Mám sto dvacet pět kilo a krásnou ženu. Co tedy ženy opravdu přitahuje?

varne.jpg

Vážím sto dvacet pět kilo.

Ne sto dvacet pět kilo soutěžní kulturistiky. Sto dvacet pět kilo člověka, který v jídelním lístku nepovažuje přílohy za osobní nepřátele.

Když se řekne, že přitažlivý muž má mít pevné jádro, rád bych věřil, že se tím myslí charakter. Tam mám přece jen větší šanci než při společném focení u bazénu.

Přesto mám krásnou ženu.

Z této skutečnosti samozřejmě nemohu odvodit, co chtějí všechny ostatní. Můj výzkumný soubor má jednu partnerku, což je na vědeckou studii málo a na spokojený vztah podle mého názoru úplně dostačující.

Ale jednu otázku mi to připomíná pořád: Co když přitažlivost není jen o tom, jaký muž stojí před ženou, ale také o tom, jaká ona sama může být v jeho přítomnosti?

Může být uvolněná? Cítí se zajímavá? Žádoucí? Respektovaná? Může se zasmát, projevit přání, nesouhlasit? Nebo má pocit, že právě nastoupila na směnu, během které bude obsluhovat něčí ego?

To už mi připadá zajímavější než další debata o ideálním obvodu bicepsu.

Abychom si rozuměli: nebudu tvrdit, že ženy nezajímá vzhled a touží výhradně po hlubokém rozhovoru u heřmánku. Výzkum podnětů ženské sexuální touhy zahrnuje citovou blízkost, ale také tělesnou přitažlivost, flirt, erotické představy a romantickou situaci. Ženská sexualita se nedá poctivě zúžit ani na svaly, ani na duševní souznění. McCall, K.; Meston, C. (2006)

Pojďme se ale tentokrát podívat hlavně na tu psychologickou část.

Podle mě je zásadní rozdíl mezi pozorností, která říká „jsi hezká“, a pozorností, která říká „všímám si, kdo jsi“.

Ta první může být příjemná. Ta druhá jde o něco hlouběji.

V psychologii vztahů se používá pojem partnerská vnímavost: pocit, že mi druhý rozumí, bere vážně moje prožívání a záleží mu na mně. Ve třech studiích Gurit Birnbaumové a jejích kolegů souvisela vnímavost partnera s vyšší sexuální touhou, výrazněji u žen. Důležitou součástí tohoto propojení byl pocit vlastní výjimečnosti pro partnera a vyšší hodnocení jeho partnerské přitažlivosti. Šlo o existující heterosexuální páry, nikoli o návod, jak během prvního kafe vyvolat zamilovanost. Birnbaum, G. E. a kol. (2016)

Přeloženo do běžného života: nejde jen o to, že muž působí mile. Jde o zkušenost, že jeho zájem patří právě jí, ne komukoli, kdo by zrovna seděl na protější židli.

Představme si, že žena vypráví o něčem, na čem jí záleželo a co se nepovedlo.

Jedna reakce může být: „To neřeš, já měl jednou mnohem horší problém.“

A potom následuje dvacetiminutový dokument o jeho výjimečnosti. Ona původně potřebovala něco sdílet. Místo toho dostala předplatné jeho životopisu.

Jiná reakce může znít: „Tebe na tom asi nejvíc mrzelo, že si nikdo nevšiml, kolik práce jsi do toho dala. Chápu to správně?“

Nemusím se trefit. Právě proto se ptám.

Nemusím ani se vším souhlasit. Porozumění není povinnost podepisovat každou větu. Je to ochota chvíli skutečně zkoumat její svět, místo abych ho okamžitě přestavěl podle sebe.

Mně dává smysl snažit se, aby si žena ze setkání mohla odnést nejen „ten chlap je zajímavý“, ale také „vedle něj jsem si připadala zajímavá i já“.

To druhé se nedá zajistit pouhým seznamem vlastních úspěchů. Ani když je vytisknu barevně.

jpg

Blízkost a svoboda nejsou nutně protivníci.

Výzkum psychologických potřeb v partnerských vztazích rozlišuje potřebu propojení s druhým a potřebu autonomie — tedy možnosti jednat z vlastní vůle a zůstávat sám sebou. Studie Esther Kluwerové a jejích kolegů ukázaly, že naplnění těchto potřeb se může vzájemně doplňovat při podpoře chování, které vztah udržuje. Není to výhradně ženská potřeba ani přímý důkaz sexuální přitažlivosti. Je to ale důležitá část toho, proč může být blízkost příjemná, místo aby člověka dusila. Kluwer, E. S.; Karremans, J. C.; Riedijk, L.; Knee, C. R. (2020)

Pro mě z toho vychází docela obyčejná otázka: Může být se mnou žena sama sebou, nebo musí pořád hlídat, aby mě nějak „špatně nespustila“?

