Článek
Je to už pár let, co jsem navázala romantický vztah s mužem, kterého jsem předtím dlouhá léta znala. Byl to muž, který neměl úplně lehké dětství. Jako únik z toho pro něj bylo občasné „občerstvení“ v podobě návykových látek. Ať už se bavíme o alkoholu nebo něčem jiném. Jako věčný „záchranář“ jsem se mu snažila vynahradit to období života, které pro něj bylo obtížné, být tady pro něj a podporovat ho. A podporovala jsem ho natolik velice, až jsem si ho jednoho dne vzala za manžela.
Bohužel, nebo teď už vlastně bohudík, jsem v té době i měnila zaměstnání, kdy jsem se přeorientovala z oblasti sociální práce na úřadě na sociální práci na psychiatrii. A tam to tehdy všechno začalo.
Když se člověk začne pohybovat v prostředí lidí, kteří trpí různými psychickými onemocněními a musí umět s nimi komunikovat tak, aby to bylo oboustranně příjemné, provázané důvěrou a porozuměním, často si začne všímat růzností i u lidí mimo profesní zónu. A přesně to se stalo. Začala jsem si více všímat, jak se můj manžel chová, přestala jsem sama sobě obhajovat jeho agresivní chování vůči mně, když byl pod vlivem. A uvědomila jsem si, že jen poskytovanou podporou svému muži nepomůžu. Že on je ten, kdo musí chtít něco změnit, on je ten, kdo musí chtít z toho vystoupit. Mluvila jsem s ním. Navrhla jsem možnost společné terapie. Navrhovala jsem nespočet možností. Avšak bezúspěšně.
Jediné, co to přinášelo, byl můj tíživý pocit na hrudi, neschopnost se pořádně nadechnout, zrychlený tlukot srdce, neschopnost spát. Když jsem byla pryč, bylo to fajn. Čím víc jsem se však blížila k našemu domu .. sílilo to. Uvědomila jsem si, že celá tato situace mi nedělá dobře. Že začínám trpět úzkostí. Úzkostmi, které postupně přecházely do panických atak. A co bylo nejhorší? Že reakcí mého muže na problémy, které vidím, že se mezi námi objevují a které neúprosně sílí, bylo „my žádný problémy nemáme, jestli nějaký vidíš, je to tvůj problém, a ty si ho vyřeš“. A právě v tuto chvíli dostalo mé myšlení naprostý obrat. Přestala jsem hledat způsoby, jak společně žít, jak tím projít, jak to zvládnout. A začala jsem, dle manželových pokynů, ten „svůj“ problém řešit… A požádala jsem o rozvod.
Začala jsem chodit na psychoterapie, začala pracovat na své úzkosti. Nechala si předepsat antidepresiva. A začala jsem veškerou tu péči, kterou jsem vždy věnovala svým pacientům, věnovat i sobě. A tvrdou prací si pomalu začala dávat život zpět dohromady. A jsem šťastná, že jsem se po letech zase našla.
