Blbec má jednu obrovskou výhodu. Nikdy nepochybuje, že má pravdu.

Na každé větší debatě se může objevit člověk, který ví všechno. Ekonomiku vyřeší před polévkou, zdravotnictví mezi dveřmi a zahraniční politiku s takovou lehkostí, že člověk nechápe, proč se tím někdo jinde zabývá na plný úvazek.

Jeho hlavní pomůcka není zdroj. Je to tón.

A tón funguje skvěle. Věta pronesená bez zaváhání působí hotově. Opatrná odpověď vedle ní vypadá, jako by si ještě nestihla obléct kalhoty. Jenže síla projevu a správnost obsahu nejsou stejná veličina, i když je někdy velmi pohodlné je zaměnit.

Výrok, že hloupý člověk nikdy nepochybuje, je nadsázka. Neplatí jako univerzální pravidlo a už vůbec podle něj nemůžete diagnostikovat inteligenci známých. Sebejistý člověk může být kompetentní. Nejistý člověk se může mýlit.

Kruger a Dunning v původním výzkumu z roku 1999 v několika konkrétních úlohách zjistili, že účastníci se slabšími výsledky své výkony nadhodnocovali. Z toho ale nevzniká oprávnění označit každého hlasitého oponenta za případ psychologického zákona. [1]

Naopak: když si po přečtení dvou vět okamžitě založíte seznam lidí, na které ten výzkum určitě platí, možná by se hodilo na chvíli odložit razítko.

Užitečnější než poznat „blbce“ je poznat tvrzení, které má silnější hlas než oporu. Včetně tvrzení vlastního.

U konkrétního výroku si položte otázku: o co se opírá? O ověřitelný údaj? O vlastní zkušenost? O odhad? O příběh od člověka, který to slyšel od dalšího člověka s velmi přesvědčivým autem?

Každý z těchto základů má jinou váhu. Osobní zkušenost může být cenná, ale nemusí popisovat všechny případy. Číslo může být přesné, ale vytržené z kontextu. A několik souhlasných komentářů není automaticky kontrolní skupina.

Není potřeba při každém rozhovoru otevírat knihovnu. Stačí si přestat označovat všechny druhy poznání jedním slovem „vím“. Zkuste tři police: ověřené, pravděpodobné, zatím nevím. Knihy mezi nimi můžete přestěhovat, až budete mít důvod.

„Co by muselo být pravda, abych svůj názor změnil?“

Pokud vás nenapadá vůbec nic, zastavte se. Možná zastáváte hodnotový postoj, který není otázkou jednoho důkazu. Ale u ověřitelného tvrzení může být problém, když neexistuje žádná představitelná informace, která by s vámi pohnula.

Příklad: tvrdíte, že určitý postup vždy šetří čas. Co by vám ukázalo, že ne? Srovnání podobných úkolů? Záznam chyb? Potřeba následných oprav? Jakmile takovou možnost pojmenujete, začínáte názor zkoumat místo jeho osobní ochrany.

Nejde o příkaz pochybovat úplně o všem. Jde o to mít u důležitého tvrzení otevřené dveře pro opravu. Jinak si z názoru uděláte byt, ze kterého jste preventivně odstranili východ.

Samotné „nevím“ může být poctivé. V práci ale bývá užitečné připojit, co bude dál: „Tohle nevím. Ověřím konkrétní údaj a podle něj rozhodneme.“ Nebo: „Nemám dost podkladů, ale pro tuto chvíli volím tuto možnost, protože…“

Tím oddělíte jistotu od schopnosti jednat. Nemusíte předstírat neomylnost, abyste udělali rozumný krok. Někdy je nejlepší dostupná volba stále jen volba s nejistotou. Důležité je ji pojmenovat, ne schovat pod hlasitější přednes.

A stejně posuzujte druhé. Člověk, který přizná hranici svých znalostí, nemusí být slabší odborník než ten, který odpoví na všechno. Rozhodující je, zda umí pracovat s podklady a zda jeho závěry obstojí.

Příště, když zjistíte, že jste něco řekli špatně, zkuste prostou větu: „Tohle jsem měl špatně. Správně je to takto.“ Bez patnáctiminutového úvodu, ve kterém vysvětlíte, proč se vlastně téměř nic nestalo.

Je to malý, ale praktický trénink. Změna názoru pak nemusí pokaždé připomínat demolici osobnosti. Jen jste vyměnili nepřesnou informaci za lepší.

A ta obrovská výhoda z titulku? Neustálá jistota skutečně šetří práci s pochybnostmi. Jen může nechat všechny opravy na ostatních. Což je výhoda asi jako řídit bez zrcátek: výhled je čistší, následky už méně.