Představme si rozdíl mezi dvěma situacemi.

V první řekne, že chce večer strávit s kamarádkou. Partner jí popřeje hezký večer.

Ve druhé následuje: „S jakou? Kde? Do kolika? A proč se mnou nechceš být? Pošli fotku.“

Tomu druhému bych osobně neříkal intenzivní láska. Připomíná mi to spíš předávání zásilky, u které se vyžaduje průběžné sledování polohy.

Psychologické bezpečí si nepředstavuji jako život bez neshod. Spíš jako možnost říct něco nepohodlného, aniž by se z toho automaticky stal boj o přežití večera.

Může říct „tohle mi není příjemné“? Může se mnou nesouhlasit? Může odmítnout sex, aniž bych se proměnil v uražený nábytek?

Takové bezpečí bych chtěl vytvářet. Ne jako trik, kterým získám náklonnost, ale jako podobu vztahu, ve které bych chtěl žít i já.

A ne, neznamená to, že správný muž nemá emoce. Znamená to, že za jejich zvládání nepověří partnerku doživotním vedením krizového štábu.

Obdiv podle mě stojí za mnohem větší pozornost než tolik omílaná dominance.

Je rozdíl mezi mužem, kterého ostatní respektují pro jeho schopnosti, a mužem, který si respekt plete s tím, že mu nikdo neodporuje.

Výzkumníci Jeffrey Snyder, Lee Kirkpatrick a Clark Barrett tyto dvě věci rozlišovali jako prestiž a dominanci. Ve třech experimentech s americkými vysokoškolačkami, které hodnotily popisy potenciálních partnerů, se ukázalo, že přitažlivost dominance závisela na kontextu; nebyla univerzálně preferovanou vlastností. Prestiž vycházela příznivěji. Výsledky se týkaly hypotetických partnerů a konkrétní skupiny žen, ale rozhodně nepodporují jednoduché „čím víc poroučíš, tím víc tě chtějí“. Snyder, J. K.; Kirkpatrick, L. A.; Barrett, H. C. (2008)

Můj praktický překlad zní: Něco umět není totéž jako potřebovat mít nad někým moc.

Muž může být přitažlivý tím, jak přemýšlí, co vytváří, jak zvládá problém nebo jak se dokáže pro něco nadchnout. Nemusí u toho každých deset minut oznamovat, že je přirozený vůdce.

Když mi člověk během večeře šestkrát vysvětlí, že je alfa samec, zatím mi bezpečně prokázal hlavně znalost prvního písmene řecké abecedy.

Představme si dva muže, kterým někdo přinese špatnou objednávku.

Jeden dokáže situaci slušně vyřešit. Druhý potřebuje pokořit obsluhu, přivolat vedoucího a proměnit špatně donesené brambory ve zkoušku své mužnosti.

Já bych si z toho jako pozorovatel neodnesl, že druhý muž je silnější. Odnesl bych si, že brambory mají překvapivě velkou moc nad jeho duševní rovnováhou.

Sebejistota pro mě znamená mít vlastní postoje a přitom unést, že druhý člověk má jiné. Ne souhlasit úplně se vším, abych se zalíbil. Ale ani dělat z každé odlišnosti souboj.

Zabírat prostor samozřejmě umím. Ve sto dvaceti pěti kilech dokonce nadprůměrně. Jen si nechci plést množství zabraného prostoru s osobní autoritou.

Je rozdíl mezi tím, že někdo chce sex, a tím, že dává najevo touhu po konkrétním člověku.

Nejde jen o intenzitu. Jde také o osobní význam.

Ve výzkumu Katie McCallové a Cindy Mestonové patřily mezi zkoumané podněty ženské sexuální touhy například vzájemný flirt nebo sdělení partnera, že si ji představoval v erotické situaci. Studie přitom zdůrazňuje rozdíly mezi ženami a různorodost podnětů; žádná jednotlivá věta nepůsobí jako univerzální vypínač zdrženlivosti. McCall, K.; Meston, C. (2006)

Pro mě je na tom zajímavý právě ten rozdíl mezi anonymním zájmem a osobním oslovením.

„Jsi žena a já mám čas“ není úplně totéž jako „na tobě mě přitahuje něco konkrétního“.

Nemusím kvůli tomu vymýšlet básnický výkon. Upřímné „hrozně se mi líbí tvůj úsměv“ má v mém světě větší hodnotu než nacvičená věta, kterou bych mohl beze změny poslat dalším dvanácti lidem.

A určitě bych se vyhnul komplimentům s reklamační doložkou.

„Na svůj věk vypadáš dobře.“

„Kdybys trochu zhubla, byla bys úplně dokonalá.“

„Ty jsi vlastně docela hezká.“

Tohle mi nepřipadá jako projev touhy. Spíš jako výsledek odborné prohlídky s doporučením drobných oprav.

