Čtyři jména, dva domy a jeden tragický osud. Příběh Hellerových z Chomutova

Před dvěma domy v Chomutově jsou do chodníku zasazeny čtyři nenápadné mosazné destičky. Každá nese jméno člověka, jehož život poznamenala nacistická perzekuce. V ulici 28. října připomínají Maxe a Kláru Hellerovy, v Puchmayerově ulici Ernu Hellerovou a jejího syna Bedřicha.

Dnes lze jejich jména snadno přehlédnout. Za těmito čtyřmi kameny se však skrývají osudy, které můžeme díky dochovaným záznamům sledovat z předválečného Chomutova přes Prahu a Terezín až k Osvětimi. Další pokračování seriálu Kameny zmizelých nás proto zavede do města, kde se tragická historie jednotlivců stále připomíná přímo v ulicích.

Historie židovské komunity v Chomutově sahá hluboko do středověku. První dochovaná písemná zmínka o zdejším židovském osídlení pochází z roku 1421. Židé byli po generace součástí života města, jejich přítomnost však v roce 1517 násilně ukončilo rozhodnutí o vypovězení z Chomutova. Mnozí našli nový domov v okolních obcích, zejména v nedalekých Údlicích, které se postupně staly významným centrem židovského života na Chomutovsku. Do samotného Chomutova se početnější židovská komunita začala vracet až v polovině 19. století.

Zásadní obrat přinesly společenské změny po revolučním roce 1848, kdy postupné občanské zrovnoprávnění otevřelo Židům nové možnosti svobodného pobytu, podnikání a vlastnictví nemovitostí. Rozvíjející se průmyslový Chomutov přitahoval další židovské rodiny a jejich počet rychle rostl. Zatímco kolem roku 1860 zde žilo přibližně 200 Židů, roku 1880 jich bylo již 562. V sedmdesátých letech 19. století se zdejší židovská komunita organizačně osamostatnila a postupně převzala význam, který dříve náležel nedalekým Údlicím.

Symbolem rostoucí komunity se stala reprezentativní novorománská synagoga, vybudovaná na nároží dnešních ulic Mostecké a Karla Buriana. Slavnostně byla otevřena 14. září 1876. Svým vzhledem i velikostí připomínala hospodářský a společenský rozvoj židovských obyvatel města. V roce 1892 získala místní komunita také vlastní hřbitov, do té doby totiž své zemřelé pohřbívala především v Údlicích. Podle údajů z roku 1930 žilo v Chomutově 444 obyvatel židovského vyznání. K této komunitě patřili také Hellerovi, jejichž jména dnes připomínají kameny zmizelých.

V rámci severočeské industriální a obchodní elity zaujímala rodina Hellerova významné postavení. Ačkoliv dostupné databáze obětí holokaustu neuvádějí s absolutní přesností primární místo narození u všech jednotlivých členů zkoumané větve, historické prameny jednoznačně dokládají jejich pevnou vazbu na širší sudetoněmecký a severočeský region. Například u některých sourozenců Maxe Hellera, jako byl jeho bratr Kurt, je doložen původ z nedalekého Chebu, což poukazuje na vnitraregionální provázanost tehdejších židovských rodin.

Jméno Heller bylo v Chomutově spojováno především s průmyslovou výrobou a stabilním podnikatelským zázemím. Z dochovaných hospodářských záznamů z období první republiky vyplývá, že továrna rodiny Hellerovy patřila k důležitým lokálním zaměstnavatelům, přičemž poskytovala obživu zhruba 60 dělníkům. Tato skutečnost je klíčová pro pochopení jejich statutu: Hellerovi nebyli pouhými drobnými živnostníky, nýbrž příslušníky vyšší střední třídy, kteří aktivně formovali industriální charakter města.

Tento ekonomický kapitál se přímo odrážel v jejich majetkových poměrech a bytové situaci. Bratři Siegfried a Max Hellerovi si vybudovali reprezentativní domy v jedné z nejprestižnějších částí města, v ulici 28. října. Další část rodiny sídlila v Puchmayerově ulici, jež se nacházela v těsné blízkosti obchodního centra města.

Z analýzy dat z pamětních kamenů a transportních listin lze identifikovat čtyři klíčové členy rodiny, na které se tato zpráva zaměřuje:

Poznámka ke zdrojům tabulky: Údaje vycházejí z lokálních historických databází, záznamů Památníku Terezín a fyzického umístění kamenů zmizelých v Chomutově. Databáze holocaust.cz navíc odhaluje určité nuance v měsících narození (např. u Maxe Hellera se objevují různé prameny odkazující na rok 1869 či 1870), avšak rok 1870 je oficiálně vytesán na kameni zmizelých.

