Jak vyhrát každou hádku? Přestaňte se jí účastnit.

Začalo to hrnkem. Teď už se řeší dovolená před třemi lety, způsob parkování a charakter celé jedné rodové linie. Hrnek stojí na lince a podle všeho by rád vypovídal v jiném řízení.

Podobná modelová hádka má fascinující vlastnost: obě strany mohou přidávat argumenty, a přesto se vzdalovat původnímu problému. Na konci máte jasno v tom, kdo komu co řekl. Jen nevíte, kdo ten hrnek odnese.

První nepříjemná zpráva tedy zní: neexistuje věta, se kterou vyhrajete každou hádku. Druhá je příjemnější. Nemusíte vyhrávat soutěž, do které byste se za klidnějšího odpoledne vůbec nepřihlásili.

Je rozdíl mezi rozhovorem „Jak to příště uděláme?“ a závodem „Kdo z nás je horší člověk?“. První má šanci skončit dohodou. Druhý často končí pouze tím, že někdo musí do práce.

Zkuste během sporu rozpoznat, co se právě děje. Mluvíte ještě o konkrétní události? Nebo už soutěžíte v přesnosti starých citací a v kvalitě poslední urážky? V té druhé chvíli bývá užitečnější změnit způsob rozhovoru než přidat lepší munici.

Asertivní komunikace podle CCI neznamená pasivitu ani útok: má být jasná, přímá a respektující druhého. [1] V praxi to může znamenat nesouhlasit pevně, ale nepokračovat v přestřelce jen proto, že už jste do ní investovali dvacet minut.

„Já se s tebou nebudu bavit“ může znít jako zavření dveří. „Teď se jen překřikujeme. Potřebuji chvíli pauzu a v půl osmé se k tomu vrátím“ obsahuje úplně jinou informaci.

První věta nechává druhého hádat, jestli problém někdy otevřete. Druhá pojmenuje důvod přerušení a nabídne konkrétní návrat. Čas volte tak, aby byl pro oba reálný. Není potřeba používat přesný univerzální počet minut; nejde o recept na pečení.

Pauza není trest pro druhého. Je to úprava podmínek, ve kterých chcete něco vyřešit. Má-li být důvěryhodná, je potřeba se skutečně vrátit. Jinak jde jen o útěk s hezčím názvem.

Během přestávky si také nemusíte připravovat závěrečnou řeč. Procházka, voda nebo chvíle jiné činnosti mohou posloužit lépe než sestavování dokumentu „Důkazy, že jsem měl pravdu už v úterý“.

Vyberte jednu konkrétní situaci a jeden požadavek. Ne „Ty nikdy nic neděláš“, ale například: „Když zůstane večer kuchyň na mně, jsem naštvaný. Potřebuji, abychom si dopředu řekli, kdo ji dnes uklidí.“

Druhý člověk s vaší verzí nemusí souhlasit. Pořád ale ví, o čem mluvíte a co navrhujete. Proti tvrzení o špatném charakteru se lze hlavně bránit. O rozdělení práce se lze alespoň pokusit jednat.

Zvlášť užitečné bývá odložit slova „vždycky“ a „nikdy“. Jsou to velcí pomocníci literatury a poměrně nešikovní účetní skutečných událostí. Často přinesou jediný výsledek: začne se hledat výjimka a původní potřeba se ztratí mezi daty.

Odmítnutí slovní přestřelky není totéž jako přijetí nespravedlnosti. Nemusíte souhlasit, omlouvat se za něco, co jste neudělali, ani donekonečna opakovat klidné věty člověku, který vás ponižuje.

A jestli je ve vztahu strach, vyhrožování nebo násilí, bezpečí má přednost před dokonalou komunikační technikou. Tento článek se týká běžných sporů, ne návodu, jak vlastní trpělivostí opravit nebezpečné chování druhého.

Také ne každé téma skončí shodou. Někdy je výsledkem jasný nesouhlas a dohoda, co z něj prakticky plyne. I to může být lepší než dvouhodinové hledání poraženého.

Před dalším obtížným rozhovorem si zkuste dokončit větu: „Až skončíme, chtěl bych, aby bylo jasné…“ Napište konkrétní věc. Kdo co udělá. Co už nechcete opakovat. Jak se příště ozvete.

Pak sledujte, zda k tomu rozhovor směřuje. Ne zda právě získáváte body. Je to méně dramatické a hůř se o tom vypráví známým. Zato je slušná šance, že po něm zůstane něco užitečnějšího než věta „já mu to ale řekl“.

A někdo konečně odnese ten hrnek.