Představme si, že se někdo pokouší být spontánní a současně přemýšlí, jestli mu druhý právě nehodnotí břicho, stehna nebo každý pohyb. Já bych v takové situaci měl chuť především zhasnout hodnotiteli.

Proto bych chtěl, aby můj zájem nezněl jako: „Schvaluji tě, zatím.“

Ale spíš: „Líbíš se mi. Nemusíš mi předvádět dokonale upravenou verzi sebe sama.“

A pořád platí, že vyjádřit touhu není totéž jako vytvořit povinnost ji opětovat. Přitažlivost bych rád sdílel. Ne ji vymáhal jako nedoplatek.

Někdy slyším otázku: Jak může žena chtít stabilitu a zároveň vzrušení?

Mně to nepřipadá jako rozpor.

Také mohu chtít bezpečné auto a současně s ním jezdit na zajímavá místa. Nemusí mi při každém výletu náhodně přestat fungovat brzdy, abych měl pocit dobrodružství.

Podobně bych rozlišoval mezi příjemným překvapením a nejistotou, zda se partner zase neodmlčí, nezačne ponižovat nebo nezmizí bez vysvětlení.

Výzkum Amy Muiseové a jejích kolegů se zaměřil na společné zážitky, které lidem rozšiřují zkušenosti a přinášejí něco nového. Ve třech studiích existujících párů souvisely takové aktivity s vyšší sexuální touhou a partnerskou spokojeností. Nešlo o výhradně ženský mechanismus ani o podporu vztahových dramat. Šlo o společné objevování. Muise, A. a kol. (2019)

To je mi sympatické.

Zajímavý partner pro mě nemusí být záhada, kterou je třeba nepřetržitě luštit. Může to být člověk, se kterým se dá něco zažít, naučit nebo poprvé zkusit.

Nemusíme hned skákat z letadla. U mě by navíc úvodní vážení poněkud pokazilo předstírání lehkovážnosti.

Může jít o nový společný zájem, neznámé místo, taneční lekci nebo něco, co si vybereme právě proto, že to ani jeden neumíme.

Mně se líbí představa, že se partnerka vedle mě nemusí cítit jen jako spoluorganizátorka každodenního provozu. Může být také zvědavá, hravá a překvapená sama sebou.

Dobrodružství bych raději hledal v tom, co spolu zažijeme, než v nejistotě, jak se k ní zítra budu chovat.

Nevyzpytatelnost není totéž co zajímavost. I porouchaný výtah umí člověku rozbušit srdce.

mika.jpg

Tady se od prvních schůzek posuňme do vztahu, ve kterém už nejsou hlavním tématem seznamovací hlášky, ale třeba to, kdo zase přehlédl plný koš.

Dvě studie publikované Emily Harrisovou a jejími kolegy zkoumaly ženy žijící s mužským partnerem a mající děti. Větší podíl domácí práce souvisel s nižší sexuální touhou po partnerovi. V této souvislosti hrálo roli vnímání rozdělení práce jako nespravedlivého a partnera jako člověka závislého na jejich péči. Šlo o souvislosti, ne o důkaz, že určitý počet umytých talířů vyvolá touhu. Harris, E. A.; Gormezano, A. M.; van Anders, S. M. (2022)

Právě psychologický význam mi připadá podstatný.

Ne „ženy vzrušuje vysavač“.

Spíš otázka: Vidím vedle sebe dospělého partnera, nebo dalšího člověka, jehož život musím organizovat?

Představme si muže, který celý den vysvětluje, jak má svět fungovat, ale doma potřebuje navigaci k vlastnímu prádlu.

„Kde máme čisté ručníky?“

Tam, kde poslední tři roky. Nepřestěhovaly se bez ohlášení do Brna.

Nejde mi o to zakázat žádosti o pomoc. Jde o rozdíl mezi občasnou pomocí a trvalým předáním odpovědnosti.

Věta „vždyť jsi mi měla říct, co mám udělat“ může v určité situaci znamenat, že jeden člověk stále zůstává vedoucím provozu a druhý čeká na pracovní příkaz.

A potom večer očekává, že se provozní vedoucí plynule promění v nadšenou milenku. Ideálně během reklamy.

Z výzkumu ale nelze udělat opačnou poučku, že nižší touha automaticky znamená nezralého partnera. Ani vyrovnané fungování domácnosti sex nezaručuje. Pro mě je to spíš připomínka, že to, jaký muž partnerce připadám v běžném životě, není od intimity oddělené neprůhlednou zdí.

e-doma.jpg

Humor není zajímavý pouze tím, že vyrobí smích. Pro mě je důležité také to, co se během něj mezi lidmi děje.

