Článek
Úvod: Cena za absolutní dokonalost
Ve světě vrcholového sportu, kde se hranice lidských možností posouvají o milimetry a setiny sekundy, se často skloňuje slovo „oběť“. Sportovci obětují své mládí, fyzické zdraví, sociální vazby, někdo i vzdělání na oltář výkonu. Příběh rodiny Ingebrigtsenových však tuto definici oběti posouvá do zcela jiných rovin – temnějších, morálně složitějších a psychologicky devastujících. Tato norská běžecká dynastie v posledním desetiletí radikálně přepsala historické tabulky světových rekordů na středních a dlouhých tratích. To, co začalo jako fascinující, médii milovaný příběh o třech bratrech – Henrikovi, Filipovi a Jakobovi – a jejich samorostlém, excentrickém otci a trenérovi Gjertovi, se postupem času proměnilo v moderní antické drama o totální kontrole, všudypřítomném strachu a fyzickém i psychickém násilí.
Co vlastně byl „Team Ingebrigtsen“ a jak na něj lze nahlížet? Nelze totiž chápat sportovní výkon bez pochopení tréninkové metodiky, a nelze chápat tréninkovou metodiku bez analýzy psychologického prostředí, v němž byla aplikována. Zcela zásadní otázkou ale stále zůstává: Jsou bratři Ingebrigtsenovi produktem geniálního, vědecky podloženého tréninkového systému, nebo jsou to v první řadě přeživší tyranského režimu, který si nakonec vybral svou krutou daň?
Architektura úspěchu – Mýtus o Gjertovi
Kdo vlastně je Gjert Ingebrigsten, muž jehož média a sportovní veřejnost postavila na vrchol piedestalu? Otec sedmi dětí bez jakýchkoliv předchozích formálních zkušeností s atletikou či trenérstvím, pracující původně v logistice, byl léta vykreslován jako excentrický génius samouk. Muž, který údajně „hacknul“ kód vytrvalostního tréninku a svou intuicí porazil systém. Realita, jak se ukazuje při hlubším zkoumání tréninkových deníků a fyziologických dat, je však prozaičtější a zároveň brutálnější. Úspěch nebyl postaven na inovaci v pravém slova smyslu, ale na extrémní, až nelidské disciplíně při aplikaci již existujících principů.
U soudu v roce 2025 Gjert Ingebrigtsen sebevědomě prohlásil: „Tento systém je můj a jen můj. Nikdo ho neovlivnil, interně ani externě.“ Historická fakta a svědectví odborníků však ukazují zcela jiným směrem. Skutečným intelektuálním otcem a architektem metodiky, kterou dnes svět zná jako „norská škola“, je Marius Bakken, bývalý norský elitní běžec na 5000 metrů a vystudovaný lékař.
Bakken již v 90. letech a na počátku nového milénia prováděl na sobě samém rozsáhlé tréninkové experimenty. Studoval tréninkové metody keňských běžců přímo v Africe, kombinoval je s vědeckými poznatky o metabolismu laktátu a hledal optimální rovnováhu mezi objemem a intenzitou. Byl to právě Bakken, kdo syntetizoval a v praxi ověřil koncept tréninku „dvojitého prahu“ (double threshold training) – tedy dvoufázového tréninku v oblasti anaerobního prahu v jeden den. Gjert Ingebrigtsen tuto metodiku nevymyslel. Osvojil si ji a systematizoval pro potřeby svých synů. Aplikoval ji však s takovou důsledností a rigiditou, jakou by si sám Bakken pravděpodobně nikdy nedovolil. Zatímco Bakken byl vědec-experimentátor, Gjert se stal procesním inženýrem a dozorcem, který tento systém zavedl jako neměnný zákon se všemi jeho klady a zápory.
Co vlastně je ta norská škola?
