Článek
Mnozí muži poukazují na nerovnováhu mezi očekáváním, že mají hradit každodenní náklady na společný život, a realitou, která nastává při rozvodu. Typickým scénářem je, že muž během vztahu platí většinu večeří, vstupenek do kina, zájezdů či dovolených, mnohdy přispívá větší částí na hypotéku či společný majetek. Když ale vztah skončí, pravidla občanského práva stanovují, že veškerý společný majetek se dělí napůl, bez ohledu na to, kdo do něj vložil více prostředků.
Tato skutečnost vyvolává v řadě mužů pocit nespravedlnosti. Vnímají, že jsou tlačeni do role hlavního plátce, přičemž jejich investice nejsou při rozvodu nijak reflektovány. Z právního hlediska je majetek vytvořený za dobu manželství považován za společný, bez ohledu na to, zda peníze pocházely převážně z výplaty muže nebo zda žena finančně přispívala jen částečně. Tento princip byl nastaven v době, kdy ženy měly omezenější příjmové možnosti, a proto je chápán jako ochrana jejich postavení. Dnes však, kdy ženy dosahují stejného vzdělání a mají přístup ke stejným pracovním příležitostem, působí takové nastavení jako přežitek.
Muž, který pracuje jako praktický lékař v Praze a který si nepřál uvádět své jméno, popisuje svou zkušenost následovně. Dlouhá léta financoval rodinný život, splácel větší část hypotéky a hradil každoroční dovolené. Když došlo k rozvodu, musel odevzdat polovinu domu i úspor, přestože partnerka během manželství pracovala jen na částečný úvazek a většinu prostředků zajišťoval on. Podle jeho slov je systém pro muže demotivující, protože znamená, že se vyplatí přispívat méně, nikoli více.
Podobný názor má i brněnský profesionální fotbalista, který otevřeně říká, že dnešní právní nastavení přehlíží realitu. Přiznává, že na začátku vztahu je pro muže samozřejmé zaplatit večeři nebo kino, protože je to bráno jako projev zájmu. Pokud se ale takové chování stane normou po mnoho let a při rozvodu se na tyto náklady nepohlíží, muž se ocitá v roli, kdy nese břemeno dvakrát. Nejprve během manželství a pak i při jeho ukončení.
Podle kritiků je nutné se zamyslet nad tím, zda je férové, aby se i v dnešní době automaticky očekávalo, že muž bude financovat společný život výrazně víc než žena. V moderní společnosti, kde jsou příjmové rozdíly mezi pohlavími stále menší, působí tato tradice spíše jako jednostranná zátěž než jako projev rovnosti.
Zatímco zastánci současného systému argumentují tím, že majetek se má dělit spravedlivě, protože manželství je partnerství, odpůrci namítají, že skutečná spravedlnost by měla reflektovat reálný přínos každého z partnerů. Pokud muž financuje většinu života ve dvou, měl by být při rozvodu chráněn proti ztrátám, které takové nastavení přináší.
Debata nad touto otázkou ukazuje, že společenská očekávání a právní realita se často rozcházejí. Pro muže to znamená, že se stále častěji cítí jako ti, kdo nesou největší finanční břemeno, aniž by za něj dostali odpovídající uznání či ochranu. V konečném důsledku se tak nabízí otázka, zda současná pravidla nejsou nastavena jednostranně a zda by v budoucnu nemělo dojít k jejich úpravě, která by odrážela reálný podíl každého partnera na společném životě.