Rozumíme stejné nadsázce? Umíme se do vtipu zapojit oba? Dokážeme přežít drobnou trapnost, aniž by někdo musel hledat viníka?

Jeffrey Hall při výzkumu krátkých rozhovorů mezi dosud neznámými muži a ženami zjistil, že společný smích souvisel se zájmem obou stran o další seznamování. Výsledek neříká, že smích sám zájem způsobil — může být i jeho projevem. Rozhodně ale stojí za pozornost, že šlo o společný smích, nikoli jen o mužovu schopnost podat nepřetržitý výkon. Hall, J. A. (2015)

Já si z toho beru inspiraci hledat společnou hravost, ne dělat konkurz na hlavního baviče.

Když se dva lidé smějí stejné drobnosti a dokážou na sebe navázat, připadá mi v tom kus blízkosti. Na chvíli spolu něco vytvářejí. Nejsou jen hodnotitelka a uchazeč.

A když vtip nezabere, není nutné svolávat komisi.

„Počkej, já ti vysvětlím, proč to bylo vtipné.“

Děkuji. Přesně to každému neúspěšnému vtipu chybělo. Technická dokumentace.

Stejně tak bych partnerce nechal prostor být vtipná. Ne ji obsadil do celoživotní role ženy, která se směje mně.

Vlastní sebeironii mám rád. Ale ani s ní bych nezacházel jako s pojistkou proti odmítnutí. Jednou si udělat legraci ze svého břicha je humor. Celý večer se za něj omlouvat už je žádost, aby mě druhý člověk nepřetržitě uklidňoval.

Moje postava může být námětem vtipu. Nemusí být hlavním hostem každého rozhovoru.

Především bych nevyměnil jednu zjednodušenou představu za jinou.

„Ženy chtějí jen svaly“ není dobrý popis. Ale „ženy chtějí jen pocit bezpečí a pak už se zamilují“ také ne. Výzkum ženské touhy ukazuje různorodost citových, tělesných i situačních podnětů, nikoli jedinou podmínku, kterou stačí splnit. McCall, K.; Meston, C. (2006)

Mohu být pozorný, samostatný, vtipný a respektující — a konkrétní ženu přesto nepřitahovat.

To není chyba v jejím úsudku ani důkaz mé bezcennosti. Je to informace, že mezi námi nevzniklo totéž.

Psychologii bych proto nepoužíval jako návod, jak v ženě vyrobit správnou reakci. Použil bych ji k lepším otázkám.

Nejen: „Připadám jí dost dobrý?“

Ale také: „Zajímá mě, co prožívá? Nechávám jí prostor? Umím dát najevo touhu bez tlaku? Je mezi námi něco společného, nebo se jen snažím podat výkon, za který dostanu vztah?“

To poslední může být nepohodlné. Zvlášť když člověk zjistí, že ho více než skutečná žena zajímá, co by její zájem dokazoval o něm.

Já mám sto dvacet pět kilo a krásnou partnerku. Proč si vybrala právě mě, nejlépe ví ona. Nemusím její rozhodnutí přepisovat do teorie, ve které jsem zvítězil nad zákony přitažlivosti.

Možná je užitečnější přestat přemýšlet, jak svou postavu obhájit, a začít přemýšlet, jaký vztah vlastně nabízím.

Moje břišáky při tom mohou klidně dál zůstat v utajení.

Sto dvacet pět kilo totiž vypovídá o tom, kolik místa zabírám na gauči. Ne o tom, kolik prostoru ve vztahu nechávám jí.

1. McCall, K.; Meston, C. (2006). Cues Resulting in Desire for Sexual Activity in Women. The Journal of Sexual Medicine.

2. Birnbaum, G. E. a kol. (2016). Intimately Connected: The Importance of Partner Responsiveness for Experiencing Sexual Desire. Journal of Personality and Social Psychology.

3. Kluwer, E. S.; Karremans, J. C.; Riedijk, L.; Knee, C. R. (2020). Autonomy in Relatedness: How Need Fulfillment Interacts in Close Relationships. Personality and Social Psychology Bulletin.

4. Snyder, J. K.; Kirkpatrick, L. A.; Barrett, H. C. (2008). The Dominance Dilemma: Do Women Really Prefer Dominant Mates?. Personal Relationships.

5. Muise, A. a kol. (2019). Broadening Your Horizons: Self-Expanding Activities Promote Desire and Satisfaction in Established Romantic Relationships. Journal of Personality and Social Psychology.

6. Harris, E. A.; Gormezano, A. M.; van Anders, S. M. (2022). Gender Inequities in Household Labor Predict Lower Sexual Desire in Women Partnered with Men. Archives of Sexual Behavior.

7. Hall, J. A. (2015). Sexual Selection and Humor in Courtship. Evolutionary Psychology.