Tip na výlet: Dymník, kde vás čeká rozhledna i kamenný labyrint

Vůně vlhkého jehličí se nepozorovaně mísí s chladným, téměř drsným dotekem ztuhlé čedičové skály pod vašimi dlaněmi. Jakmile noha stane na prvním ze sedmdesáti devíti točitých schodů, obklopí vás ticho narušované jen táhlým kvílením větru, který se opírá do masivního zdiva staré věže. Co se to vlastně děje? Stojíte na vrcholu vyhaslé sopky, v nadmořské výšce 516 metrů, na místě, jehož současnou duši nezformovaly jen tektonické síly před třiceti miliony let, ale především fascinující lidské příběhy.

Lužické hory a Šluknovský výběžek ukrývají desítky krásných kopců a vyhlídek. Dymník však představuje zcela unikátní prostor. Místo, kde se prolíná velkorysé gesto stárnoucího muže, moderní sportovní fenomén, geometricky přesný duchovní chrám a jedna nečekaná administrativní kuriozita, která z místního resortu činí geografickou raritu. Pokud hledáte tip na výlet, který nabídne víc než jen hezký výhled do kraje, vydejte se právě sem.

Při pohledu na patnáct metrů vysokou stavbu z lícových cihel, která se na vrcholu hrdě vypíná už od roku 1896, se nabízí otázka po motivech jejího vzniku. Rozhledny tehdy většinou budovaly turistické spolky z veřejných sbírek. Dymník je však výjimkou.

August Wenschuch byl váženým rumburským radním a úspěšným podnikatelem. Když se blížily jeho šedesáté narozeniny a s nimi i nevyhnutelný odchod z aktivního života, uvědomil si svou vlastní smrtelnost a zranitelnost. Mohl své nabyté jmění investovat do osobního přepychu, ale on se rozhodl zanechat městu trvalý odkaz. Ze své vlastní kapsy financoval výstavbu věže, jejíž plány svěřil staviteli Josefu Hampelovi. Ten nevyužil typizovaný projekt, nýbrž navrhl originální cihlovou věž na pískovcové podezdívce. Výstup po schodišti, zakončený chladnými kovovými stupni, dnes lemují fotografie hradů a zámků. Když se z prosklené plošiny podíváte do kraje, spatříte majestátní Ještěd, Děčínský Sněžník, saské vrcholy Bieleboh a Czorneboh, i zvrásněné České středohoří s Milešovkou. Je to pohled, který uklidňuje. Hora, jíž se kdysi říkalo Rauchberg, protože se zde zapalovaly varovné signální ohně, tak dnes slouží k tichému rozjímání.

Jak se na Dymník vlastně dostanete? Nečekejte žádný drastický horolezecký výkon. Výlet je koncipován tak, aby jej s lehkostí zvládla rodina s dětmi i sváteční turista. Většina výletníků volí jako startovní bod rumburské vlakové nádraží. Z centra města, například od Lužického náměstí, vás spolehlivě povede žlutá turistická značka. Trasa zpočátku míjí městskou zástavbu a koupaliště, ale brzy přejde do příjemného lesního stínu. Stoupání je velmi pozvolné a zpevněná cesta vyhovuje i sportovním kočárkům. U výletní restaurace se stačí napojit na modrou značku a zdolat posledních tři sta metrů, které jsou o něco strmější, avšak stále velmi pohodlné.

Pro ty, kteří chtějí výlet spojit s poznáním, je zde od roku 2010 vybudována Naučná stezka Dymník. Měří zhruba čtyři kilometry a na čtrnácti panelech odkrývá tajemství místní přírody – od geologického původu třetihorního čediče až po vzácné jarní květy měsíčnice. Trasa se navíc potkává s Mandavskou cyklotrasou č. 3014, což otevírá prostor i pro výletníky v sedle kola.

Přímo pod kopcem narazíte na historickou výletní restauraci a přilehlý ubytovací komplex Resort Dymník. Zde se odehrává jedna z nejbizarnějších a nejzajímavějších administrativních rarit širokého okolí. Když si hosté v restauraci objednávají večeři, sedí na území města Rumburk (adresa Výletní 775). Avšak jak se komplex v průběhu let rozšiřoval a modernizoval, nové lůžkové kapacity a části pozemků překročily neviditelnou katastrální hranici. Tyto budovy tak formálně leží v obci Staré Křečany. Je až absurdně lidské, jak dokážou čáry na mapě zkomplikovat život. Zkuste si představit tu byrokratickou zátěž pro majitele, kteří musí řešit poplatky a agendu se dvěma různými obecními úřady najednou. Pro turisty je to naopak skvělá kuriozita – s nadsázkou lze říct, že ulehnete ke spánku ve Starých Křečanech, ale na ranní kávu si musíte „odskočit přes hranice“ do Rumburku. Neberte to nijak špatně, ale ještě v dávných dobách, když jste jeli po silnici na Dymník, mohli jste míjet ceduli „Staré Křečany“. Dnes už tu tato cedule není. Možná bych ji ještě našel ve starém archivu svých fotografií. I proto jsou pak mnozí turisté překvapeni, že už nejsou v Rumburku, ale ve Starých Křečanech.