Tuto tréninkovou metodu jsem již rozebíral v článku o Olav Aleksandrovi Bu a jeho triatlonovém tréninku. Stejně jako u Blummenfelta, nebo Idena, i zde platí, že úspěch bratrů Ingebrigtsenových nestojí na magii, genetické mutaci či tajných doplňcích stravy. Stojí na extrémní, daty řízené kontrole intenzity, která umožňuje sportovci trénovat více, než bylo dříve považováno za fyziologicky možné. Klíčové pilíře tohoto systému, které Gjert dovedl k absolutnímu extrému, jsou následující:
A. Objem a intenzita: paradigma kontrolované únavy
Elitní norští běžci, včetně Jakoba a jeho bratrů, absolvují týdně v přípravném období objem mezi 160 až 180 km. Co je však zásadní a co odlišuje tento model od tradičních přístupů (např. Lydiardova škola), je distribuce intenzity. Většina tohoto objemu není tvořena pomalým regeneračním klusem, ale ani zničujícím anaerobním tréninkem do vyčerpání. Jde o obrovské množství práce v přesně definované „šedé zóně“ těsně pod anaerobním prahem.
B. Dvojitý práh (Double Threshold): Jádro systému
Toto je ona pověstná „tajná zbraň“. Běžci v norském modelu absolvují trénink na úrovni anaerobního prahu dvakrát denně, typicky v úterý a ve čtvrtek. Cílem je maximalizovat čas strávený v této specifické intenzitě během jednoho mikrocyklu (týden), aniž by došlo k takovému svalovému poškození, které by vyžadovalo více dní na regeneraci.
- Dopolední fáze: Zaměřuje se na delší intervaly s nižší intenzitou laktátu. Typicky se jedná o intervaly v trvání 6 až 10 minut (např. 5x6 min nebo 3x10 min). Cílová hladina laktátu se zde pohybuje striktně pod 2.0 - 2.5 mmol/L. To odpovídá tempu zhruba maratonu až půlmaratonu.
- Odpolední fáze: Následuje o několik hodin později a skládá se z kratších intervalů s vyšší intenzitou, ale stále pod kritickou hranicí akumulace laktátu. Typické jsou série jako 25x400m nebo 10x1000m s krátkými pauzami (30-60 sekund). Cílová hladina laktátu je zde vyšší, ale stále přísně kontrolovaná do 3.5 mmol/L (maximálně 4.0 mmol/L v závěru).
C. Forenzní kontrola laktátu: vyloučení pocitů
V systému Gjerta Ingebrigtsena nebylo místo pro pocity ("dnes se cítím dobře, poběžím rychleji"). Běžci se během tréninku, často po každém intervalu nebo sérii, bodají do prstu či ucha, aby změřili aktuální hladinu laktátu v krvi. Tento údaj je zákonem, určuje vše ostatní. Pokud je laktát příliš vysoký, musí běžec zpomalit, i kdyby se cítil skvěle. Cílem není běžet co nejrychleji, ale udržet se v přesném fyziologickém okně. Marius Bakken ve svých analýzách zjistil, že pro dlouhodobý rozvoj je ideální držet laktát spíše pod 3.0 mmol/L než na klasických učebnicových 4.0 mmol/L, což umožňuje rychlejší regeneraci a vyšší objem kvalitní práce.
Tato metodika transformuje trénink z umění na inženýrství. Odstraňuje riziko „přepálení“ tréninku egem sportovce. Ale zároveň vyžaduje, aby sportovec fungoval jako stroj, který ignoruje své instinkty a podřizuje se číslům na displeji laktátmetru. První otázka kterou si zde můžeme klást je: kam se ale poděla radost ze sportu? Tento systém totiž vyžaduje nelidskou disciplínu. Není to o tom „zničit se“ v jednom heroickém tréninku, ale o schopnosti opakovat tuto vysokou, monotónní zátěž den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem. A právě zde vstupuje do hry klíčová role Gjerta Ingebrigtsena – nikoliv jako vynálezce norské metody tréninku, ale jako jejího absolutního, nekompromisního a nelítostného vymahatele, který nedovolil sebemenší odchylku.
