Příběh není důkaz. Přesto mu často věříme víc než datům

Na redakční poradě leží na stole dvě věci. Tříminutový rozhovor a graf.

Šéfredaktor chce matku, jejíž dítě po očkování horečkovalo. Datový novinář k tomu položí proočkovanost a intervaly. Lékař z hygieny řekne, že jeden případ není incidence. Marketér namítne, že bez tváře statistiku nikdo nedočte. Právník si vzpomene na řízení, ve kterém soud uvěřil silnému příběhu a DNA chyběla. Čtenář si za večer zapamatuje větu, která se dala vyprávět.

Na první pohled je to spor emoce proti číslům. Ve skutečnosti každý měří jiný objekt. Šéfredaktor měří pozornost. Datový novinář populaci. Lékař mechanismus a četnost. Marketér záměr nechat se očkovat. Právník to, jestli se závěr dá obhájit. Přesvědčivost není důkaz. Kazuistika není obecné pravidlo.

Věta „můj známý se nechal očkovat a onemocněl“ může být pravdivá zpráva o jednom člověku. Může upozornit, že se má něco prověřit. Sama neurčí, jak často se to stává, ani proč. K tomu chybí jmenovatel, srovnání a kontrola jiných vysvětlení. Tahle hranice je zvlášť důležitá tam, kde tvrzení sahá na zdraví, trest nebo veřejné peníze.

Jedno svědectví má víc vrstev, než scéna ukáže. Je tu událost, tedy co se stalo jednomu člověku. Je tu výběr, tedy kdo příběh vybral a kdo mlčí. Je tu most od „potom“ k „proto“. Je tu šíření, tedy kolikrát se věta zopakuje. A je tu použití. Hypotéza, titulek, nebo podklad pro trest.

Událost může být pravdivá a most přesto falešný. Výběr může být poctivý a tichý zbytek případů pořád chybí. Kahneman v knize o rychlém a pomalém myšlení popisuje, proč to tak snadno splyne. Rychlý režim složí z toho, co je po ruce, souvislý příběh a ten příběh vyvolá pocit jistoty. Princip pojmenoval zkratkou WYSIATI. Co vidíte, je všechno, co je. Pomalý režim, který počítá, kontroluje předpoklady a hledá alternativu, se musí zapnout. Není výchozí.

Tversky a Kahneman popsali zkratky, kterými lidé odhadují pravděpodobnost. Dostupnost: co si snadno vybavíme, považujeme za častější. Reprezentativita: šanci soudíme podle podobnosti se stereotypem, ne podle základního poměru v populaci. A tichý důkaz. Slyšíme o člověku, který na riskantní sázce zbohatl. Neslyšíme tisíce, kteří stejným krokem přišli o peníze, protože nemají pódium.

Taleb tomu říká narativní klam. Dodatečné vyprávění, které náhodě a výřezu přisoudí řád, jaký data neměla. Kazuistika v medicíně může položit otázku, popsat neobvyklý případ a navrhnout další měření. Neunese populační závěr.

Slovic s kolegy oddělil riziko jako analýzu a riziko jako pocit. Obojí je skutečné. Není to totéž číslo.

Zebregs a kolegové v metaanalýze zjistili, že statistika měla silnější vztah k přesvědčením a postojům. Narativ měl silnější vztah k záměrům. Freling a kolegové prošli 61 prací. Celkově přesvědčovala víc statistika. Když ale bylo emoční nasazení vysoké, pořadí se obrátilo a anekdota zesílila.

Betsch a kolegové dali lidem statistický údaj o riziku nežádoucích účinků vakcíny a vedle toho diskusní fórum s různým počtem negativních příběhů. Počet příběhů hýbal odhadem rizika silněji než statistické číslo. Emotivnější texty vnímané riziko zvedaly víc. Redakční výběr komentářů umí dojem z rizika změnit podobně. Ne proto, že by změnil četnost. Proto, že změnil to, co je po ruce.

Stejná důkazní chyba má jinou cenu v reklamním sloganu, ve zdravotním rozhodnutí a v trestním řízení. Riziko neroste jen s tím, že je scéna nepravdivá. Roste i tehdy, když plynulé vyprávění svádí k důvěře, kterou výřez neunese.

V roce 1998 vyšla v The Lancet práce Andrewa Wakefielda o dvanácti dětech a časové souvislosti s očkováním MMR. Vzorek o velikosti dvanácti není kohorta a není to odhad incidence. Je to série případů. Může položit otázku. Sama neurčí, jaký je vztah v populaci. V únoru 2010 redakce článek stáhla. Následné velké studie souvislost mezi MMR a autismem nepotvrdily. Dvanáct případů nemůže unést tvrzení o milionech.

