Všichni chtějí váš názor. Dokud jim ho skutečně neřeknete.

Představte si večerní rozhovor. Druhý člověk si postěžuje na šéfa. Vy okamžitě navrhnete změnu zaměstnání, asertivní vyjednávání, úpravu životopisu a pro jistotu rekvalifikaci. Ještě nedopil čaj a vy už mu založili novou kariéru.

Pak přijde: „Ty mě vůbec neposloucháš.“ To vás zaskočí. Vždyť jste právě zdarma odvedli práci menší poradenské společnosti.

Jenže naslouchat někomu a opravovat jeho život není automaticky totéž. V titulu je samozřejmě nadsázka. Ne všichni chtějí souhlas a ne každý odmítnutý názor je nevděk. Někdy se pouze minou dvě představy o tom, k čemu rozhovor slouží.

„Dneska to bylo hrozné“ může znamenat několik věcí. Potřebuji se vymluvit. Potřebuji vědět, že nejsem sám. Chci si srovnat, co se vlastně stalo. Nebo opravdu hledám řešení. Z jedné věty to nemusíte poznat. Telepatie se bohužel pořád prodává bez záruky.

Když začnete radit moc brzy, můžete odpovídat na otázku, kterou nikdo nepoložil. Druhý mluví o ponížení, vy o efektivitě. On o strachu, vy o třech možnostech dopravy. Obojí může být důležité. Jen právě běží každý na jiné poradě.

Organizace Samaritans ve svých doporučeních pro podporu druhých zdůrazňuje naslouchání, trpělivost a otevřené otázky; není nutné přinést hotové řešení.[1] Z toho neplyne zákaz rad. Plyne z toho příjemná možnost nebýt neustále opravářem celého vesmíru.

Zkuste se zeptat: „Co by ti teď ode mě nejvíc pomohlo?“ Když je to příliš široké, nabídněte možnosti: „Mám poslouchat, pomoct ti to promyslet, nebo říct svůj názor?“

Důležitý je tón. „Chceš pravdu, nebo se chceš zase jen litovat?“ není stejná technika v odvážnějším provedení. To je útok s nalepeným otazníkem. Stejně tak netrvejte na tom, aby člověk v rozrušení nejprve profesionálně specifikoval své komunikační požadavky.

Můžete začít prostě: „To zní fakt nepříjemně. Co se stalo potom?“ Teprve po chvíli ověřit, zda se hodí přejít k řešení. Někdy se potřeba v průběhu rozhovoru změní. Před deseti minutami chtěl člověk poslouchat, teď už chce nápad. To není rozpor. To je rozhovor.

Častá obava zní: když neodporuji hned, potvrzuji nesmysl. Nemusíte. Dá se uznat prožitek, aniž byste schválili všechny závěry. „Chápu, že tě to naštvalo“ není totéž jako „tvůj kolega je bezpochyby zločinec a zaslouží si vyhoštění“.

Když má zaznít jiný pohled, pomůže svolení: „Mám k tomu ještě jednu možnost vysvětlení. Chceš ji slyšet?“ Pak nabídněte možnost, ne rozsudek. „Nevíme, proč neodpověděl“ je poctivější než „určitě to nemyslel špatně“. Ani konejšení nemá vyrábět jistotu z nedostatku informací.

A máte-li jiný názor na důležitou věc, nemusíte ho navždy schovávat. Podpora není povinnost přikyvovat všemu. Jen bývá užitečné nejprve vědět, zda se bavíte o pocitu, o faktech, nebo o rozhodnutí, které teprve přijde.

Naslouchat neznamená být kdykoli dostupný a snést cokoli. „Teď už jsem vyčerpaný, ale zítra si na to sedneme“ může být poctivější než půl hodiny otráveného předstírání. Čas nabídněte reálně, ne jako elegantní způsob zmizení.

Při bezprostředním ohrožení bezpečí je navíc důležitější zajistit pomoc než zdokonalovat styl rozhovoru. Běžná komunikační rada není krizový plán. A dlouhodobě škodlivé zacházení nezmizí jen tím, že se všichni naučí lépe formulovat věty.

Pro obyčejné večerní stížnosti ale často stačí méně. Nechte člověka domluvit. Ověřte, co potřebuje. A teprve potom vytahujte nářadí.

Možná zjistíte, že váš nejlepší příspěvek nebyla geniální rada. Bylo to deset minut, během kterých nikdo nemusel obhajovat, proč má vůbec těžký den.

Nejdřív zjistěte zadání

Zkuste větu: Chceš, abych teď hlavně poslouchal, pomohl ti srovnat možnosti, nebo řekl svůj názor? Není to dotazník k vyplnění. Je to pozvánka domluvit se, co by skutečně pomohlo.

Zdroje a souvislosti