Článek
Třiceti léty pasivity a lhostejnosti jsme politikům napříč politickým stranám umožnili přijímat zákony, které vylučují prakticky jakoukoli kontrolu nakládání s veřejnými prostředky, to znamená s penězi z daní, které musíme platit. Podívejme se na některé z nich, není to právní analýza:
Zákon o ombudsmanovi – ombudsman nesmí zasahovat do záležitostí samospráv.
Zákon o nejvyšším kontrolním úřadě – nejvyšší kontrolní úřad nesmí kontrolovat samosprávy.
Zákon o obcích – z hlasování rady se nepořizuje zápis, jak který člen, jmenovitě, hlasoval, nýbrž pouze počet členů rady, kteří hlasovali pro, počet členů, kteří hlasovali proti a počet členů, kteří se hlasování zdrželi, takže stačí, aby jeden člen byl proti, nebo se jeden člen zdržel hlasování a už není možné zjistit, kdo hlasoval pro, jinými slovy, kdo je odpovědný za daný tunel. Krásným příkladem je zápis z hlasování na pražském magistrátě. V původním zápise bylo, že jedna osoba hlasovala proti. Když paní Marvanová trvala na to, aby uvedli jmenovitě, že ona hlasovala proti, tak prohlásili, že udělali chybu při přepise zvukového záznamu a udělali nový zápis, ve kterém tvrdí, že dvě osoby hlasovali proti, přičemž jednou z nich byla paní Marvanová.
Zákon o zadávání veřejných zakázek – pokud občan, v naivní naději, že upozorněním Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) na zadávání zakázek v rozporu se zákonem, dosáhne zlepšení situace, zažije nepříjemné překvapení. Dosáhne sice několika výrazných výsledků, ale jiných, než očekával.
- ÚOHS udělí pokutu do výše 10 % z ceny zakázky
- Tuneláři pokutu uhradí z rozpočtu, to znamená z majetku občanů, kterým jejich majetek vytunelovali
- Oznamovatel si uvědomí, že upozorněním na jednání v rozporu se zákonem, v konečném důsledku okradl spoluobčany o další majetek a stal se vlastně zločincem, víckrát ÚOHS na žádné jednání v rozporu se zákonem neupozorní
- ÚOHS další pokuty neuloží, co tuneláři prezentují jako důkaz výrazného zlepšení situace v oblasti zadávání veřejných zakázek. Vím, o čem mluvím. Omlouvám se občanům Zlína, že jsem je okradl o víc než 1.5 milionu.
Zákon o svobodném přístupu k informacím – je typickým příkladem zákona, který Česká republika byla nucena přijmout vzhledem k Článku 17 Evropské úmluvy o lidských právech, který ale žádný přístup k informacím nezajišťuje, protože, jak mě poučilo Okresní státní zastupitelství ve Zlíně, následně potvrzené Krajským státním zastupitelstvím v Brně, neposkytnutí informace, poskytnutí neúplné, nebo nepravdivé informace, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. A pokud žadatele okradou o méně než 10 000 Kč, tak se jedná o částku menší, než je škoda nikoli nepatrná, a takovými drobnými se orgány činné v trestním řízení nezdržují.
Důkazy příště.