To nejhlubší překvapení vás však čeká na louce jen kousek od resortu. K nebi se tu tyčí gigantické žulové monolity poskládané do dokonalé geometrické struktury. Vypadají jako prastará observatoř, ale Kamenný strom života vznikl až v letech 2003 a 2004. Příběh tohoto díla je důkazem toho, že i z odvržených věcí může vzniknout krása. Dvaadvacet masivních kamenů pochází z rekonstrukce náměstí v nedalekém Jiřetíně pod Jedlovou, kde pro ně nebylo využití. Podnikatel Mirko Bernas je zachránil před zkázou a s pomocí odborníka na posvátnou geometrii Ladislava Moučky a architekta Karla Doubnera pro ně našel nový domov na úpatí Dymníku.

Moučka nepoužil běžný metr, ale prastarou míru zvanou katedrální loket. Obvod tvoří dvanáct kamenů symbolizujících znamení zvěrokruhu, zatímco deset vnitřních obelisků vytváří kabalistický Sefirotický strom života. Vše je propojeno třemi sty metry narůžovělých a šedých žulových chodníků, které skládají obraz hvězdy a znázorňují rovnováhu protichůdných živlů. Osamocený kámen opodál, nazvaný Poutník, symbolizuje svatého Jana a odkazuje na biblickou vizi. Když se pomalu procházíte labyrintem, cítíte zvláštní zklidnění. Není to místo pro hluk a rychlost. Je to architektonicky precizní prostor vytvořený pro tichou meditaci a uvědomění si, jak malý je člověk pod klenbou hvězd.

Na tomto místě není jen možnost načerpat energii, ale jako fotograf jsem tu zachytil i několik svatebních obřadů. Místo má mystickou energii, nebo alespoň nádech něčeho tajuplného. Uprostřed bývá stolek s oddávajícím a po malé cestičce vedoucí ke Stromu života procházejí novomanželé v doprovodu rodičů, stejně jako postupně přicházející hosté. Možná nemusíte věřit na magii, kouzla ani mystiku, přesto tohle místo doporučuji navštívit – už jen proto, že je jiné a i běžného návštěvníka dokáže překvapit a okouzlit. Zažil jsem mnoho lidí, kteří se nejdřív smáli a mávli rukou, ale jakmile místem prošli, hned začali hledat svůj kámen. Každý z nich totiž odpovídá určitému znamení zvěrokruhu.

Zdálo by se, že ticho a spiritualita Dymníku nesnesou moderní zábavu. Opak je však pravdou, lidská potřeba hry si zde našla své pevné místo. Těsně vedle lesů a kamenného chrámu leží FotbalPark Dymník. Nejde o žádný improvizovaný plácek. Otevřen byl v roce 2014, stal se tak historicky prvním certifikovaným hřištěm pro fotbalgolf v České republice. Disponuje dvěma osmnáctijamkovými dráhami – verzí FUN pro rodiny s dětmi a verzí PROFI pro zkušené hráče. Kvalita zdejších trávníků a překážek je tak vysoká, že areál v roce 2015 hostil dokonce Mistrovství světa v tomto dynamicky se rozvíjejícím sportu.

Princip je jednoduchý, ale neuvěřitelně chytlavý, stačí dostat fotbalový míč do jamky na co nejmenší počet kopů. Platí zde přísná pravidla, podobná golfovým – včetně zákazů kopaček se špunty kvůli ochraně trávníku a nutnosti pustit před sebe menší, rychlejší skupiny hráčů. Dospělý zaplatí za hru zhruba 250 Kč, děti a senioři 100 Kč. Je fascinující sledovat ten kontrast. Soustředěné, tiché napětí hráče před klíčovým kopem a v pozadí nehybná kulisa staré sopky.

Dymník by neměl být jen začátkem vašeho objevování. Okolní region Českého Nizozemí nabízí místa, kde se lidské osudy a příroda prolínají v nezapomenutelných obrazech. Co byste v okolí Rumburku neměli minout? V samotném městě určitě zamiřte do Lorety – barokního areálu s Loretánskou kaplí, ambity, kostelem sv. Vavřince a Kaplí svatých schodů. Pěknou zastávkou je i Lužické náměstí a procházka ulicemi s řadou domů z doby, kdy se Rumburku přezdívalo „malá Paříž severu“. Za návštěvu stojí také kostel sv. Bartoloměje a vyhlídky ze Strážného vrchu s areálem poutního kostela sv. Jana Křtitele a křížovou cestou. Z Dymníku se pak můžete vydat i na další blízké rozhledny a vyhlídky – třeba na vyhlídku ve Starých Křečanech, o které jsem nedávno psal na svém blogu, nebo na rozhlednu Vlčí hora, na niž článek teprve připravuji.