Každý den vás někdo podvede. Nejčastěji ten člověk v zrcadle.

Představte si člověka, který po každém výsledku prohlásí: „Já to věděl.“ Obchod nevyšel? Bylo to jasné. Vyšel? Přesně to čekal. Pršelo? Cítil to v kostech. Nepršelo? Ty kosti se vztahovaly k jinému okresu.

Takového člověka můžete znát z práce. Ale pro jistotu se při ranním čištění zubů podívejte i před sebe.

Naše vlastní vysvětlení bývají příjemně pohostinná. Úspěch připíšeme dobrému odhadu, neúspěch okolnostem a někde mezi tím nenápadně upravíme, co jsme vlastně čekali. Není nutné z toho dělat morální soud. Užitečnější je vytvořit si malou překážku, přes kterou se původní odhad tak snadno nepřestěhuje.

Psychologové Roese a Vohs popisují zpětné zkreslení jako tendenci považovat známý výsledek za předvídatelnější, než se jevil předem. Týkat se může vzpomínky na vlastní odhad i pocitu, že vývoj musel být ostatním zřejmý. [1]

Přeloženo do běžné řeči: po zápase je taktika nápadně jednodušší. Po konci vztahu vidíme znamení, kterým jsme předtím říkali zajímavá osobnost. A po nevydařeném nákupu si vzpomeneme, že jsme tomu výrobku od začátku nějak nevěřili. Zvláštní, že objednávka o těchto hlubokých pochybnostech nevěděla.

Problém vzniká, když se z výsledku chceme poučit. Učení vyžaduje porovnat, co jsme předpokládali, s tím, co se stalo. Jestli si předpoklad mezitím opravíme, připravili jsme si test i správné odpovědi. Výsledek bude jistě povzbudivý.

Před rozhodnutím, na kterém vám záleží, napište několik vět. Co právě vybíráte. Jaký výsledek očekáváte. O co se opíráte. Co by mohlo dopadnout jinak. A kdy se k zápisu vrátíte.

Nemusí to být investiční rozhodnutí za miliony. Zkuste třeba pracovní závazek, koupi dražšího spotřebiče nebo plán, kterému věnujete několik víkendů. Nejde o to všechno analyzovat. Jde o to mít u několika důležitých věcí původní verzi vlastního uvažování.

Nejcennější věta může znít: „Co by mě přesvědčilo, že jsem se spletl?“ Když na ni neumíte odpovědět, možná nemáte odhad. Možná máte přání, které si pořídilo pracovní oblek.

Řekněme, že zvažujete menší projekt. Předem si zapíšete: „Počítám se dvěma odpoledni. Zadání je hotové. Největší riziko je čekání na podklady. Jestli se rozsah změní, domluvíme nový termín.“

Za dva týdny se k zápisu vrátíte. Projekt zabral pět odpolední a podklady přicházely postupně. Máte dvě možné reakce. První: „S tím se přece dalo počítat.“ Druhá: „V původním odhadu jsem závislost na podkladech pojmenoval, ale nepromítl do dohody.“

Druhá varianta je méně lichotivá. Zato z ní vznikne něco použitelného: příště začít až po předání podkladů nebo jasně oddělit části práce. Sebeobdiv nemá proti konkrétní úpravě procesu moc dobré výsledky.

Dobrý výsledek není automaticky důkaz dobrého rozhodnutí. A nepovedený výsledek nemusí znamenat, že jste rozhodovali hloupě. Stačí si představit opatrný plán, do kterého zasáhla nepředvídatelná událost, nebo lehkomyslnou sázku, která náhodou vyšla.

Při návratu k zápisu se proto ptejte, zda jste rozumně využili tehdy dostupné informace. Nezahrnujte do zkoušení znalosti, které přišly až později. Včerejšímu člověku nelze vyčítat, že neměl dnešní zprávy. Lze ale zjistit, jestli ignoroval ty včerejší.

Tento zápisník nemá sloužit k sebemrskačství. Není to sbírka důkazů pro vnitřního státního zástupce. Má vám pomoci lépe připravit další rozhodnutí.

Dnes si zapište jediný odhad dřív, než znáte výsledek. Klidně obyčejný: kolik času zabere konkrétní úkol a co by ho mohlo prodloužit. Až skončíte, původní zápis nepřepisujte. Doplňte druhou poznámku.

Možná se ukáže, že máte dobrý odhad. Možná zjistíte, že pravidelně zapomínáte na stejnou komplikaci. V obou případech získáte víc než z krásné věty „já to věděl“.

Člověk v zrcadle pak nemusí být méně sebevědomý. Jen už nebude jediným svědkem vlastní geniality.