Po smrti po vás nezůstane jen byt. Co se stane s e-mailem, fotkami a kryptoměnami?

Na stole leží úmrtní list, klíče od bytu a obálka, o které si rodina myslí, že v ní je „všechno k počítači“. Notářka umí řešit byt. Syn chce fotky z cloudu, na kterých je matka s vnoučaty. Dcera se bojí, že se někdo dostane do zpráv, které matce psali jiní lidé v důvěře. A v šuplíku leží lístek se seed frází ke kryptoměně, které nikdo v místnosti nerozumí.

Dům, e-mail, fotky a ta fráze nejsou z hlediska dědictví zaměnitelné věci. Notář může převést byt. Heslo tím nepřenese. Zákon může právo zahrnout do jmění a smlouva platformy pořád váže účet na konkrétního člověka. Úmrtní list, který stačí k některým majetkovým krokům, nemusí otevřít poštu.

Každý v místnosti měří něco jiného. Notářka měří majetková práva. Syn měří, jestli se soubor vůbec dá otevřít. Dcera měří pietu. Platforma měří své podmínky a americký zákon o uložené komunikaci. Kryptoměna měří, kdo drží klíč.

Po člověku nezůstane jedna položka. Zůstane směs.

Ekonomický majetek jsou zůstatky, domény, tokeny, přístup ke směnárně, seed fráze. Licencovaný obsah jsou e-knihy a filmy. Tlačítko říká „koupit“, ale často jste nekoupili věc. Koupili jste nevýhradní právo užívat obsah v daném účtu. Osobní archiv jsou fotografie, dokumenty a zálohy. Důvěrná komunikace jsou e-maily a chaty, ve kterých nejsou jen slova zemřelého, ale i slova živých. A pátá vrstva je správa identity. Přihlášení, dvoufázové ověření, pozůstalostní kontakt, lhůta, po které služba účet smaže.

České dědické právo pracuje s přechodem jmění. Paragraf 1475 občanského zákoníku říká, že dědictví tvoří celé jmění zůstavitele. Digitální služba pracuje s identitou uživatele. Lze zdědit pohledávku vůči bance a nemít heslo. Lze znát heslo a nemít právo účet dál užívat.

V citovaných pramenech není zvláštní institut digitální závěti, který by sám o sobě zavázal zahraniční platformu, aby obsah vydala. Paragraf 82 dává blízkým osobám bránit důstojnost zemřelého. Není to automatický klíč ke schránce.

Nařízení o ochraně osobních údajů se podle recitálu 27 na údaje zesnulých samo nevztahuje. Státy si mohou stanovit vlastní pravidla. Česko zvláštní režim pro digitální pozůstalost nemá.

To neznamená, že je účet volně k dispozici. V německém případě z července 2018, spis III ZR 183/17, spolkový soud rozhodl, že uživatelský účet na sociální síti přechází na dědice. Francie umožňuje pokyny, co se s údaji po smrti má stát. Jinde taková věta chybí. A i tam, kde GDPR u mrtvých mlčí, v účtu pořád žijí data živých lidí. Chybějící ochrana zesnulého není povolení vydat všechno.

Velké platformy navíc sídlí ve Spojených státech a odkazují na Stored Communications Act. České usnesení o dědictví není automaticky souhlas uživatele, jak ho ten zákon chce. X nezpřístupňuje soukromé zprávy ani archiv. Microsoft bez předem nastavené digitální pozůstalosti negarantuje vydání obsahu. Žaloba v Kalifornii je často dražší než fotografie, o které jde.

Účet není věc. Licence není vlastnictví. Autorský zákon umí převést majetková práva autora na dědice. Z toho ještě neplyne, že se stejně převádí spotřebitelská licence ke službě. A notářské usnesení není heslo k cloudu.

Část služeb má vlastní cestu pro pozůstalé. Musí se ale nastavit zaživa.

Google má správce neaktivního účtu. Neaktivitu lze nastavit v rozmezí zhruba tří až osmnácti měsíců a kontaktů může být až deset. Apple má kontakt pro pozůstalost. K přístupu chce přístupový klíč a úmrtní list a nepředá Klíčenku ani licencovaná média. Meta umí účet převést do vzpomínkového režimu nebo určit pověřenou osobu. Soukromé zprávy tím obvykle neotevře. U Microsoftu lze u OneDrive nastavit odkaz na pozůstalost s přístupem jen pro čtení. X v praxi nabízí hlavně deaktivaci.

Kdo nic z toho nezapne, nechává rodinu na podpoře poskytovatele. Rodina může měsíce platit cloud, který nikdo neotevře. Nebo o fotografie přijít, protože předplatné spadne dřív, než se někdo přihlásí.

Dvoufázové ověření se kvůli dědictví nemá vypínat. Chrání účet, dokud člověk žije. Problém vzniká, když vedle něj není bezpečná obnova. Záložní kódy uložené jen v telefonu, který sám visí na tom ověření, nejsou nezávislá cesta.

Koncové šifrování u messengerů znamená, že provozovatel obsah nečte. Nemá tedy co vydat, ani kdyby chtěl. U kryptoměn je to ještě tvrdší. Kdo drží klíč, drží majetek. Kdo ho nedrží, nemá koho požádat. Síť nemá notáře. Bitcoin bez seed fráze je ekonomicky mrtvý, i když právo řekne, že „patřil do jmění“.

Proto rozumná příprava nezačíná seznamem hesel v šuplíku. Otevřený soubor s hesly je riziko, dokud je člověk naživu. Správce hesel s nouzovým přístupem je něco jiného. Určený člověk přístup nedostane hned. Dostane ho po nastavené lhůtě, když se majitel účtu neozve.

A patří k tomu i rozhodnutí, co se vydat nemá. Otevřít všechno je stejně hrubé jako smazat všechno. Mapa má říct, která vrstva se má předat, která smazat a která zůstat nečitelná.

Ze zachovaných vět se dnes dá postavit systém, který odpovídá stylem zemřelého. Öhman a Floridi přirovnávají takový digitální život po smrti k lidským ostatkům. Důstojnost brání tomu, aby byly jen surovinou pro byznys. Blízké osoby mají v paragrafu 82 nástroj, jak se důstojnosti zemřelého dovolat. GDPR u mrtvých mlčí. Spor se proto povede o pietu, ne o nařízení o osobních údajích.

Digitální pozůstalost není jeden sejf. Je to jmění, licence, archiv, cizí korespondence a klíče. Zákon umí část z toho pojmenovat. Otevřít soubor umí až oprávnění, které vzniklo dřív, než bylo potřeba.

- Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1475 a § 82. - Nařízení (EU) 2016/679, recitál 27. Údaje zesnulých osob. - Bundesgerichtshof, 12. 7. 2018, III ZR 183/17. Děditelnost účtu na sociální síti. - 18 U.S.C. § 2702, Stored Communications Act. - Öhman a Floridi (2018). *An Ethical Framework for the Digital Afterlife Industry.* Nature Human Behaviour.

Původně publikováno na jinykontext.cz: https://jinykontext.cz/clanek/digitalni-dedictvi