Praskliny v dokonalém obrazu – od reality show k realitě násilí
V letech 2016 až 2021 se rodina Ingebrigtsenových stala nejen sportovními, ale i mediálními miláčky Norska. Reality show Team Ingebrigtsen, vysílaná veřejnoprávní stanicí NRK, lámala rekordy sledovanosti a stala se kulturním fenoménem. Seriál nabízel divákům „autentický“ pohled do života rodiny posedlé úspěchem. Gjert byl vykreslován jako prototyp přísného, hlučného, někdy cholerického, ale v jádru milujícího a obětavého otce, který „pro úspěch svých dětí udělá cokoliv“. Diváci se smáli jeho výbuchům vzteku nad špatně změřeným časem nebo zapomenutou lahví s pitím, považujíce to za svérázný projev otcovské lásky a trenérské vášně. Zpětně, ve světle soudních výpovědí z roku 2025, se však tyto scény jeví zcela jinak. Nejde o komické momenty, ale o dokumentaci patologického chování.
Incident s ručníkem: bod zlomu
K definitivnímu a nevratnému rozkolu v rodině došlo v lednu 2022. Paradoxně, spouštěčem nebyl spor o tréninkové plány mistrů světa Jakoba či Filipa, ani hádka o peníze, ale incident týkající se nejmladší sestry, Ingrid (tehdy 15leté). Podle detailních soudních spisů a svědectví došlo k hádce ohledně tréninku. Gjert, posedlý kontrolou nad sportovní aktivitou všech svých dětí, nechtěl Ingrid dovolit, aby vynechala trénink a šla si hrát s kamarády. Když odmítla jít běhat, situace eskalovala. Gjert v záchvatu vzteku udeřil svou dceru do obličeje mokrým ručníkem.
Tento zdánlivě banální předmět – mokrý ručník – se stal symbolem konce jedné éry a nástrojem, který rozbil rodinné impérium. Úder byl dostatečně silný, aby zanechal na tváři dospívající dívky viditelnou červenou stopu. Ingrid, vědoma si závažnosti situace, si zranění vyfotografovala a utekla do domu svého bratra Henrika. Tato fotografie se o tři roky později stala klíčovým, nezvratným důkazem u soudu, který vedl k Gjertovu odsouzení. Pro Jakoba a jeho bratry, kteří byli svědky a oběťmi otcova chování po celá desetiletí, to byl moment, kdy si řekli „dost“. V únoru 2022, krátce po incidentu, veřejně oznámili, že Gjert končí jako jejich trenér. Zpočátku jako důvod uvedli „zdravotní důvody“ a „únavu“, nicméně udělali to, aby chránili rodinné soukromí a především svou nezletilou sestru.
Prolomení mlčení a mediální válka
Křehké příměří ale nevydrželo dlouho. Gjert, neschopen akceptovat ztrátu kontroly a postavení, se pokoušel vrátit do struktur norského svazu a začal trénovat konkurenčního norského běžce Narve Gilje Nordåse. To bratry vyprovokovalo k akci. Cítili, že pokud nepromluví, otec bude nadále manipulovat veřejným míněním a ohrožovat jejich psychickou rovnováhu. V říjnu 2023 se rozhodli pro radikální krok a zveřejnili v největším norském deníku VG otevřený dopis, ve kterém otce přímo obvinili z „fyzického násilí a hrozeb“ jako systematické součásti jejich výchovy.
„Vyrůstali jsme s otcem, který byl velmi agresivní a ovládající a který používal fyzické násilí a výhrůžky jako součást své výchovy. Stále cítíme nepohodlí a strach, který v nás je od dětství… Nějak jsme to přijali. Žili jsme s tím a v dospělosti jsme se posunuli dál. Alespoň jsme si to mysleli. Zpětně si uvědomujeme, že to bylo naivní. Ale před dvěma lety stejná agrese a fyzické tresty udeřily znovu. Byla to poslední kapka, která nechala pohár přetéct.“ — Úryvek z prohlášení Jakoba, Filipa a Henrika Ingebrigtsenových v deníku VG.
Toto prohlášení mělo efekt atomové bomby. Okamžitě spustilo policejní vyšetřování, vedlo k obžalobě a následně k jednomu z nejsledovanějších a nejemotivnějších soudních procesů v moderní norské historii.
