Kdo je ten cizinec s dlouhýma nohama

Češi jsou národ houbařů. Košík, nůž a ranní rosa v borovém lese patří k podzimu stejně jako hřib smrkový na pánvi. Letos se ale v tomhle rituálu objevil nový hráč – a ne ledajaký. Do českých lesů dorazil hřib štíhlotřenný ( Aureoboletus projectellus ), Američan s dlouhou nohou, sametovým kloboukem a mírně nakyslou chutí, ze které jsou lidé podle reportáží „naprosto nadšení“.

Mykoložka Tereza Tejklová to pro CNN Prima NEWS v září 2026 řekla bez obalu: „Je tady.“ Loňské spekulace o Lužických horách se během letošní sezony změnily v jistotu. Houba, kterou Poláci už deset let sbírají pod přezdívkou Američan , překročila hranici.

Tohle není jen další druh do atlasu. Je to příběh o globalizaci lesa, o chuti, o soutěži pod borovicemi – a o tom, jestli máme jásat, nebo se dívat pozorněji.

Hřib štíhlotřenný popsal v roce 1938 americký mykolog William Alphonso Murrill z nálezů ve Virginii. Latinské projectellus odkazuje na charakteristický přečnívající, sterilní okraj klobouku , který přesahuje rourky jako malá stříška. Do rodu Aureoboletus (podle slunečně žlutých pórů) ho zařadili až v roce 2015 na základě DNA.

Původní domovina je východ Severní Ameriky: od Kanady po Severní Karolínu, na západ po Michigan, s výskytem i v Mexiku a dál na jih až po Střední Ameriku. Tam žije v mykorhize s borovicemi – tedy v partnerství, které houbě dodává cukry ze stromu a stromu minerály z půdy.

V Evropě se tentýž vztah naučil s našimi borovicemi: s borovicí lesní ( Pinus sylvestris ) i klečí ( Pinus mugo ). A právě to z něj dělá tak úspěšného cestovatele.

Na první pohled připomíná spíš statného kozáka než klasického „pravého“ hřiba. Mladá plodnice má v poměru k tlusté, vysoké noze až komicky malý, skoro kulovitý klobouk. S věkem se klobouk zplošťuje a na povrchu se objevují drobné trhlinky.

Klíčové znaky:

Roste od června do října, často ve skupinách na písčitých, chudých borových stanovištích – přesně tam, kde po suchu ostatní houby mlčí.

Záměna s jedovatým druhem je málo pravděpodobná, ale začátečník by ho mohl splést s některými kozáky nebo s hřibem žlučníkem (ten je hořký, ne kyselý, a má růžové rourky). Pravidlo platí stejně jako vždy: neznáte-li houbu jistě, nechte ji stát.

Nejpravděpodobnější cesta je banální a moderní: sazenice borovic . Mycelium cestovalo v kořenovém balu, pravděpodobně s klečí nebo jinými borovicemi dováženými z Ameriky. První doložený evropský nález je z Kuršské kosy v Litvě (sběry 2007–2009, publikace 2011, potvrzeno DNA). Místní houbaři ale tvrdí, že ho viděli už koncem 80. let.

Pak šel rychle:

Estonský mykolog Leho Tedersoo odhaduje tempo šíření na asi 100 kilometrů za rok . To je na houbu tempo sprintera. Nálezy u Zieloné Góry, mezi Chotěbuzí a Drážďany a u Krakova znamenaly, že české hranice byly jen otázkou času. Kolem Máchova jezera a v pískovcových borech severních Čech ho mykolog Lukáš Bukvic očekával už loni.

Polští houbaři mu říkají také „houba pro líné“: roste ve skupinách, na místech, kde jiné druhy po suchu skoro nejsou, a dá se nasbírat rychle. V pobřežních lesích Pobaltí tvoří podle profesora Marcina Pietrase z Polské akademie věd „miliony plodnic“.

TN Nova a další média zdůrazňují nadšení z chuti. Co to konkrétně znamená?

Není to nasládlý, hutný „pravý hřib“. Je mírně nakyslý , svěží, méně aromatický než smrčák nebo borový hřib. Vůně je slabá. Dužnina po smažení občas zůstává narůžovělá. Hodí se na stejné úpravy jako ostatní hřibovité: smaženice, omáčky, sušení, mražení, nakládání. Předvařovat se nemusí.

Američtí sběrači ho hodnotí jako „dobrou jedlou houbu“, ne jako kulinární zázrak. Evropské nadšení je částečně i psychologické: novinka, která se dá najít, když klasické hřiby ještě nedorostly nebo je sežral sucho. Kyselost v kuchyni funguje podobně jako špetka citronu v houbové omáčce – osvěží, ale nepřekřičí.

Důležité: žádné známé toxiny. Není to léčivka typu reishi. Je to jídlo.

Tady se příběh láme. Houbaři mají novou kořist. Odborníci vidí invazní ektomykorhizní houbu , která obsazuje stejné hostitele jako domácí druhy.

Konkuruje především:

– všem, kdo žijí s borovicí. Pietras to řekl přímo: v přírodě nic není zadarmo. Miliony plodnic Američana jdou pravděpodobně na úkor jiných hub.

Tereza Tejklová je opatrnější: invazní potenciál má, ale ani po patnácti letech sledování v Pobaltí nikdo přesně neví, jak moc naruší rovnováhu. To je poctivá věda – ne panika, ale ani sladký happy end.

Česko na to není připravené jen u této jedné houby. Vědci z Výzkumného ústavu pro krajinu spočítali stovky nepůvodních hub a oomycet na našem území; velká část přišla se školkařským materiálem a mezinárodním obchodem s rostlinami. Američan je viditelný, chutný, fotogenický. Méně viditelné patogeny mezitím tiše likvidují olše nebo okrasné dřeviny.

Je tedy Američan „škodná“, nebo jen nový soused? Zatím obojí. Les není muzeum. Druhy se stěhovaly vždycky. Tempo a směr tentokrát určil člověk – kontejner, sazenice, školka.

Pokud ho najdete na písčitém boru po dešti, kdy okolí zeje prázdnotou, pochopíte polskou přezdívku. A pochopíte i vědce, kteří se ptají, na čí úkor tam roste.

Hřib štíhlotřenný je malý zrcadlový test. Rádi jíme, co je nové a chutné. Méně rádi počítáme ekologický účet. Stejný mechanismus – sazenice, globální obchod, klimatické posuny – k nám vozí i druhy, které neosmažíme na másle.

České bory jsou plné příběhů: kleč z Alp, borovice vejmutovka z Ameriky, dub červený z týchž končin. Teď k nim přibyl hřib, který ty stromy umí „číst“. Bude jedním z mnoha, nebo začne přepisovat houbařskou mapu severních Čech, Polabí a pískovců?

Zatím platí to nejpřesnější, co o něm víme: je tady, je jedlý, je rychlý a není zadarmo. Košík ho unese. Otázka je, co v tom košíku za deset let bude chybět.

Pokud ho letos potkáte, dopřejte si tu kyselou novinku – a pošlete fotografii dál. U téhle houby je každý ověřený bod na mapě víc než další porce smaženice.