Osud rodiny Hellerovy odrážel rychlou a systematickou nacistickou perzekuci v pohraničí. Po Mnichovské dohodě a připojení Chomutova k Říšské župě Sudety zde začaly okamžitě platit Norimberské rasové zákony. Část židovských obyvatel uprchla před záborem do vnitrozemí, mnozí však kvůli majetku, podnikům a rodinným kořenům zůstali. Perzekuce začala arizací a bojkoty a v listopadu 1938 přešla v otevřené násilí.

Křišťálová noc z 9. na 10. listopadu 1938 znamenala konec židovské přítomnosti v Chomutově. Místní henleinovci, příslušníci SA a dav vyplenili a zapálili synagogu, jejíž ruiny byly na jaře 1939 strženy. Ráno 10. listopadu nacisté a jejich příznivci při raziích vyvlekli židovské obyvatele včetně Hellerových z domů a nahnali je na chomutovské náměstí. Tam je veřejně ponižovali, nutili k zesměšňujícím pracím a fyzicky napadali. Chomutov byl k nacistickému Německu připojen již v říjnu 1938, zatímco Říšská župa Sudety vznikla až v roce 1939.

Pod hrozbou násilí museli odevzdat klíče od domů, a přišli tak o nemovitosti, podniky i úspory. Poté byli odvezeni k nové hranici s pomnichovským Československem u Loun a vyhoštěni do země nikoho. Chomutov se podobně jako další severočeská města brzy prohlašoval za „judenrein“ (očištěný od Židů). Hellerovi během jediné noci ztratili domov, majetek i společenské postavení a stali se uprchlíky odkázanými na pomoc oslabeného státu.

Vyhnání do vnitrozemí znamenalo pro rodinu Hellerovu pouze dočasné oddálení jejich konečného osudu. S okupací zbytku českých zemí a vznikem Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byla nacistická protižidovská legislativa aplikována plošně. Z archivních dokumentů zaznamenávajících poslední svobodná bydliště před deportací lze spolehlivě rekonstruovat pohyb rodiny.

Hellerovi nalezli vynucené útočiště v Praze, kam se po Křišťálové noci stáhly tisíce sudetských Židů. Jejich životní situace zde však byla kritická. Pražská Židovská náboženská obec čelila v letech 1939 a 1940 obrovskému náporu uprchlíků a bezprecedentní bytové krizi. Situaci drasticky zhoršovala cílená nařízení říšského protektora a kolaborujících úřadů, které rušily nájemní smlouvy Židů a systematicky je vyháněly z obecních i soukromých bytů. K podzimu 1940 žádalo speciální „bytový referát“ židovské obce o pomoc více než 11 600 lidí. Zákaz volného pohybu a striktní pravidla pro stěhování vytvořily z Prahy pomyslné obří vězení, ve kterém byli uprchlíci nuceni k hromadnému sestěhovávání.

Pravděpodobně právě tyto restrikce zapříčinily, že rodina Hellerova, jež v Chomutově tvořila kompaktní sociální jednotku, byla v Praze administrativně i fyzicky rozdělena do menších, dislokovaných bytů:

Každodenní život na těchto adresách se omezoval na striktní dodržování zákazů (omezené hodiny pro nákupy, zákaz vstupu do parků, kin, odevzdání rádií a šperků) a tiché čekání na obsílku, která rodinu nevyhnutelně vyzve k zařazení do transportu.

Při pátrání po osudech rodiny Hellerových jsem narazil na zajímavou historickou nesrovnalost. Archivní databáze Holocaust.cz totiž eviduje dva muže jménem Max Heller. První se narodil 8. května 1870 a v protektorátních záznamech má uvedenou pražskou adresu Beethovenova 43. Druhý Max Heller, narozený 16. dubna 1878, byl evidován na adrese Schwerinova 1201 v Praze XI. Pozoruhodné je, že oba byli 13. července 1942 deportováni do Terezína stejným transportem AAq. Zatímco první měl transportní číslo 374, druhý číslo 678.

Který z těchto mužů tedy patřil k chomutovské rodině, jejíž osudy se snažím zmapovat? Odpověď nabízejí další dochované záznamy. Klára Hellerová, narozená 24. září 1876, byla do Terezína deportována stejným transportem pod číslem 373. Také jejich následné transporty do Osvětimi se shodují. Oba byli deportováni 15. prosince 1943 transportem Dr, Klára pod číslem 821 a Max pod bezprostředně následujícím číslem 822. Tato souvislost výrazně podporuje identifikaci Maxe Hellera narozeného v roce 1870 jako člena zkoumané rodiny, přestože samotné transportní záznamy ještě nepotvrzují jejich přesný příbuzenský vztah.