Soudní proces 2025
Soudní proces u okresního soudu v Sør-Rogaland, který probíhal od března do května 2025, se stal veřejnou pitvou rodinných vztahů. Odhalil drastický kontrast mezi nablýskaným veřejným obrazem sportovních hrdinů a jejich soukromým utrpením v „domě bolesti“. Prokuratura obžalovala Gjerta Ingebrigtsena z trestného činu domácího násilí v rodině, konkrétně ve vztahu k Jakobovi a Ingrid. Gjertovi hrozilo až šest let vězení, což jen podtrhovalo závažnost obvinění. Svědectví Jakoba i Ingrid jsou nemilosrdná:
Svědectví Jakoba Ingebrigtsena:
Jakobova výpověď u soudu byla médii popsána jako „čtyři hodiny líčení násilí a strachu“. Olympijský šampion, který na dráze působí jako nezničitelný stroj, se v soudní síni zhroutil do role zranitelného syna popisujícího atmosféru neustálého strachu a teroru
- Incident s koloběžkou: Jakob detailně popsal traumatický zážitek z dětství (cca 8-9 let), kdy spadl z koloběžky. Místo útěchy ho otec v záchvatu vzteku, že riskuje zranění, surově kopl do břicha, když ležel na zemi.
- Bití do hlavy: Popsal další incident, kdy ho otec opakovaně bil pěstmi do hlavy, zatímco na něj křičel, což v něm zanechalo pocit naprosté bezmoci.
- Psychický teror a výhrůžky: Gjert údajně používal extrémní verbální násilí. Vyhrožoval synovi, že ho "ubije k smrti" a nazýval ho "teroristou", "násilníkem" a "hlupákem“, kdykoliv se Jakob pokusil o odpor nebo projevil vlastní názor.
- Zákaz vztahu: Jakob vypověděl, že otec se snažil zničit jeho vztah s jeho nynější manželkou Elisabeth. Když se v 18 letech chtěli sestěhovat, Gjert reagoval agresivně a označil je oba za "teroristy", kteří ničí jeho sportovní kariéru.
- Psychologický dopad: V jednom z nejemotivnějších momentů procesu Jakob přiznal: „Je trapné být obětí domácího násilí... Vím, co jsem s obžalovaným zažil od doby, kdy jsem byl malý kluk, a nemám důvod lhát. Je to pro naši rodinu ostudné a nezapadá to do obrazu, který o sobě a své rodině máte.“. Popsal, jak ho otec naučil systematicky potlačovat emoce, aby přežil, což mu nyní působí vážné potíže v osobním životě a vztazích.
Svědectví Ingrid Ingebrigtsenové:
Ingrid, která byla v době incidentu s ručníkem nezletilá, poskytla svědectví o tom, jak ji otec nutil k výkonům i přes zdravotní potíže. Vypověděla, že ji otec nutil pokračovat v běhu na pásu v rodinném sklepě, i když měla akutní dýchací potíže a neměla u sebe léky na astma. „Skočila jsem z pásu, utekla do pokoje a snažila se dýchat,“ popsala soudu. Incident s ručníkem v roce 2022 popsala jako vyvrcholení dlouhodobého útlaku, kdy se cítila „uvězněná ve vlastním domě“ a „zcela zastrašená“.
Role matky Tone:
Matka Tone Ingebrigtsenová, dlouhá léta tichá postava v pozadí, vypovídala za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti médií, snad aby uchránila zbytky soukromí. Její role byla v průběhu let popisována jako „submisivní“ a snaha „udržet rodinu pohromadě za každou cenu“. Ačkoliv se v některých případech snažila zasáhnout a tlumit Gjertovu agresi, její neschopnost manžela zastavit a ochránit děti byla pro oběti dalším zdrojem bolesti a pocitu zrady.
Strategie obhajoby: Zpochybňování a kontext
Gjertova obhajoba, vedená prominentním norským právníkem Johnem Christianem Eldenem, zvolila agresivní strategii založenou na několika pilířích:
- Kategorické popření: Gjert přiznal, že byl přísný a náročný trenér, ale kategoricky popřel jakékoliv fyzické násilí či týrání. Tvrdil, že jeho metody byly nezbytné pro dosažení světových výkonů.
