Často se ukazuje na sílící preference extrémních stran, které zpochybňují základní stavební kameny našeho současného systému. Tyto strany jsou pak označovány jako nedemokratické. Proč ale toto označování nebývá správné a kde děláme chybu v tom, jak vnímáme demokracii samotnou?
Demokracie jako vláda lidu
Na začátek je důležité a pro toto zamyšlení klíčové si pojem demokracie vymezit. Jeho pojetí se totiž mohou různit. Nejzákladnější definicí demokracie, se kterou se běžně setkáme je systém, kde státní moc vychází z vůle většiny občanů. „Démos krátos“ totiž znamená doslova „vláda lidu“. Takto by demokracii vnímali třeba Lincoln, který slavně říká, že „Demokracie je vláda lidu prostřednictvím lidu a pro lid,“ nebo Rousseau, který považoval za demokratické a legitimní pouze to, kdy lid sám vykonával zákonodárnou moc přímo (Rousseau, 1762). V moderním pojetí však moci lidu dáváme určité hranice. Dnes nejčastěji používáme slovo demokracie tak, jak ho vnímal Diamond, který ji rozděluje na dva typy: volební a liberální. Zdůrazňuje, že samotná existence voleb nestačí. Kvalitní demokracie musí být založena i na liberálních principech, které chrání jednotlivce a omezují moc vlády (Diamond, 2008). Mezi tyto principy řadíme právní stát, dělbu moci, ochranu menšin a ochranu základních lidských práv.
Ve svém zamyšlení budu systém, jenž tyto zásady dodržuje rozlišovat jako liberální demokracii. Demokracii jako takovou si pak představme jako spektrum míry moci lidu. Čím více rozhodují lidé sami prostřednictvím většinového konsensu, tím více je režim demokratický. Tato definice vychází z původního významu slova a vyhýbá se jakýmkoliv nejednoznačným vlastnostem, jež by musela demokracie splňovat.
Spektrum moci lidu
Demokracie jako dobro
Největší problém který vnímám ve spojení s demokracií je, že ji lidé často berou jako něco inherentně dobrého. Když se demokraticky schválí zákon, který považujeme za správný, je to zásluha našeho úžasného liberálně demokratického systému. Když ale naopak projde zákon zcela jasně škodlivý, systém najednou nenese žádnou vinu. V takovém případě jsou pod palbou politici, které ještě s chutí označíme jako nedemokratické. Naučili jsme se demokracii nepodrobovat kritickému zhodnocení a brát ji jako synonymum dobra. Také často mluvíme o svobodě jako o něčem, co nutně přichází s demokracií. Jedná se však ale rovněž o chybné východisko, jelikož zcela demokratickým procesem lze dojít k výsledkům jasně omezujícím svobodu. Stačí se podívat na největší demokracii světa, tedy na Indii. Tamní režim omezuje svobodu projevu a aktivně prosazuje zákony diskriminující muslimy. Nemůžeme však nic z toho označit jako nedemokratické, jelikož většina Indů si takový stav opravdu přeje a vláda na to má od většiny mandát. Mohli bychom argumentovat, že to porušuje princip ochrany menšin a lidské právo na svobodu projevu, a tudíž se jedná pouze o demokracii volební, nikoliv liberální. Otázkou pak ale zůstává, kde nakreslit onu hranici. I v Česku diskriminujeme určité menšiny, jako jsou homosexuálové a další sexuální menšiny nebo děti, a omezujeme svobodu projevu například nedávným zákonem o zákazu komunistických symbolů nebo zákonem o znevažování státních symbolů. Tyto zákony jsou zcela demokratické, ale jdou jednoznačně proti svobodě. A to i v liberálně demokratickém státě.
Demokracie jako vláda „nedemokratů“
V posledních letech stále ve více zemích sílí strany, které jsou mainstreamem často označovány jako „nedemokratické“. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Německá AfD se v průzkumech stále pohybuje na předních příčkách a na Slovensku je u moci Ficův SMER. Tyto strany bychom jistě nenazvali liberálními. Nazývat je však nedemokratickými je chybné. Zajímavé je, že ačkoliv těmto stranám dáváme tuto nálepku nedemokratů, označujeme je zároveň jako strany populistické. Co to ale znamená být populistou? Tito lidé se snaží přiblížit „běžnému občanovi“. Zaříkávají se hájením zájmů lidu. Často ani neznáme jejich vlastní názory, jelikož říkají to, co jim v průzkumech vyšlo jako názor většiny, jako něco populárního. Co už může být více demokratické? Podívejme se na jednoho z největších českých „antidemokratů“ podle mainstreamu Tomia Okamuru. Jeho rétorika je založena na tom, „co chtějí lidé a co mu říkají běžní občané“. Nemá vlastní hodnoty, kterými by se prezentoval. To z něj právě ale dělá skvělého demokrata vždy hájícího zájmy většiny.
Demokracie jako diktatura většiny
Na demokracii je třeba dívat se kriticky. Pokud nám demokracie začne vracet špatné výsledky, je třeba to pojmenovat. Netvářit se, jako že to není jejím problémem. Často to totiž je dokonce přímo její vlastností. Každý, kdo si přeje svobodnou společnost založenou na individualitě, si musí uvědomit, že demokracie je stále pouze diktatura. Jen místo jednoho diktátora nám diktuje většina. Nevolám zde po úplném zrušení současného systému, jelikož na takovou změnu pravděpodobně naše společnost není připravena. Volám po kritičtějším pohledu na něj. Bez něj totiž nikdy nebudeme schopni hledat způsoby, jak jej vylepšit. Jedním takovým způsobem by mohla být třeba výrazná decentralizace moci a společnost, která si bude cenit jedince před kolektivním zájmem. Centralizace totiž je, jak ostatně upozorňoval Hayek již ve 40. letech, cestou do otroctví. (Hayek, 1944)
