Přiznání ve výslechu ještě nemusí být pravda

Člověk několik hodin opakuje totéž. Neudělal jsem to. Vyšetřovatelé mu nevěří. Ukazují mu věci, které podle jejich slov míří jinam. Vracejí se ke stejným otázkám.

Je unavený. Chce domů. Už nepřemýšlí o tom, co bude za rok. Přemýšlí, jak ukončit příštích deset minut. Pak přijde věta, která pro okolí změní všechno. Dobře. Udělal jsem to.

Pro veřejnost je tím často hotovo. Nevinný člověk se přece nepřizná k závažnému činu, který nespáchal. Nemá to logiku. Jenže psychologie nemusí následovat logiku člověka, který sedí doma s kávou a má čas na rozmyšlenou.

Rozhodnutí ve výslechové místnosti vzniká v jiných podmínkách. Pod stresem, časovým tlakem, autoritou, někdy únavou. Někdy s falešnou představou, že přiznání přinese bezprostřední úlevu.

Falešná přiznání nejsou hypotetický konstrukt. Přehled Saula Kassina a kolegů z roku 2025 shrnuje desítky let laboratorních, terénních a případových studií. Prokazatelně existují lidé, kteří se přiznali k činům, z nichž byli později očištěni. Přesnou četnost v běžné populaci případů věda nezná. Mimo jiné proto, že pravdivost mnoha přiznání nelze nezávisle ověřit.

Proč by to někdo dělal

Otázka zní racionálně. Skrývá v sobě předpoklad, že člověk v tu chvíli optimalizuje dlouhodobý výsledek. Ve stresu může optimalizovat něco jiného. Okamžitý konec nepříjemné situace.

Výzkum rozhodování tomu říká časové diskontování. Vzdálené následky mají v danou chvíli menší subjektivní váhu než okamžitý zisk nebo úleva. Přehled falešných přiznání ten princip spojuje s výslechem. Zejména u mladších lidí a ve stresu může být krátkodobá úleva psychologicky přeceněná vůči tomu, co přijde později.

Neexistuje jen jeden druh

Klasická taxonomie rozlišuje tři základní typy. Dobrovolné, kompliantní a internalizované falešné přiznání. Novější literatura tu mapu zpřesňuje. Jako první orientace pořád stačí.

Dobrovolné znamená, že se člověk k činu přihlásí bez nátlaku. Kompliantní znamená, že ví, že je nevinný, a přizná se, aby ukončil tlak. Internalizované znamená, že začne pochybovat o vlastní paměti. V krajním případě může přijmout představu, že čin skutečně spáchal.

Právě třetí typ je pro běžnou intuici nejznepokojivější. Jak může člověk začít věřit, že udělal něco, co neudělal? Souvisí to s pamětí, se sugestibilitou a s důvěrou v externí zdroj, který působí jistěji než vlastní vzpomínka.

Jedním z nejlépe zkoumaných rizik je konfrontace s nepravdivým důkazem. V laboratorním paradigmatu Kassin a Kiechel obvinili účastníky, že stiskli zakázanou klávesu a shodili počítač. Když spolupracovník experimentátorů nepravdivě tvrdil, že stisk viděl, podíl lidí, kteří podepsali přiznání, vzrostl ze 48 na 94 procent.

Tohle číslo nelze přenést na policejní výslechy. Šlo o laboratoř s nesrovnatelně menšími následky. Experiment ukazuje, že falešný důkaz může kauzálně ovlivnit ochotu nevinného člověka přiznat jednání. Neříká, že 94 procent nevinných se přizná policii.

Slib, který nikdo nevysloví

Další mechanismus je minimalizace. Vyslýchající nabídne morálně mírnější výklad činu, projeví pochopení, nebo situaci rámuje tak, že přiznání působí jako cesta k méně hrozivému výsledku.

Problém je v pragmatické implikaci. Člověk může z věty, která formálně neobsahuje slib, odvodit, že když se přizná, dopadne to pro něj lépe. Přehled z roku 2025 uvádí, že minimalizační taktiky v experimentech zvyšovaly nejen pravdivá přiznání. Relativně ještě víc zvyšovaly ta falešná.

Paradox neviny

Intuitivně bychom čekali, že nevinný člověk bude opatrnější. Některé studie ukazují opak. Kassin to označuje jako fenomenologii neviny. Nevinný člověk může přeceňovat ochrannou sílu vlastní neviny.

V experimentu s modelovým trestným činem byli nevinní účastníci výrazně ochotnější vzdát se amerického práva Miranda než ti, kteří modelový čin skutečně spáchali. 81 procent proti 36 procentům. Je to americký experiment. Na české procesní právo ho nelze mechanicky přenést. Psychologická pointa je širší. Nevinnost sama o sobě nemusí člověka učinit strategicky opatrným.