Určitou záhadou zůstávají také jejich pražské adresy. Zatímco Klára je v databázi evidována na Beethovenově 13, Max má uvedenu Beethovenovu 43. Šlo o dvě skutečně odlišná bydliště, administrativní nesrovnalost, nebo chybu při přepisu dochovaných dokumentů? Tuto informaci nelze ověřit. Stejně tak zatím není doloženo, zda případné oddělené bydlení souviselo s nacistickými bytovými restrikcemi, které v protektorátu zásadně ovlivňovaly život židovského obyvatelstva.

Osud druhého Maxe Hellera byl přitom neméně tragický. Podle databáze byl 22. října 1942 deportován z Terezína transportem Bx do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynul. Přestože nesl stejné jméno a ve stejný den prošel stejným transportem z Prahy, další archivní záznamy ukazují na odlišnou životní cestu.

Historické pátrání tak připomíná skládání neúplné mozaiky. Nacistická správa vedla rozsáhlou evidenci pronásledovaných osob a organizovala deportace prostřednictvím podrobných seznamů. Zároveň však nacisté používali zastírací označení pro své zločiny a část dokumentace úmyslně zničili, aby zahladili důkazy o masovém vraždění. Nelze proto předpokládat, že každý dochovaný dokument poskytuje úplný obraz událostí. Samotný rozdíl v adresách ale nedokazuje, že byly údaje záměrně zkresleny.

Právě takové nejasnosti mě vedou k dalšímu pátrání. Za každým nalezeným jménem se skrývá konkrétní člověk a jeho životní příběh. Smyslem této série není pouze přepsat údaje z pamětních kamenů, ale pokusit se jednotlivé osudy znovu poskládat, upozornit na mezery v historických záznamech a připomenout lidi, kteří by jinak pro většinu kolemjdoucích zůstali jen jmény vyrytými do mosazných destiček.

Nacistické deportace se řídily přesnou logistikou. Úřady často nejprve odvážely mladé práceschopné muže a později ženy a seniory. Stejný postup postihl i Hellerovy. Jako první byl deportován devětatřicetiletý Bedřich Heller. Dne 4. prosince 1941 odjel z Prahy do vznikajícího ghetta Terezín transportem J pod číslem 134. Vlak vezl 1 000 lidí určených také k přestavbě pevnosti na koncentrační tábor; válku přežilo pouze 245 z nich.

Jeho jednašedesátiletá matka Erna zůstala v Praze dalších sedm měsíců. Do Terezína byla deportována transportem AAr v červenci 1942, pravděpodobně 16. července; její přesné transportní číslo se nedochovalo. Klára Hellerová byla deportována o několik dní dříve, 13. července 1942, transportem AAq pod číslem 373. Z 1 001 deportovaných přežilo pouze 52 lidí. Max Heller byl do Terezína deportován během velkých transportů roku 1942. Rodina se tak znovu ocitla pohromadě, ovšem v nelidských podmínkách ghetta.

Poznámka k tabulce: Transportní mechanismus se u Maxe Hellera dle různých databází překrývá. Některé zdroje udávají jeho transport v rámci pražských vlaků (např. AAq), jiné okrajově odkazují na vazby k transportům z jiných měst, nicméně pamětní kámen v Chomutově autoritativně fixuje rok deportace do Terezína na 1942.

Život v Terezíně znamenal všudypřítomný hlad, chronický nedostatek léků, těžkou fyzickou práci a drastické přelidnění. Tyto podmínky byly zničující zejména pro starší generaci. Právě zde se vyjevuje jedna z historiografických diskrepancí, jež je pro výzkum holokaustu typická. Zatímco kámen zmizelých v Chomutově uvádí, že Max Heller byl zavražděn v roce 1943 v Osvětimi, některé hloubkové archivy z Památníku Terezín naznačují, že Max Heller (nar. 1870) pravděpodobně podlehl katastrofálním hygienickým a nutričním podmínkám a zemřel přímo v ghettu Terezín již počátkem roku 1943 (některé prameny uvádějí datum 10. února 1943). Ať už jeho život vyhasl na terezínské pryčně, nebo po přesunu na vyhlazovací rampě na Východě, stal se obětí totožného genocidního mechanismu.

Terezín byl pro většinu vězňů pouze přestupní stanicí před deportací na Východ. V roce 1943 byla vyhlazovací mašinérie v Osvětimi-Březince (Auschwitz-Birkenau) na vrcholu. Pro Bedřicha a Ernu Hellerovy přišel osudný okamžik 6. září 1943, kdy byli z Terezína deportováni transportem „Dm“ do Osvětimi. Vlak vezl 2 451 lidí; Bedřich měl číslo 4495.

Zářijový transport „Dm“ měl mimořádně zlověstný osud. Vězňové nebyli po příjezdu podrobeni obvyklé selekci, ale umístěni do úseku BIIb, známého jako Terezínský rodinný tábor. Kvůli zastíracímu manévru před případnou návštěvou Mezinárodního červeného kříže mohly rodiny zůstat pohromadě, v civilním oblečení a s vlasy.