- Využití TV show jako alibi: Obhajoba paradoxně využila klipy z reality show Team Ingebrigtsen. Promítala v soudní síni scény, kde se rodina směje nebo spolupracuje, a argumentovala, že pokud by v rodině docházelo k systematickému, brutálnímu týrání, televizní štáb, který s nimi trávil tisíce hodin, by si toho musel všimnout nebo by to kamery zachytily. Ingrid však oponovala, že "když se zapnuly kamery, chování se změnilo" a že některé scény byly inscenované.
- Kulturní a sportovní kontext: Gjert se hájil tím, že vychovával budoucí olympijské šampiony a že elitní sport vyžaduje jiný přístup – "tradiční a patriarchální model" výchovy, který nelze posuzovat měřítky běžné rodiny.
- Zpochybnění paměti: Právníci systematicky útočili na důvěryhodnost vzpomínek z raného dětství, zejména v případě Jakoba. Poukazovali na nedostatek přímých fyzických důkazů (lékařské zprávy, policejní záznamy) z doby před 10-15 lety a naznačovali, že vzpomínky mohou být zkreslené časem nebo ovlivněné vzájemnými rozhovory bratrů.
Rozsudek: hořké vítězství
V červnu 2025 vynesl soud rozsudek, který byl pro mnohé právní experty i veřejnost rozporuplný, ale právně pochopitelný:
- Odsouzení (Ingrid): Gjert byl shledán vinným z napadení dcery Ingrid (incident s ručníkem). Důkazy v tomto bodě byly nezvratné – existovala fotografie zranění, textová zpráva s omluvou, kterou Gjert poslal druhý den ("Omlouvám se z celého srdce... Slibuji, že už na tebe nikdy v životě nezvýším hlas"), a svědectví. Za tento čin dostal podmíněný trest odnětí svobody na 15 dní a povinnost zaplatit odškodné 10 000 NOK (cca 21 000 Kč).
- Zproštění (Jakob): V bodech obžaloby týkajících se týrání Jakoba byl Gjert zproštěn viny. Soud konstatoval, že ačkoliv Jakobovu výpověď a výpovědi ostatních bratrů považuje za "věrohodné", v trestním právu platí presumpce neviny a princip in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). Vzhledem k tomu, že šlo o události staré mnoho let, ke kterým neexistovaly přímé forenzní důkazy, soud dospěl k závěru, že existuje "rozumná pochybnost" o tom, zda jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu týrání v takovém rozsahu, jak byl žalován.
Právnička Jakoba, Mette Yvonne Larsen, po rozsudku zdůraznila klíčový aspekt: Ačkoliv verdikt zní jako zproštění v bodech týkajících se Jakoba, soud de facto v odůvodnění uznal, že Jakob nelhal. Konstatoval věrohodnost jeho výpovědi, pouze narazil na důkazní nouzi v trestněprávní rovině. Pro Jakoba to tak bylo hořké vítězství – soud potvrdil jeho integritu, ale jeho otec odešel ze soudní síně s minimálním, symbolickým trestem, a dokonce se v médiích prohlásil za „vítěze procesu“.
Pád impéria
Soudní rozsudek neukončil válku v klanu Ingebrigtsenů, pouze ji přesunul zpět tam, kde začala – na atletické ovály. Konflikt mezi otcem a syny rozštěpil norskou atletiku na dva nesmiřitelné tábory a vytvořil toxické prostředí, které začalo požírat sportovní výkony všech zúčastněných.
Poté, co byl Gjert svými syny vyhozen, našel si nový nástroj, jak dokázat svou nepostradatelnost. Ujal se trénování Narve Gilje Nordåse, do té doby průměrného norského běžce. Pod Gjertovým vedením se Nordås raketově zlepšil. Na MS 2023 v Budapešti šokoval svět ziskem bronzové medaile na 1500 m, kde finišoval těsně za stříbrným Jakobem.
