Článek
Byl jsem v obchodě jen pár minut - vzal jsem si chleba, pomazánku a něco na zub. Byl večer, nikde moc lidí, ale u jediné otevřené pokladny stála prodavačka. Ta už na první pohled působila dojmem, že jí život dluží omluvu. Přistoupil jsem, pozdravil a ona si mě přeměřila pohledem, po kterém by i čerstvé pečivo ztvrdlo.
Položil jsem zboží na pás a ona ho začala házet přes čtečku s takovým zápalem, jako by šlo o kvalifikaci na olympiádu v pasivně-agresivním vrhu jogurtem. Podal jsem jí kartu. Vložila ji do terminálu, ten chvíli přemýšlel a pak napsal „chyba spojení“. Nastalo ticho. A pak to přišlo. „Ale ne! Svět se zastavil! Pán přišel platit duchem svatým!“ zvolala a pozvedla ruce k nebi. „Ó pokladní bohové! Slyšíte? Zkouší nás další hrdina bez pokladu!“
Zrudnul jsem. „Zkuste to prosím ještě jednou.“ „Ó ano,“ zahučela, „pokus číslo dva! Druhé dějství tragédie bez financí!“ Zasunula kartu, terminál opět nic. Vzdychla, vstala od kasy, padla na kolena a zvolala k podhledu: „Ó bohové limitů a datových přenosů! Proč trýzníte tohoto muže! Co spáchal, že jste mu zavřeli brány autorizační?!“
Druhé dějství
Podal jsem druhou kartu. Tentokrát mlčky. Vložila ji s okázalým klidem, jako když kat naposled nabrousí sekeru. Terminál opět: chyba spojení. Prodavačka si odfrkla tak hlasitě, že by to zhaslo svíčku. „Tak to je hotovo. Konec. Finito. Karty bez hodnoty. Život bez směru.“ Sáhla pod pult a vytáhla malý zvoneček. Zacinkala a křikla: „Bezplatný zákazník u pokladny číslo tři!“
„Já fakt mám peníze, fakt to není moje—“ začal jsem, ale ona mi skočila do řeči. „Jistě, jistě. A já jsem telepatická kartářka, co právě viděla váš zůstatek. Víme, jak to chodí. A teď buď zaplaťte hotově, nebo si to odneste v myšlenkách!“ Lidé se začali zastavovat a pozorovat scénu. Někdo se dokonce usadil na obrubník se zmrzlinou v ruce.
Nakonec jsem si v rozpacích vybral jen rohlíky, zaplatil hotově a utekl. Měl jsem pocit, že jsem neprošel obchodem, ale jakýmsi rituálem veřejného zostuzení. A ta prodavačka? Ta si nejspíš večer nalila sklenku vína, sedla si k oknu a vyhlížela dalšího nebožáka, kterého by mohla ponížit s vášní antické tragédie.
Od té doby chodím nakupovat buď ráno, nebo do úplně jiného obchodu. A pokaždé, když vidím terminál, který si dává na čas, přejede mi mráz po zádech. Karty mám radši tři, hotovost schovanou ve dvou kapsách a v hlavě plán útěku. Člověk totiž nikdy neví, kdy se z nevinného nákupu stane divadelní představení s názvem Ponížení a pokladní.
Tento příběh je čistě fiktivní. Stejně tak jako mnohé jiné, které bohužel nejsou zjevně absurdní a snahou o co nejvyšší čtenost vyvolávají ve čtenářích nevraživost vůči určitým profesím. Jako například doktorům nebo prodavačkám.
