Článek
Kolega začne vyprávět, jak vyřešil nepříjemný problém. Vy už v druhé větě víte, že jste kdysi řešili horší. Ve třetí si vybavíte lepší postup. Ve čtvrté máte připravený příběh, po kterém bude jasné, že skutečná odborná autorita právě pije čaj vedle tiskárny.
Pak kolega domluví a vy zahájíte přenos.
Nikdo nezemřel. Jen se z jeho malé radosti stal úvod k vaší přednášce. Rozhovor se přestěhoval a původní nájemník nebyl přizván ke stěhování.
Nemusíte předstírat, že nic nevíte
Titulek není návod na lichocení ani na hranou hloupost. Dovolovat druhým být chytřejší zní ostatně trochu velkoryse na to, že nám nikdy nepředali správu své inteligence.
Jde o něco mnohem prostšího: nemusíte v každé situaci ukázat všechno, co víte. A můžete připustit, že druhý člověk má vlastní zkušenost, kterou nepotřebuje okamžitě porovnat s vaší.
Když někdo vypráví o úspěchu, nemusí tím vyhlašovat soutěž. Třeba chce jen sdílet radost. Když hledá řešení, může potřebovat pomoc. A když si na něco stěžuje, možná ještě nedošel do fáze, kdy si přeje slyšet váš optimalizační návrh ve čtyřech bodech.
Rozlišit to lze elegantněji než čtením myšlenek: zeptáte se.
Otázka, která nepřesměruje dopravu
Před vlastním příběhem zkuste jednu navazující otázku. „Co bylo na tom řešení nejtěžší?“ „Jak jsi přišel právě na tenhle postup?“ „Co ti nakonec nejvíc pomohlo?“
Navazující znamená, že vychází z toho, co druhý skutečně řekl. Není to náhodný výstřel typu „A co si myslíš o úspěchu obecně?“. Nevedete podcast se třemi sponzory. Sedíte u kávy.
Studie Huangové a kolegů z roku 2017 zkoumala otázky v seznamovacích rozhovorech a našla souvislost mezi větším množstvím otázek, zejména navazujících, a větší oblibou tazatele. [1] Z toho neplyne záruka sympatií v každém vztahu. Je to však zajímavá protiváha představě, že musíme hlavně co nejpůsobivěji mluvit.
Otázka může ukázat zájem. Přednáška může ukázat znalosti. Ne vždy druhý člověk přišel pro totéž.
Jeden malý zákaz pro vnitřního soutěžícího
Zkuste při příštím rozhovoru odložit první odpověď začínající slovy „To já…“. Ne navždy. Jen do chvíle, než se jednou doptáte.
„To já jsem měl mnohem horšího šéfa“ může druhému připomenout, že v tom není sám. Také mu ale může sdělit, že jeho potíž právě neprošla do finále. Záleží na situaci a načasování.
Po jedné otázce už můžete vlastní zkušenost nabídnout přirozeněji: „Mám podobnou zkušenost. Chceš slyšet, co tehdy pomohlo mně?“ Tím vracíte druhému možnost rozhodnout, co se bude dít dál. Nenakládáte na jeho příběh svůj nábytek bez souhlasu.
Není třeba všechno obdivovat
Naslouchání neznamená potvrzovat nesmysly. Když někdo navrhuje nebezpečný postup, vytváří chybu v projektu nebo poškozuje dalšího člověka, není vhodné jen vřele přikyvovat.
Lze uznat konkrétní část a nesouhlasit s jinou: „Rozumím, proč jsi chtěl ušetřit čas. Tady ale vidím riziko, které bychom měli probrat.“ To není porážka společenské obratnosti. Je to poctivější než obdiv, který vydrží jen do odchodu dotyčného z místnosti.
Stejně tak se nemusíte stát něčím soukromým publikem na plný úvazek. Dobrý rozhovor potřebuje prostor pro oba. Pokud druhý nikdy nevrátí otázku, můžete to pojmenovat nebo si svůj prostor jednoduše vzít. Zájem není povinnost zmizet.
Poznáte rozdíl podle toho, co si odnesete
Po příštím delším hovoru si zkuste vybavit jednu novou věc o druhém člověku. Ne počet vlastních trefných poznámek. Něco, co vám řekl a co jste předtím nevěděli.
Když nic nenajdete, nemusí to znamenat, že jste špatný posluchač. Je to jen podnět pro další rozhovor. Třeba se příště podaří nechat jednu dobře připravenou historku ještě chvíli v čekárně.
Vaše inteligence tím neutrpí. Opravdu dobrý nápad se většinou nezkazí jen proto, že jste ho nevyslovili hned.
A možná zjistíte, že kolega vedle tiskárny nebyl pouze rozehřívací přednáška před vaším vystoupením.
Jedna otázka před vlastním příběhem. Autorský postup k vyzkoušení.
Zdroje a souvislosti
- Huang a kol. (2017): It doesn’t hurt to ask: Question-asking increases likingVýzkum otázek v konkrétních typech rozhovorů; nejde o univerzální příslib oblíbenosti.