Tento úspěch Gjert interpretoval jako důkaz, že „jeho systém“ funguje nezávisle na talentu jeho synů. Vztah mezi Jakobem a Nordåsem se proměnil v otevřenou „studenou válku“. Nordås veřejně a ostře kritizoval norský svaz za to, že Gjertovi neudělil akreditaci na šampionáty, a situaci nazval „korupcí“ a „diktaturou bratrů Ingebrigtsenových“. Jakob naopak demonstrativně odmítal Nordåsovi gratulovat a v médiích ho ignoroval. Na MS v Budapešti údajně dokonce odmítl být s ním v jedné místnosti – ať už na hotelu, nebo v rozcvičovacím prostoru. Gjert dokonce u soudu vypověděl, že Jakob se aktivně pokusil zablokovat Nordåsovu účast na prestižním mítinku Bislett Games v Oslu, což Jakob i pořadatelé popřeli. Nordås se tak stal pro Gjerta „proxy bojovníkem“ v boji proti vlastním synům.
Sportovní dopady traumatu: Selhání v Paříži a katastrofa v Tokiu
Zatímco právní a mediální bitva zuřila naplno, Jakobova aura neporazitelnosti a strojové přesnosti začala praskat. Dlouhodobý stres z procesu, mediální tlak a absence otcovy (byť tyranské) pevné ruky při řízení taktiky se musely projevit.
Olympijské hry Paříž 2024
Ve finále na 1500 m v Paříži byl Jakob jasným favoritem. Závod však skončil šokem – skončil až čtvrtý, bez medaile. Analýza závodu ukazuje na fatální taktické selhání, které by se pod Gjertovým vedením pravděpodobně nestalo. Jakob přepálil začátek, první kolo proběhl za 54.82 sekundy ve snaze zlomit soupeře hrubou silou a zbavit se jich. Tato strategie „front-runningu“ ho však stála příliš mnoho sil. V cílové rovince, kde obvykle dominuje, tak „narazil do zdi“ a byl předstižen Cole Hockerem, Joshem Kerrem a Yaredem Nugusem. Jakob po závodě přiznal, že se cítil „příliš silný“ a nedokázal správně odhadnout tempo – klasický příznak ztráty vnější korekce. Ačkoliv si o pár dní později spravil chuť dominantním zlatem na 5000 m, 1500 m pro něj zůstalo traumatem a důkazem, že bez otce může ztrácet svou taktickou genialitu.
Mistrovství světa Tokio 2025: Totální kolaps
Pokud byla Paříž varováním, Tokio 2025 bylo katastrofou. Jakob Ingebrigtsen, obhájce titulu na 5000 m a olympijský vítěz, vypadl v rozběhu na 1500 metrů. Bylo to poprvé v jeho profesionální kariéře, kdy nepostoupil do dalšího kola na velké akci. Skončil 8. ve svém rozběhu s časem 3:37.84. Jako oficiální důvod uvedl zranění Achillovky a „chybějící přípravu“ po zimní pauze, ale načasování – těsně po skončení vyčerpávajícího soudního procesu a v době, kdy se snažil trénovat sám – naznačuje spíše komplexní psychosomatický a tréninkový kolaps. Ve finále na 5000 m, do kterého se stěží kvalifikoval, pak skončil až na 10. místě, což byl pro běžce jeho kalibru debakl. Pro srovnání, Narve Gilje Nordås, stále trénovaný Gjertem, postoupil do semifinále 1500 m, ačkoliv do finále se těsně nedostal.
Morální dilema norského zázraku
Otázka, zda jsou bratři Ingebrigtsenovi géniové, nebo produkty tyrana, bohužel nemá jednoduchou, černobílou odpověď. Jsou obojím, a tyto dvě polohy jsou neoddělitelně spjaty.
Gjert Ingebrigtsen není génius tréninkové fyziologie. Tím byl a je Marius Bakken. Gjert byl však „géniem“ disciplíny, implementace a psychologické manipulace. Dokázal vzít extrémně náročný vědecký systém a vynutit jeho dodržování u svých synů s takovou brutalitou a důsledností, že vytvořil biologické stroje na vítězství. Bez Gjertovy autoritářské ruky, bez oněch 180 km týdně a laktátometru na nočním stolku, by Jakob pravděpodobně nikdy nedosáhl takové úrovně výkonnosti v tak mladém věku. Systém vyžadoval absolutní poslušnost, kterou si Gjert zajistil strachem.
