Článek
Před více než třemi lety jsem se rozešla s manželem. Rozchod se bohužel neobešel bez hádek a silných emocí. Vždycky jsme si však dávali pozor na to, aby našim hádkám nepřihlížely děti.
Snažili jsme se, aby se jich naše neshody dotkly co nejméně. Od té doby jsme s manželem našli společnou cestu, jak spolu vycházet, hlavně kvůli nim. Jsem ráda, že naše děti vidí rodiče, kteří se umí obejmout, dát si přátelskou pusu na uvítanou a hlavně že umíme fungovat jako rodiče, i když spolu nežijeme. Společné oslavy narozenin jsou u nás samozřejmostí, na což jsem skutečně pyšná.
Po rozchodu jsme opustili společně pronajatý byt a šli si každý svou cestou. Manžel se odstěhoval blíž ke své práci, půl hodiny autem od nás. Já jsem si po rozchodu vyřídila hypotéku a pořídila si menší starší domek se zahrádkou. Jako ve většině oddělených domácností děti bydlí se mnou, k tatínkovi jezdí každý druhý víkend, o prázdninách a svátcích.
Zhruba po roce, kdy jsme si všichni zvykli na novou situaci v naší rodině, jsem byla připravená a ochotná do svého života pustit nového chlapa. Nikdy jsem si nemohla stěžovat na nezájem mužů. Vždycky jsem byla velice komunikativní, společenská a nikdy jsem nezkazila žádnou srandu. Po dvou neúspěšných seznámeních, i když nešlo o nic vážného, jsem byla otrávená. Měla jsem nejspíš smůlu, ale narazila jsem na dva skoro totožné chlapy s nevyřešenou minulostí. Hned dvakrát po sobě jsem si vyslechla, jak jsem úžasná, ale… Oba nápadníci se vrátili ke svým bývalým partnerkám. Ani jednomu páru to nevydrželo, že by karma?
Po těchto zkušenostech jsem si řekla, že ještě asi není ten správný čas a že se budu soustředit na sebe. Shodou okolností jsem dostala nabídku práce. Jiná firma, lepší pracovní pozice a vyšší plat. Nějak jsem cítila, že potřebuji změnu. Podala jsem tedy výpověď, domluvili jsme se na výpovědní lhůtě ke spokojenosti mojí i zaměstnavatele. V žádném případě jsem nechtěla odcházet ve zlém. Jednou odpoledne, když už jsem v kanceláři zůstala sama, zaklepal na dveře jeden mladý muž. Znala jsem ho jen od vidění, ale protože pracoval v jiném úseku, blíž jsem se o něj nezajímala. Představil se, na řadu přišla nabídka k tykání a pozvání na kávu. V tu chvíli jsem byla pořád otrávená z mužů obecně, a tak jsem ho s omluvou odmítla. Se smutným výrazem v obličeji se se mnou rozloučil a odešel.
Po několika týdnech, kdy jsem brala tuhle situaci za uzavřenou a moje výpovědní lhůta se blížila ke konci, jsem jednoho rána našla na předním skle svého auta kytici s dopisem. Opravdu krásnou kytici s milým dopisem. Nebyly v něm jen otřepané fráze jak sbalit holku, jak se mu líbím a jak jsem krásná. Ta věta, která mě zaujala: „Ve dvou se to táhne líp.“ V dopise bylo i jeho telefonní číslo s poznámkou, když budu chtít, ať se ozvu.
Ta věta se mi vryla tak do paměti, že jsem se nakonec ozvala a dala mu šanci. Zašli jsme na kávu, začali spolu randit a po pár měsících naše společné chvíle povýšili na vztah. Bylo to jednoduše fajn, měla jsem oficiálně přítele. Mezitím jsem nastoupila do nové práce a užívala si i nového partnera. Konečně chlap, který nelže, nepodvádí, je pracovitý a má mě rád, říkala jsem si. Postupem času jsme si představili navzájem svoje děti a on začal přespávat u mě doma. V práci trávil hodně času, a tak jsme se doma potkávali až u večeře. Nejdřív mi to nevadilo, protože jsem měla dostatek času na svoje děti a nestavěla je na druhou kolej. Nutno dodat, že i ony ho přijaly bez problémů. O víkendech, kdy jsme ani jeden u sebe neměli děti, jsme trávili čas spolu a užívali si společných chvil. Spíš tedy společných večerů, protože trávil v práci i víkendy.
Přiznávám, postupem času mě začalo mrzet, že se mi nevěnuje tolik, kolik bych chtěla. Alespoň jeden společný víkend bez práce. Dát si někdy společnou snídani. Začala jsem se trochu dožadovat pozornosti. Všechny moje nápady na společně strávený čas se měnily v problémy a napětí mezi námi narůstalo. Pomalu ale jistě jsem si začínala uvědomovat, že mu v určitých ohledech nahrazuji jeho matku. Přišel z práce, večeře byla připravená, prádlo měl vyprané, o úklid se také starat nemusel. Ano, několikrát mi pomohl nařezat dřevo do krbu, ale tím jeho veškerá pomoc skončila. Když jsem se ho snažila konfrontovat, že by mi mohl někdy pomoci s běžným úklidem, když trávíme čas v mojí domácnosti, dostala jsem odpověď, že já mu taky nejezdím uklízet do bytu. Nechápala jsem, proč bych měla, když jsem po něm uklízela u mě doma, prádlo jsem mu prala v mojí pračce a jídlo mu vařila na svém sporáku. Takhle to šlo den za dnem bezmála dva roky.
Pomyslná třešnička na dortu přišla tenhle víkend. V sobotu bylo krásné počasí a já celý den pracovala na zahradě. Sekala jsem trávu, trhala kopřivy, pečovala o záhonky a on trávil víkend se svojí dcerou u sebe v bytě. Když jsem šla s dětmi na třetí procházku s kolečkem plným trávy a plevele k nedalekému kontejneru s bioodpadem, mi můj šestiletý syn položil jednoduchou otázku: „Mami, proč ti vlastně strejda nepomůže?“ Splavená potem, s vidlemi v ruce, jsem se na něj podívala a stejně jednoduše mu odpověděla: „Protože je k ničemu!“ Zkrátka už jsem to nevydržela, můj pomyslný pohár trpělivosti v tu chvíli přetekl. Sakra, ten malej kluk má pravdu, řekla jsem si.
Mám se smířit s tím, že mám přítele, který mi s ničím nepomůže jen proto, abych nebyla zase sama? Mám fungovat jako hotel s all inclusive službami pro někoho, kdo si toho neváží a nic mi za to nedává?
Osobně si myslím, že se umím smířit se spoustou věcí, ale nesmířím se s chlapem, který se zkrátka k ženě neumí chovat jako správný chlap!
PS: Díky bohu za dětskou upřímnost.