Neveřejný detail není sám o sobě pečeť

Pokud podezřelý spontánně uvede neveřejný detail místa činu, který nemohl zjistit jinak, je to významné podepření výpovědi. Rozhodující je právě slovo spontánně.

Brandon Garrett při analýze prokázaných falešných přiznání našel překvapivý jev. V rozšířeném souboru 66 případů obsahovalo 62 výpovědí, tedy 94 procent, přesné neveřejné informace o trestném činu. Jak je mohl znát nevinný člověk?

Někdy se k němu informace dostala od svědků nebo z okolí. Jindy ji během výslechu neúmyslně, nebo záměrně, předali vyšetřovatelé. Tomu se říká kontaminace přiznání. Detail v závěrečné výpovědi pak vypadá jako důkaz, který výpověď nezávisle potvrzuje. Ve skutečnosti do ní mohl vstoupit z místnosti.

České právo s tím počítá

Trestní řád v § 2 odst. 5 říká, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Stejný paragraf ukládá postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Ústavní soud v nálezu I. ÚS 864/11 zdůraznil, že obsah doznání se považuje za věrohodný jen tehdy, je-li jeho věrohodnost prokázána dalšími důkazy. Trestní řád současně stanoví, že obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován.

Přiznání tedy není v českém právu konec dokazování. Je jeden z podkladů, který se má ověřit.

Kolik falešných přiznání vlastně existuje

Poctivá odpověď zní, že to přesně nevíme. Nemáme laboratorní štítek u každé skutečné trestní věci.

National Registry of Exonerations uvádí, že 19 z 97 zproštění v roce 2025, tedy 20 procent, zahrnovalo falešné přiznání. Innocence Project ve svém souboru 257 případových vítězství, se stavem ke 14. dubnu 2026, uvádí, že falešná přiznání hrála roli ve 29 procentech těchto případů.

Z toho neplyne, že dvacet nebo devětadvacet procent všech přiznání je falešných. Jde o silně vybrané databáze odhalených justičních omylů. Říkají, že falešné přiznání v odhalených omylech není vzácná kuriozita. Neříkají, jaký podíl má mezi všemi přiznáními, která policie získá.

Cíl výslechu: přiznání, nebo informace

Když je primárním cílem „dostat přiznání“, může být každé další popírání chápané jako překážka. Když je cílem získat co nejvíc ověřitelných informací, výslech vypadá jinak.

Nejnovější metaanalýza zjistila, že konfrontační přístupy oproti metodám zaměřeným na sběr informací snižovaly pravděpodobnost pravdivého přiznání. A výrazně zvyšovaly pravděpodobnost falešného.

Jedno z nejkonzistentnějších doporučení odborné literatury zní nahrávat výslech v celé délce, ne jen výsledné přiznání. Závěrečných deset minut může vypadat klidně, spontánně a detailně. Bez předchozích hodin nevíme, jak jednotlivé informace vznikly, jaké otázky padly, jestli některý detail zazněl už od vyšetřovatele a jak se měnila míra jistoty vyslýchaného.

Jak poznat dobré přiznání

Ne podle emocí. Ne podle toho, jak přesvědčivě člověk působí. A už vůbec ne jen podle podpisu.

Silné přiznání má něco navíc. Nezávislé podepření. Obsahuje správné informace, které podezřelý nemohl získat od vyšetřovatelů, z médií ani z okolí. Sedí na objektivní stopy. Vysvětluje neznámé části události. A vede k důkazu, který policie dosud neznala.

Užitečná otázka proto nezní, jestli se přiznal. Zní, které části přiznání dokážeme ověřit, aniž bychom jako důkaz použili samotné přiznání.

Existence falešných přiznání není důvod zpochybňovat každé přiznání. Je důvod nebrat dvě slova „přiznal se“ jako tečku. Mají být dvojtečka.

Zdroje

- Kassin, S. M. a kol. (2025). Police-Induced Confessions, 2.0. Law and Human Behavior, 49(1), 7–53.
- Garrett, B. L. Analýza neveřejných detailů v prokázaných falešných přiznáních, soubor 66 případů.
- National Registry of Exonerations (2026). Výroční zpráva za rok 2025. Innocence Project, soubor 257 případů, stav k 14. dubnu 2026.
- Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, § 2 odst. 5. Ústavní soud, nález I. ÚS 864/11.

Původně publikováno na jinykontext.cz: https://jinykontext.cz/clanek/kdyz-priznani-neni-dukazem-pravdy