Cena za tento úspěch je však devastující a pro většinu lidí nepřijatelná. Rodina je nenávratně rozbita na dva tábory. Jakob, Filip a Henrik žijí s hlubokými traumaty, která se nyní, když zmizel vnější tlak otce, derou na povrch a destruují jejich sportovní jistotu. Jakobova slova o tom, že otec „vzal radost ze sportu“, jsou klíčem k pochopení jeho současných výkyvů. „Norský model“ funguje fyziologicky dokonale, ale lidský faktor – duše sportovce – v něm byl pod Gjertovým vedením zanedbán, ba přímo potlačen a obětován. Nechápejte mě prosím zde špatně - norská tréninková metoda je super, ale jako každá taková věc nesmí skončit v rukách psychopata. To platí ve sportu, v v businessu, v životě.
Případ Ingebrigtsen je varovným mementem pro celý sportovní svět. Ukazuje, že medaile mohou mít tak vysokou morální a lidskou cenu, že ji žádné zlato, žádný světový rekord a žádná sláva nevyváží. Jakob Ingebrigtsen je fenomenální běžec, možná nejlepší mílař v historii, ale je také zraněným mladým mužem, který se musel u soudu veřejně svlékat z emocí a přiznávat, že se stydí být obětí svého otce. A to je, bez ohledu na počet medailí, lidská tragédie.
„Ambiciózní“ rodiče
Dnes jsem se věnoval Jakobovi Ingebrigtsenovi protože mě baví atletika a protože mě přijde jako strašně sympatický chlapík. Bohužel jeho despotický otec není jediný, kdo svými přehnanými ambicemi přetrhal vztah otec-dítě, namátkou přikládám další kauzy:
Lyžování: Šárka Záhrobská a její otec Petr (Šárka opakovaně mluvila o tom, že jí otec ničil zdraví a přivlastňoval si peníze)
Tenis: Jelena Dokić a její otec Damir (Jelena popisuje dlouhodobé fyzické i psychické týrání ze strany otce – bití, nadávky, kontrolu financí…)
Tenis: Mary Pierce a její otec Jim (Mary Pierce veřejně popsala, že ji otec fyzicky napadal (facky po prohrách, po špatném tréninku))
Tenis: Andre Agassi a jeho otec Mike (Andre popisuje dětství plné donucených tréninků, nuceného odpalování tisíců míčů denně, nátlak, že „musí“ být šampion, otec sám přiznal, že asi byl tyran)
Americký fotbal: Todd Marinovich a jeho otec Todd: (Marv Marinovich si dal za cíl „vytvořit dokonalého quarterbacka“ – Todd byl mediálně přezdíván „Robo QB“. Začal s tréninkem v podstatě od kojence, přísná dieta, zákaz sladkostí, permanentní trénink, „výchova“ čistě podřízená výkonu.Todd pak sám mluví o obrovském vnitřním tlaku a nenávisti k fotbalu; jeho kariéru zničila závislost na drogách – dnes je tenhle příběh brán jako odstrašující příklad extrémního rodičovského tlaku.)
Hokej: Patrick O’Sullivan a jeho otec John (Patrick popsal v knize Breaking Away roky fyzického a psychického týrání ze strany otce – bití šňůrou, elektrickým kabelem, kopání, škrcení, vypalování cigaretou, skončilo to trestním oznámením a zákazem styku).
Největší problém nevidím v tom, že tyto kauzy existují, ale v tom, že se o nich tak málo mluví. Každé malé město bude mít takové ambiciózní rodiče. Nemyslím, že by nutně své děti kvůli sportu fyzicky trestali, fakticky dělají něco mnohem horšího. Berou jim radost. Sport je super, dětem dá do života strašně hodně, ale nedopusťte aby jim víc z toho života vzal.
