Zločinnost může klesat a strach přesto růst

Na tiskové konferenci se objeví klesající křivka. Policie říká, že v celé republice evidovala míň trestných činů než před rokem. O pár hodin později stojí na jednání městské části žena, která už po setmění nechodí podchodem u nádraží. Rodiče si v místní skupině posílají záběry rvačky. Někdo napíše: a potom nám budou tvrdit, že je bezpečno.

Na první pohled si musíme vybrat. Buď lidé přehánějí, nebo instituce schovávají realitu za tabulky. Ve skutečnosti mohou být policejní graf, zkušenost té ženy i nervozita rodičů pravdivé najednou. Neodpovídají na stejnou otázku.

Statistika kriminality je mapa toho, co prošlo institucí. Pocit bezpečí je mapa toho, jak se lidé pohybují světem. Obě mapy mohou být přesné a mít jinou legendu.Velikost té mezery se liší podle druhu činu. Česká viktimizační studie z roku 2019 se dívala na poslední sledované incidenty. Policii lidé oznámili 92 procent krádeží auta. U fyzického napadení to bylo 31 procent. U sexuálního napadení 21 procent. U domácího násilí 17 procent. U stalkingu 12 procent. U podvodu při internetovém nákupu se škodou osm procent.

Tahle čísla nejsou odhad dnešního výskytu. Ukazují něco jiného. Neexistuje jedna

Otázka, jestli roste kriminalita, v sobě schovává víc otázek. Přibylo jednání, které naplňuje znaky trestného činu? Přibylo obětí? Přibylo oznámení? Přibylo skutků, které policie zaregistrovala? Nebo se změnil pocit, že člověk může v klidu použít ulici, park nebo tramvaj?

Tyhle veličiny spolu souvisejí. Nejsou zaměnitelné. Skutečný výskyt trestné činnosti nevidíme přímo. Část incidentů nikdo nerozpozná. Část oběti neoznámí. Část oznámených událostí se do konečné tabulky nedostane ve stejné podobě.

Policejně evidovaná kriminalita není falešná verze reality. Je to důležitý úřední ukazatel. Říká, o jakých skutcích se policie dozvěděla a které za daných pravidel zapsala. Není to seznam všech činů. Není to ani seznam pravomocných odsouzení.

Mezi událostí a ročním součtem je několik kroků. Někdo musí incident poznat. Musí se rozhodnout, že ho oznámí. Musí ho popsat a někdy doložit. Instituce ho musí zařadit.

univerzální míra nenahlášení. Dvě kategorie se stejným skutečným výskytem mohou vytvořit úplně jiný počet policejních záznamů.

Když oběti začnou instituci víc důvěřovat, nebo když specializovaný útvar odhalí víc případů, registrovaná kriminalita může stoupnout, aniž by stejným tempem stoupl skutečný výskyt. A naopak. Pokles důvěry nebo rezignace poškozených může statistiku stlačit dolů, i když se každodenní zkušenost nezlepšila.

V roce 2025 policie v Česku registrovala 170 051 skutků. Meziročně o 1,9 procenta míň. Násilná kriminalita přitom nepatrně vzrostla na 13 752 skutků. Takzvaná mravnostní kriminalita vzrostla o 8,8 procenta na 3 695 skutků. Pokles celku táhly jiné části součtu.

Celkový počet navíc neměří společenskou újmu. Jeden méně závažný majetkový čin a jeden násilný čin vstoupí do součtu jako dvě jednotky. Jejich dopad srovnatelný být nemusí.

Dlouhá řada ukazuje jiný obraz. Mezi lety 2002 a 2023 klesl počet registrovaných skutků zhruba z 372 tisíc na 181 tisíc. Ve srovnatelných průzkumech zároveň vzrostl podíl lidí, kteří se v Česku cítili bezpečně, ze 45 na 82 procent. Česká data tedy nepodporují jednoduchou větu, že veřejnost bez ohledu na realitu pořád víc propadá strachu.

Ani tahle řada není dokonale srovnatelná. Měnila se hranice škody i policejní klasifikace. Část zlomu může popisovat skutečnou změnu. Část změnu měřidla.

Celostátní průměr je potřeba k řízení státu. Nikdo v něm ale nebydlí. Člověk chodí po několika trasách, v určitých hodinách, v konkrétním prostředí.