Šlo však jen o odloženou popravu. Karty vězňů nesly označení „SB s šestiměsíční karanténou“ (Sonderbehandlung – nacistický eufemismus pro usmrcení plynem). V noci z 8. na 9. března 1944 byli přeživší z transportu „Dm“ bez ohledu na věk či pohlaví zavražděni v plynových komorách. Pravděpodobně mezi nimi byli i Erna a Bedřich Hellerovi. Z 2 451 deportovaných přežilo jen 11 osob.

Klára Hellerová byla do Osvětimi deportována 15. prosince 1943 transportem „Dr“ pod číslem 821. Vlak vezl 2 519 vězňů rovněž určených pro rodinný tábor BIIb. Klára pravděpodobně zahynula při jeho likvidaci v červenci 1944. Z transportu bylo prokazatelně zavražděno 2 241 lidí a její jméno mezi přeživšími není.

Po více než tři čtvrtě století představovaly archivní záznamy Památníku Terezín a strohá čísla v databázích jedinou připomínku toho, že v Chomutově rodina Hellerova vůbec někdy žila, podnikala a budovala město. Tento stav hlubokého historického vakua a cíleného i neúmyslného zapomnění (umocněného poválečným vývojem a odsunem sudetských Němců, kterým se v pohraničí téměř kompletně vyměnilo obyvatelstvo) byl narušen až v posledních letech.

Na podzim roku 2021 se statutární město Chomutov oficiálně připojilo k mezinárodnímu projektu německého umělce Guntera Demniga. Tento projekt, který započal v roce 1992 v Kolíně nad Rýnem, spočívá v instalaci tzv. kamenů zmizelých (Stolpersteine, doslova "kameny, o které se má klopýtnout") do dlažby veřejných prostranství. Tyto malé betonové kostky s mosaznou destičkou, na níž jsou vytesány základní údaje o oběti, nejsou instalovány náhodně; umisťují se vždy před poslední místo, které si daný člověk svobodně zvolil jako svůj domov.

V rámci slavnostního odhalení v říjnu 2021 bylo v Chomutově položeno celkem sedm takových kamenů, z nichž čtyři byly věnovány právě zkoumané větvi rodiny Hellerovy. Pro jejich instalaci byla logicky vybrána místa, z nichž byli osudného 10. listopadu 1938 surově vyvlečeni henleinovci:

Projekt Stolpersteine má v Chomutově, městě s tak pohnutou česko-německo-židovskou historií, nesmírný psychologický a edukační význam. Jak je u těchto iniciativ zvykem, záměrem není donutit chodce k fyzickému klopýtnutí, nýbrž k zakopnutí mentálnímu. Nutnost mírně se sklonit k přečtení vyraženého textu symbolicky evokuje úklonu před lidmi, kterým byla kdysi brutálně odepřena veškerá občanská i lidská práva.

Osud rodiny Hellerovy ukazuje fungování holokaustu v konkrétním lidském příběhu. Z vážené továrnické rodiny, která přispívala k rozvoji Chomutova, se po Křišťálové noci v listopadu 1938 stali lidé zbavení majetku, domova i společenského postavení a vyhnaní k nové státní hranici u Loun. Pobyt rodiny v protektorátní Praze ukazuje, jak nacistická byrokracie Židy izolovala, rozdělovala a připravovala na deportaci. Transporty do Terezína a Osvětimi, včetně zařazení Erny a Bedřicha do transportu „Dm“ do rodinného tábora v Březince, dokládají bezvýchodnost jejich situace.

Kameny zmizelých, instalované v Chomutově v roce 2021, vrátily Maxovi, Kláře, Erně a Bedřichovi Hellerovým jejich jména i místo ve veřejné paměti. Připomínají jejich osudy a zároveň varují, jak rychle může nenávist přerůst ve státem řízenou genocidu. V Chomutově ještě ale zůstanu, jelikož tu kamenů je více. Projdu tak celý Ústecký kraj a pak budu pokračovat dále. Některé osudy jsou natlik propletené a zajímavé, že chci těmi to články jejich jméno oprášit a dostat tak kromě odkazu na chodníku také jejich digitální stopu.

První kameny zmizelých byly v Chomutově položeny 22. října 2021. Projekt tím ale neskončil. V lednu 2025 přibyla připomínka Sally Goldmannové a v červenci 2026 byly v Nerudově ulici instalovány další tři kameny, nesoucí jména Hermanna Hirsche, Laury Hirschové a Edith Scharfové. Chomutov tak postupně vrací do ulic další jména lidí pronásledovaných nacistickým režimem.