Článek
Tito lidé vyjíždějí do starých domů, hradů nebo opuštěných továren a zkoumají místa, kde se údajně dějí nadpřirozené jevy. Jejich cílem bývá zachytit zvuky, světelné úkazy nebo nevysvětlitelné pohyby předmětů a shromáždit důkazy, které by potvrdily existenci paranormálních sil.
Postupy lovců duchů se za poslední desetiletí profesionalizovaly. Používají digitální kamery s infračerveným přísvitem, mikrofony schopné zachytit velmi tiché zvuky i měřiče elektromagnetického pole. Vyšetřování obvykle probíhá v noci, kdy je menší hluk a rušení z okolí. Nejprve tým prozkoumá prostory za světla, aby se zorientoval a zmapoval rizika. Poté následuje fáze pozorování, při které členové týmu zůstávají v různých částech objektu a snaží se získat zvukové nebo vizuální záznamy.
Mezi nejznámější případy, na nichž lovci duchů pracovali, patří starý mlýn na jižní Moravě, kde si místní lidé stěžovali na opakované kroky a hlasy. Po několika nočních výpravách zaznamenali slabé zvuky připomínající šepot a náhlé poklesy teploty v jednotlivých místnostech. Jiným příkladem je opuštěná nemocnice na severu Čech, kde kamery zachytily světelné body, které se pohybovaly proti směru větru. Přestože odborníci tyto úkazy často vysvětlují jako prach, odrazy světla nebo elektrostatický náboj, lovci duchů jsou přesvědčeni o svém.
Zážitky těchto vyšetřovatelů bývají někdy děsivé. Popisují například náhlé pocity mrazení, změny nálad či dojmy, že nejsou v místnosti sami. Častým jevem je také vybíjení baterií přístrojů, údajně vlivem „energetických polí“. I skeptici připouštějí, že dlouhé noční bdění, ticho a očekávání mohou vést k silným psychickým prožitkům a pocitu přítomnosti něčeho neznámého.
Lovci duchů tak stojí na pomezí mezi vědou a vírou. Pro jedny jsou to jen nadšenci, kteří vyhledávají adrenalin a slávu, pro druhé lidé, kteří se snaží rozkrýt záhady světa. Ať už se jejich expedice vysvětlují přirozeně nebo ne, jedno je jisté – jejich příběhy a nahrávky dál podněcují fantazii a strach z toho, co může číhat ve tmě.
Za fasádou strašidelných příběhů stojí skutečný terénní výzkum. Mnohé týmy lovců duchů se snaží působit profesionálně a otevřeně spolupracují s historiky i místními obyvateli. Před každou výpravou pečlivě sbírají informace o minulosti objektu, v němž mají vyšetřovat. Zajímají je úmrtí, tragédie, přestavby i spory. Podle jejich zkušeností mohou právě tyto události zanechat „otisk“ ve zdech či v atmosféře místa. Tím chtějí dodat svému pátrání alespoň rámec historického kontextu.
Metodika lovců duchů se v jednotlivých zemích liší, přesto však existuje několik společných rysů. Týmy většinou vyjíždějí ve více lidech, aby se navzájem kontrolovaly a měly nezávislé svědky. Ve tmě pak rozmisťují statické kamery a diktafony. V posledních letech se rozšířilo používání tzv. spirit boxů – přístrojů, které procházejí radiové frekvence a generují šum, v němž se údajně mohou ozývat hlasy duchů. Pro skeptiky jde o náhodné útržky signálů, pro věřící o kanál, kterým se mohou projevit bytosti z jiného světa.
Známým příkladem z poslední doby je výprava do chátrajícího zámku ve východních Čechách. Tým tam nainstaloval sedm kamer a tři mikrofony. Během noci zachytili záběr otevření dveří, přestože byli všichni v jiné místnosti. Po kontrole zjistili, že dveře byly zamčené na kliku a žádný průvan tam nebyl. Tento případ rozvířil debatu na sociálních sítích a video mělo statisíce zhlédnutí. Skeptici upozorňovali na možnost manipulace nebo neviditelného mechanismu, lovci duchů naopak tvrdili, že šlo o důkaz.
Emoce z takových výprav bývají intenzivní. Lovci duchů popisují, jak se jim náhle svírá hrudník, jak slyší šepot přímo u ucha nebo jak se jim rozblikají přístroje bez zjevné příčiny. Někteří přiznávají, že je v noci přepadá úzkost a že se musí psychicky připravovat na opakované návštěvy stejných míst. Jiní si naopak pochvalují adrenalin a tvrdí, že je to pro ně forma dobrodružství podobná horolezectví či speleologii.
Postoj veřejnosti k lovcům duchů zůstává rozpolcený. Jedni je považují za senzacechtivé nadšence, kteří zneužívají pověrčivosti, druzí jim fandí a sledují jejich pořady v televizi či na internetu. Dokonce vznikají i placené zájezdy pro veřejnost, kdy si lidé mohou vyzkoušet „noc v domě hrůzy“ po boku skutečných vyšetřovatelů. Tento fenomén má tedy nejen záhadologický, ale i komerční rozměr.
Vědecká komunita je většinou zdrženlivá. Psychologové upozorňují, že lidská mysl je velmi citlivá na sugesti a očekávání – a to zvlášť v prostředí tmy, šera a mlčení. Podle nich lze většinu jevů vysvětlit přirozenými příčinami, od proudění vzduchu přes vibrace až po optické iluze. Přesto ale i někteří badatelé připouštějí, že zůstává malé procento případů, která se vysvětlují obtížně.
Ať už je skutečnost jakákoli, lovci duchů se stali pevnou součástí populární kultury. Jejich expedice spojují investigativní pátrání, psychologii i show. A hlavně – přinášejí lidem příběhy, které je lákají i děsí zároveň. I díky nim stále přežívá představa, že svět, ve kterém žijeme, nemusí být zcela prozkoumaný a že za zavřenými dveřmi starých domů může číhat cosi, co se vymyká našemu chápání.