Česká čísla o HPV ukazují tutéž zranitelnost z druhé strany. Proočkovanost třináctiletých dívek byla v roce 2012 75,6 procenta a v roce 2016 klesla na 63,1 procenta. U chlapců, které pojišťovny začaly hradit později, byla v roce 2017 15,8 procenta a v roce 2021 42,5 procenta. Pokles z 75,6 na 63,1 je pokles pokrytí jedné skupiny, ne věta o stovkách zbytečných úmrtí ročně. Anekdota z fóra může být jedním z tlaků. Není jediný. Vedle ní je úhrada, dostupnost, důvěra v instituce i ročníky poznamenané covidem.

Na síti koluje jiná věta. Babička jedla lžíci kurkumy denně a dožila se 98 let. Vedle ní neběží seznam lidí, kteří kurkumu nejedli a dožili se stejného věku, ani těch, kteří ji jedli a zemřeli v padesáti. Seznam nechybí proto, že by neexistoval. Chybí proto, že nemá pointu.

Lucas Graves popisuje americký fact-checking jako žánr s metodou, ne jako kouzlo, po kterém omyl zmizí. Nyhan a Reifler popsali takzvaný backfire efekt, při kterém korekce přesvědčení ještě posílí. Wood a Porter v pěti experimentech s více než deseti tisíci účastníky backfire jako běžný jev nenašli. Debunking Handbook z roku 2020 to shrnuje střízlivě. Korekce obvykle omyl snižuje. Obava z backfire není důvod korekci nedělat.

Proč tedy stažená věta pořád pracuje? Protože lidé se v úsudku dál opírají o informaci, kterou už „vědí“ jako nepravdivou. Tomu se říká continued influence. Korekce bývá účinnější, když vedle popření nabídne doložené vysvětlení, jak věc vznikla. Samotné „není to pravda“ nechává v příběhu díru a rychlý režim si ji doplní.

Příběh se navíc může slepit s identitou skupiny. Pak korekce nesoutěží jen s jedním faktem. Soutěží se scénou, kterou si člověk zapamatoval jako svou.

Citace pod textem halucinaci významu samy nespraví. Čtenář u odkazu kontroluje čtyři věci. Jestli zdroj existuje a odkaz funguje. Jestli je primární, ne převyprávění převyprávění. Jestli citovaná pasáž opravdu nese větu, ke které je připojená. A jestli sedí populace, období, definice a jednotka. Čtyři zelené fajfky pořád neudělají z jednoho příběhu pravidlo. Udělají jen to, že se pravidlo opírá o zdroj, který ho unese.

Data Innocence Project o amerických osvobozeních na základě DNA ukazují, jakou cenu má silná scéna v trestním řízení. V jejich souboru hrály významnou roli chybné identifikace očitými svědky i falešná doznání. Koherence vyprávění není řetězec stop.

Příběh se hodí jako hypotéza a jako ilustrace, když je jako ilustrace označený. Hodí se vedle statistiky, když jde o záměr, ne o četnost. Nehodí se jako jediný podklad trestu, odškodnění nebo populačního pravidla.

Než se z jednotlivé zkušenosti stane obecné tvrzení, má smysl napsat si, co text vlastně je. Hypotéza, ilustrace, nebo pravidlo. Pak přijde jmenovatel, období, populace a primární zdroj. A otázka, kolik tichých případů scéna neukázala, kdo ji vybral a jaký důkaz by byl nutný, aby z ní smělo vzniknout pravidlo.

Síla důkazu se neměří dosahem, délkou citátu ani počtem odkazů. Musí odpovídat velikosti vzorku, metodě a tomu, jak těžké rozhodnutí má unést.

- Kahneman, D. (2011). *Thinking, Fast and Slow.* Tversky a Kahneman (1974), Judgment under Uncertainty, Science. - Taleb, N. N. (2007). *The Black Swan.* Narativní klam a tichý důkaz. - Betsch a kol. (2011). *The Influence of Narrative v. Statistical Information on Perceiving Vaccination Risks.* Medical Decision Making. - The Editors of The Lancet (2010). Retraction článku Wakefielda a kol. z roku 1998. - Lewandowsky a kol. (2020). *The Debunking Handbook.* Wood a Porter (2019) k backfire efektu.

Původně publikováno na jinykontext.cz: https://jinykontext.cz/clanek/pribeh-neni-sam-o-sobe-dukaz