Obyvatel čtvrti může oprávněně říct, že se to zhoršilo, i když číslo za celou republiku klesá. V jeho okolí mohl vzrůst právě ten druh činu, kterého se bojí. Mohlo se zhoršit osvětlení, večerní doprava nebo to, že na ulici někdo je. Hlasité konflikty, obtěžování, nepořádek nebo zavřené provozovny mění čitelnost místa dřív, než se pohne policejní statistika.

V českých průzkumech je vidět rozdíl mezi zemí a bydlištěm. V roce 2023 hodnotilo bezpečí v místě bydliště kladně 91 procent lidí. Bezpečí v celé republice 82 procent. To samo nedokazuje vliv médií. Ukazuje, že blízké a vzdálené prostředí soudíme z jiných informací.

Pocit bezpečí není špatně spočítaná kriminalita. Nereaguje jen na pravděpodobnost napadení. Hraje v něm roli závažnost možného následku, vlastní zranitelnost, pocit kontroly a důvěra, že v nouzi někdo přijde.

Obavy mohou být funkční, když vedou k přiměřené opatrnosti. Mohou být i na škodu, když člověku dlouhodobě berou pohyb, vztahy a veřejný prostor. A jeden průzkum se ptá na odhad pravděpodobnosti, jiný na četnost obav, další na pocit zranitelnosti. Bez kontroly otázky se výsledky nedají jen sečíst.

Výrazný případ se vybaví rychleji než stovky klidných dnů. Média a sítě umí jednu událost přinést mnohokrát. Jako video, komentář, reakci politika, další sdílení, varování v místní skupině. Člověk tak může mít s jedním incidentem hodně informačních kontaktů.

To neznamená, že média automaticky lžou. Ani že obavy jsou neoprávněné. Viditelnost je filtr. Umí jeden případ zesílit víc, než odpovídá jeho četnosti. Umí taky otevřít problém, který se dlouho přehlížel, a povzbudit oběti, aby ho oznámily.

Policejní počty ovlivňují právní definice, ochota oznamovat i policejní praxe. Nový trestný čin, širší definice nebo cílená akce mohou počet zvednout. Vyšší práh škody nebo pokles důvěry ho mohou snížit. Eurostat proto upozorňuje, že mezinárodní srovnání kriminality naráží právě na rozdílné definice, míru oznamování a způsob evidence.

Skepse je oprávněná, když instituce ukáže jen celkový součet a zamlčí změnu kategorií. Stejně oprávněná je skepse vůči kampani, která z růstu jedné kategorie odvodí, že se bezpečnost zhroutila. Často se nefalšuje samotné číslo. Přehání se rozsah závěru, který z něj má plynout.

Pocit ohrožení se nehodí k přesnému odhadu počtu trestných činů. Může ale ukazovat kvalitu veřejného prostoru.

Park může mít míň napadení proto, že je bezpečnější. Může jich mít míň taky proto, že se mu lidé začali vyhýbat. Potenciálních obětí ubude a statistika se zlepší za cenu toho, že místo přestalo sloužit. U domácího nebo sexuálního násilí to může být obráceně. Počet zapsaných případů roste ve chvíli, kdy oběti míň váhají a instituce jednání líp poznají. Tabulka se zhorší. Schopnost problém vidět se může zlepšit.

Otázka, jestli je dnes bezpečněji, je bez doplnění moc neurčitá. Bezpečněji kde, pro koho, před čím a podle jakého měřítka?

Poctivá odpověď vzniká spojením víc zdrojů. Policejní evidence, viktimizační průzkumy, místní data, průzkumy pocitu bezpečí a informace o tom, jestli se změnil zákon nebo způsob evidence. Teprve jejich průsečík ukáže, jestli se změnil skutečný výskyt, schopnost problém zachytit, nebo způsob, jakým lidé vnímají své okolí.

Policie ČR. Vývoj registrované kriminality v roce 2025.

Český statistický úřad. Registrované trestné činy, dlouhá řada.

CVVM, Sociologický ústav AV ČR. Pocit bezpečí, šetření 2023 a květen 2025.

Roubalová, M., Holas, J., Kostelníková, Z. a Pešková, M. (2019). Oběti kriminality. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

Gray, E., Jackson, J. a Farrall, S. (2011). Feelings and Functions in the Fear of Crime. British Journal of Criminology.

Původně publikováno na jinykontext.cz: https://jinykontext.cz/clanek/zlocinnost-muze-klesat